POVÝDKA

Kupé Děj se odehrává ve vlaku. Uličkou prochází otec se synem… -Běž tati prosím tě běž! -Brý večer, kontrola jízdenek, psííím- vevalil se do kupé -Běž tati, prosím tě běž, vytáhl ho -A proč vlastně jdeme do jiného vagónku, no? ťukl ho flaškou do čela -Protože jsme tam ještě nebyli, běž!

Flaška, vlastně láhev, říkala Kučíková- děti říká se láhev, flaška to je germanismus! stejně tomu nikdo nerozuměl. -Běž! řekl už jen preventivně a přesto důrazně. -Ráz, dva! táta zvedá kolena Vlastně už mu to nevadí, už se za něho nestydí. už to bere, že je táta takový. -Běž tati, běž! Tati, proč mu vlastně říká tati a ne otče? Jak to, že jím nepohrdá, jak to, že ho má vlastně rád, blázna starého. Vždyť by ho měl nenávidět. Prazdné kupé -Tati sedneme si! Když je opilý poslouchá jenom rozkazy -To višžejo. A hačačá. Čá. Vlastně ani nejsem moc unavená. Za tři hoďky v Olmíku. To je dobré. -Kam pudem, tu? -Třeba. -Můžem? strčím hlavu do dveří. Kluk jen přikývl hnědýma očima. Vypadá mile. Sundáme si bundy. -No to ste teda pusinky teda. A sakra to sem si nevšimla, že ten chlap je opilý. -Pudem pryč? zpytavě se podívám na Alenu. Kašli na to, mávla rukou. Kluk si toho všiml, usmál se. -Dá vám pokoj. -Časný i věčný, odvětila Alena s úšklebkem Sedí přesně naproti mě. Tlustý, rozvalený, nalitý obličej, lesklé oči. Natáhl ruku. Je, to sem se lekla. Fuj, takový chlap, kdyby se na mě sápal. Jako v tom filmu. Hnusný pocit si do mě sedl a sedí. -A pudem lulat, ne abys tady kočičku obtěžoval Pavlíku! zvedl se. Pavel vyšel na chodbičku. -To máš teda prima fotra- -Hm, nechce se mu mluvit -To je takhle nalitý často? -Jo, často -Tati! zavolá, aby ho nasměroval Je zvyklý se o něho starat. Vlastně to ani nikdy nebylo jinak. Teda aspoň od doby, co odešla máma. Vydržela to přesně do jeho osmnácti - dítě má mít otce, než budeš dospělý, budeme žít jako rodina - řekla mu jednou, když se ptal, proč od táty neodejde. A odešla. Den po jeho osmnáctých narozeninách. Taťka se nalil jako doga, musí přece oslavit, že má dospělého syna. Měsíc potom, co máma odešla, viděl tátu poprvé brečet. Zato mámu viděl brečet mockrát. -Zdovo -Jo, vyhodila kelímek. -Nechceš bonbón? zeptala se ho. -Ani ne, dík. Bonbón, to byly hlasové rozcvičky u Kropáčkové. Bon - bón a hezky tvoříme hlas, tak, aby nám rezonoval. Výborně Pavlíku! Měl nejvyšší soprán z celého dívčího sboru. - A sme doma za chalupou, začínám se oblíkat - Ale ne kočičky nám budou vysedat, to je nám líto Zato nám ne, pomyslím si v duchu -Ahoj, usměju se na kluka - Pavle, dodám -Ahoj. Jak se menuješ? Jana a to je Alena. -Tak Jano a Alčo, dodal, Mějte se -Ty taky -Dík Odešly. Taťka usnul. Fotr, jak řekla hmm Jana. Milé holky, ještě mávly jak šly kolem okna. Protáhl se. Měl bych si najít holku. Z báglu vytáhl knížku. Sedl si a začal číst. /Krystýna Žárská/