Odjynud-Ostrava

Už z dálky viditelný oblak kouře, ve kterém se neznatelně rýsují hranaté tvary města.

Vysoké pece, upocení špinaví chlapi, co celý den makají vedle obrovského kotle s roztaveným kovem, jehož oranžové světlo září do tmy okolního kovového světa, zkrátka obrázek pekla. Spousta šachet a zástupy začerněných horníků. Tisíce vlaků s uhlím, mířících do celého socialistického světa, vezoucích tisíce, ne - milióny megawattů pro ruské, bulharské, polské a samozřejmě československé elektrárny. A další vlaky s blyštící se ocelí na mosty přes Volhu, na Gabčíkovo a na tu krásnou berlínskou věž, co je z ní vidět až do západního Německa. Metropole těžkého průmyslu, těžiště budovatelského hospodářství, atd…. Nějak tak prezentovala Ostravu média před nějakými dvaceti, patnácti lety (tehdy to ale ještě byla pravda). Tento dojem ze severomoravské metropole kupodivu v Čechách zčásti přetrval až dodnes. Do Ostravy to není z Prahy zrovna blízko, a tak si troufám říci, že většina dnešní městské mládeže v Čechách se ještě nebyla přesvědčit o tom, je – li tahle ostravská pohádka skutečně pravdivá. Obecně totiž platí, že většině lidí naskakuje husí kůže, při pomyšlení na pětihodinovou cestu vlakem kamsi do neznáma. Samotná cesta do Ostravy je ale tím nejmenším důvodem k obavám. Je sice pravda, že mezi Olomoucí a Ostravou občas vletí z venku do kupé nějaká ta dlažební kostka, ale pokud Vás netrefí, není třeba se vyřizování účtů fanoušků ostravského Baníku a olomoucké Sigmy obávat. Po příjezdu na průměrné ostravské nádraží čeká turistu první, ještě docela málo agresivní setkání se socialistickou architekturou. Nádraží jsou totiž jenom vstupní branou do spleti architektonických stylů, ve kterých je severomoravská metropole vystavěna. Po výstupu z vlaku je zpravidla možné pokochat se přísně horizontálně – vertikální změtí nadchodů, galerií a nebál bych se dokonce říci estakád pro příchod a odchod z jednotlivých nástupišť. Chtě nechtě je musíte použít, protože klasické přebíhání přes koleje tady zkrátka neexistuje. Obzvlášť militantní ostravští výpravčí totiž v případě, že Vás uvidí v kolejišti, zahodí plácačku a běží Vás „zrubat“ (hornická tradice zde prostoupila všechny profese). Uniknete – li jisté smrti v pařátech šíleného ajzboňáka, je dobré připravit se na cestu městem. Neměli byste zbytečně poutat pozornost. Nejde ani tak o oblečení – výzkum prokázal, že ostravská móda se řadí ke konformní středoevropské módní ose Praha – Brno – Petrovice u Karviné, i když zde se již vyskytují „východní“ módní doplňky, jako například ušaté čepice, kalhoty z jelenice nebo vlčí ohon. Do Ostravy si zkrátka jeďte oblečení jak chcete, to, na čem opravdu záleží, je mluvit ostravsky. To, jak se v Ostravě mluví je všeobecně známo, proto tady ani nebudu opakovat, že Ostravaci mluvi kratce a trochu huhlaji. Protože napodobit ostravský akcent je pro běžného turistu z Čech zkrátka nemožné, nemá cenu se tímto problémem příliš zabývat. Zkrátka a dobře – inkognito jste v Ostravě jen do té doby, než promluvíte, pak už je všechno jedno, místní už vědí, že nejste „jejich“. Rád bych podotkl, že v Ostravě, stejně jako například v Brně panuje poměrně všeobecná, stálá a upřímná averze vůči Praze a Pražanům. Bůhví proč – udělali jsme snad něco Moravě?!! co proti nám pořád mají?!!! /omlouváme se, autor to tak nemyslel, sám nepochází z Prahy, pouze tam delší dobu žije a antimoravské argumenty pochytil od svých nedisciplinovaných pražských spouobčanů. pozn. red./ to je ale věčný problém, se kterým se při cestách na Moravu musí počítat. Nejste - li přímo z hlavního města, nemusíte se žádných perzekucí obávat. Ostravští ale přitom nejsou žádní nelidové. Do jejich přízně se můžete dostat velmi snadno, například když jim přinesete pečenou husu, nebo telátko či koníka. Ten se pak obětuje bohu Radegastovi, jenž sídlí na nedalekém Radhošti v Beskydech a jehož kult zde vyznává stále více obyvatel. Při posledním sčítání lidu se k Radegastovu kultu přihlásilo celých 58% Ostravanů, tedy mnohem více, než třeba k římskokatolické církvi. Později se ovšem ukázalo, že toto číslo zahrnuje kromě věřících v Radegasta i příznivce piva stejné značky. Těch je tady opravdu požehnaně, protože pivo Radegast zde má takřka monopol. Když už jsme u alkoholu, podívejme se do Stodolní ulice. Ta je právem označována za centrum místního kulturního života, protože všechny společenské akce končí právě zde, pokud se tu přímo neodehrávají. Do Stodolní se ale nechodí jenom pít. Věhlas Stodolní už dávno přesáhl hranice regionu a donesl se dokonce do vzdálených Čech, do Prahy, chcete – li. Dříve Ostravy nejezdilo mnoho turistů, nebylo zkrátka za čím. Dnes už je, jezdí se za Stodolní (nebo spíš do Stodolní). Stodolní není příliš dlouhá, široká, natož pak architektonicky skvostná ulice. Zato je v ní ale jeden klub vedle druhého. Právem je nazývána centrem moravské alternativní kultury, odvážnější tvrdí, že i té české. Nechybí v žádném kulturním přehledu, její jméno se skloňuje v tisku i v rozhlase, byť zatím jen v moravském. Není také snad žádná česká ulice, která by měla svou vlastní internetovou stránku (snad kromě Matiční v Ústí nad Labem). Stodolní zkrátka táhne, a to nejen místní, ale i návštěvníky z Čech a cizince. Chcete – li se v Ostravě ztratit před okolním světem, jděte do Stodolní. Zdá se, že se v Ostravě podařilo vytvořit skutečnou turistickou atrakci, opravdový trhák. Fakt, že protidrogové razie nejsou v poslední době ve Stodolní ničím neobvklým, nikoho příliš nevzrušuje. Uprázdněné stoly se po razii opět rychle obsadí. Ostrava ale nechce zůstat jen u Stodolní ulice. Radnice přišla s evropsky ojedinělým projektem využití starého areálu ocelárny ve Vítkovicích (Vítkovice – ostravská čtvrť, centrum ostravského hutnictví, dříve plná vysokých pecí, nyní spíše plná starého šrotu, sem tam nějaká ta vysoká pec). Projekt nazvaný Eurocentrum, evropské centrum poznání a zábavy, předpokládá záchranu areálu staré ocelárny, koksovny a uhelného dolu, aby z něj bylo vybudováno informační a kulturní centrum. V areálu by kromě jiného byla umístěna i historie hornictví a hutnictví na ostravsku. Uzavřel by se tak kruh počátku těžby, stavby průmyslových zařízení, jejich průmyslové užívání a jejich využití i poté, co přestanou být funkční. Hornictví a hutnictví přes svůj zhoubný vliv na životní rostředí do Ostravy neodmyslitelně patří a je dobře, že i po uzavření posledního dolu, tady bude jeho připomínka, tenhle kovový skanzen. Takže, jak vidíte, v Ostravě se mnohé změnilo a pravděpodobně ještě změní. To, že se ostravská Popelka opráší docela, je jasné. Uhlí nelze těžit donekonečna a Ostravu zřejmě čeká více či méně bolestný odklon od průmyslu, od kterého se rozvoj celé nové Ostravy odvíjel. S pomocí turistiky to ale bude přerod mnohem snazší. Zatím se, jak už to u nás bývá, čeká. Na peníze. A na turisty, kteří je přinesou. Vzkaz pro ně zní – Ostrava se stává zajímavým městem. /Vojtěch Berger/ Už z dálky viditelný oblak kouře, ve kterém se neznatelně rýsují hranaté tvary města. Vysoké pece, upocení špinaví chlapi, co celý den makají vedle obrovského kotle s roztaveným kovem, jehož oranžové světlo září do tmy okolního kovového světa, zkrátka obrázek pekla. Spousta šachet a zástupy začerněných horníků. Tisíce vlaků s uhlím, mířících do celého socialistického světa, vezoucích tisíce, ne - milióny megawattů pro ruské, bulharské, polské a samozřejmě československé elektrárny. A další vlaky s blyštící se ocelí na mosty přes Volhu, na Gabčíkovo a na tu krásnou berlínskou věž, co je z ní vidět až do západního Německa. Metropole těžkého průmyslu, těžiště budovatelského hospodářství, atd…. Nějak tak prezentovala Ostravu média před nějakými dvaceti, patnácti lety (tehdy to ale ještě byla pravda). Tento dojem ze severomoravské metropole kupodivu v Čechách zčásti přetrval až dodnes. Do Ostravy to není z Prahy zrovna blízko, a tak si troufám říci, že většina dnešní městské mládeže v Čechách se ještě nebyla přesvědčit o tom, je – li tahle ostravská pohádka skutečně pravdivá. Obecně totiž platí, že většině lidí naskakuje husí kůže, při pomyšlení na pětihodinovou cestu vlakem kamsi do neznáma. Samotná cesta do Ostravy je ale tím nejmenším důvodem k obavám. Je sice pravda, že mezi Olomoucí a Ostravou občas vletí z venku do kupé nějaká ta dlažební kostka, ale pokud Vás netrefí, není třeba se vyřizování účtů fanoušků ostravského Baníku a olomoucké Sigmy obávat. Po příjezdu na průměrné ostravské nádraží čeká turistu první, ještě docela málo agresivní setkání se socialistickou architekturou. Nádraží jsou totiž jenom vstupní branou do spleti architektonických stylů, ve kterých je severomoravská metropole vystavěna. Po výstupu z vlaku je zpravidla možné pokochat se přísně horizontálně – vertikální změtí nadchodů, galerií a nebál bych se dokonce říci estakád pro příchod a odchod z jednotlivých nástupišť. Chtě nechtě je musíte použít, protože klasické přebíhání přes koleje tady zkrátka neexistuje. Obzvlášť militantní ostravští výpravčí totiž v případě, že Vás uvidí v kolejišti, zahodí plácačku a běží Vás „zrubat“ (hornická tradice zde prostoupila všechny profese). Uniknete – li jisté smrti v pařátech šíleného ajzboňáka, je dobré připravit se na cestu městem. Neměli byste zbytečně poutat pozornost. Nejde ani tak o oblečení – výzkum prokázal, že ostravská móda se řadí ke konformní středoevropské módní ose Praha – Brno – Petrovice u Karviné, i když zde se již vyskytují „východní“ módní doplňky, jako například ušaté čepice, kalhoty z jelenice nebo vlčí ohon. Do Ostravy si zkrátka jeďte oblečení jak chcete, to, na čem opravdu záleží, je mluvit ostravsky. To, jak se v Ostravě mluví je všeobecně známo, proto tady ani nebudu opakovat, že Ostravaci mluvi kratce a trochu huhlaji. Protože napodobit ostravský akcent je pro běžného turistu z Čech zkrátka nemožné, nemá cenu se tímto problémem příliš zabývat. Zkrátka a dobře – inkognito jste v Ostravě jen do té doby, než promluvíte, pak už je všechno jedno, místní už vědí, že nejste „jejich“. Rád bych podotkl, že v Ostravě, stejně jako například v Brně panuje poměrně všeobecná, stálá a upřímná averze vůči Praze a Pražanům. Bůhví proč – udělali jsme snad něco Moravě?!! co proti nám pořád mají?!!! /omlouváme se, autor to tak nemyslel, sám nepochází z Prahy, pouze tam delší dobu žije a antimoravské argumenty pochytil od svých nedisciplinovaných pražských spouobčanů. pozn. red./ to je ale věčný problém, se kterým se při cestách na Moravu musí počítat. Nejste - li přímo z hlavního města, nemusíte se žádných perzekucí obávat. Ostravští ale přitom nejsou žádní nelidové. Do jejich přízně se můžete dostat velmi snadno, například když jim přinesete pečenou husu, nebo telátko či koníka. Ten se pak obětuje bohu Radegastovi, jenž sídlí na nedalekém Radhošti v Beskydech a jehož kult zde vyznává stále více obyvatel. Při posledním sčítání lidu se k Radegastovu kultu přihlásilo celých 58% Ostravanů, tedy mnohem více, než třeba k římskokatolické církvi. Později se ovšem ukázalo, že toto číslo zahrnuje kromě věřících v Radegasta i příznivce piva stejné značky. Těch je tady opravdu požehnaně, protože pivo Radegast zde má takřka monopol. Když už jsme u alkoholu, podívejme se do Stodolní ulice. Ta je právem označována za centrum místního kulturního života, protože všechny společenské akce končí právě zde, pokud se tu přímo neodehrávají. Do Stodolní se ale nechodí jenom pít. Věhlas Stodolní už dávno přesáhl hranice regionu a donesl se dokonce do vzdálených Čech, do Prahy, chcete – li. Dříve Ostravy nejezdilo mnoho turistů, nebylo zkrátka za čím. Dnes už je, jezdí se za Stodolní (nebo spíš do Stodolní). Stodolní není příliš dlouhá, široká, natož pak architektonicky skvostná ulice. Zato je v ní ale jeden klub vedle druhého. Právem je nazývána centrem moravské alternativní kultury, odvážnější tvrdí, že i té české. Nechybí v žádném kulturním přehledu, její jméno se skloňuje v tisku i v rozhlase, byť zatím jen v moravském. Není také snad žádná česká ulice, která by měla svou vlastní internetovou stránku (snad kromě Matiční v Ústí nad Labem). Stodolní zkrátka táhne, a to nejen místní, ale i návštěvníky z Čech a cizince. Chcete – li se v Ostravě ztratit před okolním světem, jděte do Stodolní. Zdá se, že se v Ostravě podařilo vytvořit skutečnou turistickou atrakci, opravdový trhák. Fakt, že protidrogové razie nejsou v poslední době ve Stodolní ničím neobvklým, nikoho příliš nevzrušuje. Uprázdněné stoly se po razii opět rychle obsadí. Ostrava ale nechce zůstat jen u Stodolní ulice. Radnice přišla s evropsky ojedinělým projektem využití starého areálu ocelárny ve Vítkovicích (Vítkovice – ostravská čtvrť, centrum ostravského hutnictví, dříve plná vysokých pecí, nyní spíše plná starého šrotu, sem tam nějaká ta vysoká pec). Projekt nazvaný Eurocentrum, evropské centrum poznání a zábavy, předpokládá záchranu areálu staré ocelárny, koksovny a uhelného dolu, aby z něj bylo vybudováno informační a kulturní centrum. V areálu by kromě jiného byla umístěna i historie hornictví a hutnictví na ostravsku. Uzavřel by se tak kruh počátku těžby, stavby průmyslových zařízení, jejich průmyslové užívání a jejich využití i poté, co přestanou být funkční. Hornictví a hutnictví přes svůj zhoubný vliv na životní rostředí do Ostravy neodmyslitelně patří a je dobře, že i po uzavření posledního dolu, tady bude jeho připomínka, tenhle kovový skanzen. Takže, jak vidíte, v Ostravě se mnohé změnilo a pravděpodobně ještě změní. To, že se ostravská Popelka opráší docela, je jasné. Uhlí nelze těžit donekonečna a Ostravu zřejmě čeká více či méně bolestný odklon od průmyslu, od kterého se rozvoj celé nové Ostravy odvíjel. S pomocí turistiky to ale bude přerod mnohem snazší. Zatím se, jak už to u nás bývá, čeká. Na peníze. A na turisty, kteří je přinesou. Vzkaz pro ně zní – Ostrava se stává zajímavým městem. /Vojtěch Berger/