Recynze

Nebe Nemnoho německých filmů se českému publiku zalíbilo natolik, že zkultovnělo. Před dekádou a půl, kdy nebylo na co chodit do kina, se líbily i dnes značně přihlouplé příběhy nosáčů co tankují super či vlastní video. Z poslední doby se snad do širšího povědomí dostaly jen Klepání na nebeskou bránu a Lola běží o život režiséra Toma Tykwera. V těchto dnech přichází do kina jeho zatím poslední film Nebe, na motivy scénáře Krysztofa Kieslowského. Jak už to u Tykwera chodí, hybatelkou děje je i tentokrát žena.

Způsob vyprávění posledního Tykwerova opusu se vnějšně od bežící Loly liší jako – vypomožme si levným přirovnáním – nebe a peklo. Vnitřně však doplňují mozaiku Tykwerova světa. Zatímco je techno u Loly dominantní zvukovou informací ( a jak Tykwer doznává, obraz se často stříhal do rytmu hudby), v Nebi hudba děj ještě více zpomaluje, ba někdy až zastavuje. Jak v příběhu Loly, tak v Nebi ani tak nejde o děj, který je v zásadě velmi banální a dá se vypovědět dvěma větami, ale o náladu a atmosféru osudovosti. Muži hrají role sekundární, těmi o koho jde a kdo děj rozhýbávají a v konečném důsledku muže vysvobozují, jsou ženy. Nejinak je tomu i v případě Angličanky Phillipy, která v Turíně chce zplatit účty za svého mrtvého manžela a pomstít se mafiánskému bossovi. Podnikne zoufalý čin, při kterém neštastně zahynou čtyři nevinní. Boss však přežije. Philippa je uvězněna a za svůj čin je ochotna nést následky. Přistoupí na návrh mladého policisty Phillipa, že uteče, v případě že bude moci svůj záměr dokončit. Po úspěšném atentátu tito novodobí Bonnie a Clyde odejdou za město.Jsou bez plánů a cílů… Jakkoliv má film 96 minut, uděje se v něm a řekne tak málo, že postavy ztrácí na věrohodnosti. Většina filmů by si zasloužila zkrátit, Nebi by však půl hodiny navíc velmi prospělo. Z ní by byly motivace hrdinů jistě mnohem jasnější. Zazní totiž zpovědi hrdinů a divák se diví, co způsobilo ono pohnutí a chuť otevřít se, vždyt rtuť teploměru se sotva pohla. Kritik etického rozměru filmu si také právem příjde na své: proč se Philippa nevydá do rukou spravedlnosti, když splnila své poslání, a s Phillipem utíká do širé toskánské krajiny? A bude se tázat oprávněně. Film Nebe se kultovní záležitostí asi nestane, za vidění však stojí. Není v něm ani tak důležitý děj, jako atmosféra blízkého konce. Běžící Lole záhyby času skýtaly nepřeberné možnosti řešení. Phillipě a Phillipovi se nenabízí téměř nic. Žijí ve vypůjčeném čase, který se zužuje jako ústí utahovaného pytle. To jim však dává lehkost a jistou vědomou bezstarostnost. Objevují mezi sebou nové a nové překvapivé spojnice, kdy je totožnost jmen sice tou nejmarkantnější, nikoliv však nejhlubší. Budoucnost příjde… teď ale mají – byť jen na chvíli - své Nebe. /Petr Siska/