Povýdka

Profesoři

V tmavě laděném sálu se točil ventilátor. V koutě kapal netěsný vodovod. Přes roh stolu vdechoval ženinu vůni míšenou s vlastním potem; s kolínskou to nepřeháněl. -Spolužačky z fakulty? Rozutekly jsme se, ale to musím zaklepat, poctivě si voláme. Scházíme se, když mužská část hlídá děti.” -Takže dámská jízda, polkl. Šel k umyvadlu.” -Jak velká je koncentrace potomků na jednu spolužačku?” řekl. Mluvil jako idiot. Učitelství s ním zamávalo, vtrhlo do všední mluvy a nezdráhalo se zasvinit člověku mozek tématy, která se obyčejného smrtelníka chápou, když je na konci s civilností. Starostem jako jsou děti, rodinné zázemí rozuměl výhradně z chemického hlediska. Chromozom X se střetá s chromozomem X nebo Y, genomy se pospojují a rezultuje z toho polybuněčná sloučenina. Studenti to pletou. -Dětí je málo”, řekla, jako by konstatovala, že se láska zcvrkne jako odmocněný člen rovnice o dvou neznámých krácený sebou samým. -Není ti horko?” Přistrčil si blíž židli. -A co ty, Vladimíre”, řekla. -Ale jo, chemie mě baví.” -Nemyslím v zaměstnání.” Vstala a dívala se z okna. Sledoval jí proti světlu; paprsky nakrájené žaluziemi ho nenechaly na pochybách – nemá podprsenku. Pod stropem se točil ventilátor. Na chodbě byl klid. /L.T.AUSTIN/