Ježíš

Recenze filmu o postavě, jejíž narození nám připomíná každé nahlédnutí do kalendáře plus pár lehce korigujících úvah o tom, proč se žádné biblicky doslovné zpracování Ježíšova příběhu nemůže zdařit.

V západní kultuře je snad naprosto zbytečné zmiňovat, o čem Ježíšův příběh je. Chtěně či mimoděk se k nám jeho příběh dostává během vánočních svátků, kdy soupeří o místo v hlavním vysílacím čase a zmínku u opadavých jehličnanů s rudým vousáčem Santa Klausem. Kolem obou ikon rodinného tmelu se točí velký byznys a i ti nejotrlejší chrlí pod tlakem purpury na plotně a koled sentimentální přání jako vystřižená ze špatného melodramatu. Kritikou těchto jevů však následující řádky nechtějí být. Podruhé, nicméně již mnohem méně, je Ježíš zmiňován ve vztahu k nejdůležitějšímu křesťanskému svátku – Velikonocům - které však ve většinové společnosti mají spíše společenský charakter, kdy se pořádají rodinné sešlosti či se před lidovými tradicemi prchá co nejdále od civilizace. Co však zdaleka tak samozřejmé není, je význam a závaznost Ježíšova příběhu a zvěsti. Ten bylo a bude třeba interpretovat vždy nově, srozumitelně a hlavně neideologicky. Což se, žel, děje jen výjimečně, protože Ježíšova postava je ideologicky vnímána jak věřícími, tak nevěřícími (agnostiky).

Křesťané vyzdvihují univerzální a spásný charakter jeho zvěsti, nevěřící (agnostici) – pokud je jeho postava vůbec zajímá – jej namnoze vnímají jako ”jednoho z” učitelů, reformátorů nebo jen významných postav dějin. A mají na to plné právo. Násilné rekristianizaci a uskutečňování europocentrických snů o jednotné křesťanské Evropě či civilizaci je třeba se vzepřít. Ať už z pohnutek víry, či nevíry. Bylo by však chybou, kdyby Ježíšův příběh a následná interpretace dosahu zvěsti zůstávaly tabu kvůli jisté západní náboženské přecitlivělosti (víra je věc soukromá a do ”mé víry” nikomu nic není) a neoddiskutovatelným poukazům na krvavé války a pronásledování vedená v jeho jménu. Ježíš evangelií, tj. Ježíš literární, má totiž oproti tradičnímu církevnímu rámci mnohem zajímavější obrysy.

Problém filmu Ježíš je, že si nárokuje být zpracováním jeho příběhu dle Lukášova evangelia, jakoby bylo dopředu jasné, co tento svébytný literární útvar je a jaké si klade cíle. Jak celek, tak jednotlivosti každého evangelia jsou zkoumatelné tradičními literárními metodami, protože se v nich užívá obvyklých literárních útvarů (metafora, hyperbola, hymnus, formule, sentence, krátká kázání) i rétorických figur (např. ironie). Nikdy nebylo míněno jako pouhý historický záznam či biografie. Na to se text pohybuje od události k události příliš skokově, celé dlouhé časové etapy, které by nás zajímaly (Ježíšovo dětství a dospívání), vynechává a jinde dopodrobna popisuje sled dění téměř hodinu za hodinou. Nejedná se ani o tradičně vystavěné drama – chybí v nich veškeré potřebné ingredience (expozice, kolize, krize...) plus spoluhráči a protihráči (Jidáš, farizeové a zástupci římské okupační moci jsou jimi jen stěží). Evangelia nikdy nepodávají pouze ”holá fakta”, leč i prostřednictvím seskupení určitých témat (je vysoce pravděpodobné, že výroky Ježíšova učení, které dnes máme pospolu, zaznívaly odděleně) a dobových vyjádření nám dávají nahlédnout do zápasů rané křesťanské komunity v letech 40-90 n.l. a toho, jaký význam byl již tehdy Ježíšovi přisuzován. Žádný text není bez úhlu pohledu a svého stanoviska vůči tomu, o čem pojednává. Objektivita je svým způsobem iluzí. To však ještě neznamená, že každý psaný text je v pejorativním smyslu nutně ideologický. V evangeliích zůstaly jen ty výroky, o nichž tradenti textů rozpoznali, že se v nich odráží to podstatné z Ježíšova učení, nábožensky řečeno ”to, co stačí ke spáse.” Z čehož plyne, že Ježíš za svůj život zdaleka neřekl jen to, co se do evangelií prosadilo. Suma sumárum, evangelia o víře svědčí a k víře zvou. Nic více a nic méně. Celá problematika ustalování a zaznamenávání textů, kritérií výběru věroučně závazných knih, proměny významů určitých slov, ovlivňování autorů jinými pisateli atd., je samozřejmě velmi komplikovaná (a laskavý čtenář se s ní jistě seznámí v některém z dostupných literárních úvodů), avšak pro následující řádky plně postačující.

A nyní už k samotnému filmu Ježíš (z roku 1979), který si v našich kinech odbývá obnovenou premiéru (poprvé uveden počátkem 90. let). Je to film cíleně evangelizační, nutno dodat. Jeho tvůrci podlehli tomu, že když ve filmu bude co nejvíce evangelijních situací a toliko doslovných výroků, bude pravověrnosti učiněno za dost a výsledek bude silný, hluboký a hlavně nikým nenapadnutelný. Žel, skrumáž symbolů (Duch Svatý jako holubice, vzkříšení atd.) a na první poslech (žel, jen na ten) krystalicky průhledných sentencí, které samy sebe neaktualizují a neinterpretují, působí navzdory proklamovanému ”uživateli příznivě nakloněnému balení” poněkud neživotně až antisepticky. Jako svatý obrázek ze starého breviáře. Ježíš kopíruje záměrnou nedramatičnost původních textů, až se nadobro vytratí dějová linka a zbude jen iluzorní kopírování a závěrečný apel, který nezaangažovaným nebude po chuti. Oč věrohodněji a silněji působí filmy, v nichž má Ježíš sice poněkud nekanonickou tvář, ale přece jen je vybaven nám důvěrně známými charakteristikami a tenzemi. Sluší se zde zmínit Passoliniho ”levicového Ježíše” (Evangelium podle Sv. Matouše, 1966), Scorseseho ”neurotického Ježíše” (Poslední pokušení Ježíše Krista, 1988) či ”lidského Ježíše”, se kterým jsme se mohli setkat ve dvoudílném televizním filmu z již ukončeného vánočního cyklu Bible (1999, Gary Oldman jakožto Pilát...hmm), nemluvě o filmech druhého sledu (Arcandův Ježíš z Montréalu, 1989). Škoda, že tomu tak v tomto případě není.

A o to by asi mělo tvůrcům podobných spektáklů jít – zasadit Ježíšův (známý a zároveň neznámý) příběh do takového kontextu a dát mu takový tvar, aby před námi znovu vyvstal v celé své palčivosti a síle. Abychom třebas zůstali stejně nevěřícími, jako dosud, avšak přece jen pochopili...

P.S. Po pravdě řečeno, už se začínám obávat Gibsonova filmu The Passion of Jesus. V tisku se totiž nechal slyšet, že Ježíšův příběh je „největší drama a akční film, co zná.“

Petr Siska