Advent?

Je polovina listopadu a venku prší a tma už je pomalu ve čtyři hodiny. A jsem podrážděný a k depresi je jen kousek. „A teď, milý faráři, napiš adventní úvahu plnou světla a očekávání. Že se spíš ohlížíš, že se právě teď nedokážeš dívat kupředu? O té úvaze už víš jakou dobu, tak se teď nevymlouvej!“

Má pravdu, ten káravý hlas. O této úvaze už vím nějakou dobu, tak žádné výmluvy na déšť a splín. A byla to zvláštní doba, doba, ve které se myšlenky točily kolem nemocných, toulaly se minulostí a vzpomínaly na dva blízké lidi ze sboru, kteří zemřeli. „Advent, milý faráři, advent!“ No právě, advent. Plný očekávání a těšení. A tak zkoumám ten advent, o kterém mám psát, zkouším, prohmatávám, ochutnávám – o čem advent vlastně je? Co s adventem v době nemocí a umírání a lidského trápení? Co s adventem v době, kdy narážím na vlastní omezené schopnosti porozumět a pomoci? V té zvláštní době, kterou prožívám a kterou zdaleka nemám ještě za sebou, promýšlím svědectví lidí, se kterými jsme prožili nejeden advent a nejedny vánoce. „Děkuji Pánu Bohu za všechno, co jsem směl prožít.“ „Mám ráda Žalm 23. – o Pastýři.“ Vděčnost a důvěra. Hodně mi při těch vzpomínkách zní hlavou písnička: „Někdo mě vede za ruku, když bojím se jít tmou. To je ten, který o mě ví, který je na mě laskavý, je stále nade mnou.“ Prostá myšlenka. Ale tváří v tvář adventu a vzpomínkám na naplněné lidské životy si uvědomuji, že tu mám advent jako na dlani. Přichází někdo, komu není lhostejný život ve všech jeho starostech a nadějích, v jeho začátku i jeho vyústění a ten někdo bere člověka za ruku. Vzpomínám na lidi, kteří umírali v této jistotě - velice nedávno i dříve. Vzpomínám a děkuji, že díky svědectví jejich života se mi tento rok otevírá advent. „Někdo mě vede za ruku, proto se nechci bát. To je ten, který o mě ví, můj dobrý Pán Bůh laskavý, který mě má tak rád.“ /Jiří Ort/