Tati, tati, jsou tady Rusové!

Co?...Tak jim řekni, že hned přijdeme, ať počkají, no… Zadání tohoto článku znělo: vzpomínka na šedesátý osmý. Nechci zde však vzpomínat s těmi, kdo pamatují, ale připomenout si 21. srpen 1968 s těmi, kdo se „osmašedesátém“ budou teprve učit v dějepisu.

Ono „budou“ má v sobě velkou dávku nejistoty. Jak víme, mnoho učitelů, dlužno říci že jistě i pod tlakem vyučovacích osnov, bazíruje raději na tom, aby středoškoláci perfektně zkrotili problematiku řecko-perských válek a stali se solidními znalci Jana Husa. O moderní historii, rok 1968 nevyjímaje, se ale často nezmiňují vůbec nebo velmi zřídka. Přemýšlel jsem, kde se vlastně průměrný mladý Čech může s tématem „srpnových událostí“ vlastně setkat. Napadlo mě jediné – film Pelíšky od Jana Hřebejka. Viděl je snad každý průměrný příslušník tohoto národa, jednotlivé dialogy z filmu už zlidověly a každá televizní repríza této šest let staré filmové legendy přitáhne k obrazovkám znovu davy lidí – i mladých. Pelíšky (1999) se líbily nejen divákům, ale i kritice, my je ale teď nechceme recenzovat. Film Pelíšky je vlastně sám o sobě recenzí. Recenzí roku s pořadovým číslem 1968. Recenzí plnohodnotnou, se všemi nutnými atributy, jaké má správný literární (v tomto případě spíše filmový) útvar tohoto žánru mít, tedy břitkostí, živým jazykem a hlavně kritickou reflexí, jejímž předmětem se ve filmu stala doba, o které vypráví, tedy druhá polovina šedesátých let minulého století, v probouzejícím se, avšak stále socialistickém Československu. Pelíšky jsou ale zároveň pouhou recenzí a ničím víc. Ukazují nám, co se autoru scénáře Petru Jarchovskému či tvůrci literární předlohy filmu spisovateli Petru Šabachovi na tehdejší době líbilo nebo nelíbilo, a hlavně se podřizují tomu, aby se totéž líbilo divákům. Jinak to ani nešlo, netočili dokument, ale komedii, a dobrou. Možná bychom ale měli dát pozor na zkratkovitost, kterou film nabízí mladým divákům, narozeným až těsně před koncem komunismu nebo ještě později, zkrátka všem, kdo na základě svých vlastních životních zkušeností a vzpomínek nedokáží rozlišit, v čem byla doba, o které Pelíšky vyprávějí, jiná než ta, ve které se natáčely. Bylo by velkou prohrou ve válce o zachování národní paměti, kdyby si dnešní patnáctiletí dokázali při vyslovení pojmu „okupace Československa vojsky států Varšavské smlouvy“ vybavit pouze nadpis tohoto článku. Pokud se někteří pamětníci dokázali vyrovnat s příchodem bratrských armád s takovým humorem, jako „pelíškoví“ hrdinové, budiž jim to ke cti. A stovky, možná tisíce protiokupačních nápisů na zdech v roce 1968 dokázaly, že se takoví lidé našli, alespoň v prvních posrpnových měsících. Okupace Československa ale neznamenala jenom onen pověstný přílet letadel a tanky v ulicích českých a moravských měst. Znamenala i střelbu, znamenala zraněné a znamenala mrtvé. Přinesla znásilněné ženy, zničené rodiny i majetkové ztráty. Lidé umírali nejen v srpnu, ale i v dalších měsících. Oběti přineslo také první výročí okupace v srpnu 1969. Spontánní demonstrace byly tehdy rozehnány střelbou lidových milicí. Letos 21. srpna uplyne od okupace naší země 37 let. Nezapomeňme. /Vojtěch Berger/ o příčinách okupace Československa viz též PROTEIN 07/2004