Chvála Vlčice

ku poctě tohoto sličného okršlku Vlčice je, když se sejde mnoho velmi dobrých kamarádů a žijí ve vzorné shodě, holdujíce tělesné rekreaci a nezapomínajíce při tom blaha svých duší. A kde je? Je tam, co jsou nejhezčí a nejklidnější jihočeské lesy a kde je nejčistší voda s rybami, které se nesmí chytat. Při koupání, bohudík, nemůžete se nikomu zaplést do vlasu, případně s vodou spolknout udici.

Ač v rovině jižních Čech, tábor má polohu velmi romantickou, neboť je ze tří stran obklopen vodou, ze čtvrté pak hvozdem. Chcete-li se tam dostat, proděláte postupně nemoc železniční, autobusovou a na konec mořskou. Z toho je nejhorší ta autobusová. Abych nastínil alespoň matný a mlhavý obraz štěstí táborového života, uvedu několik vět různých autorů. Pan sekretář v kanceláři: „Vlčice je nejideálněji položený tábor Pražské Ymky. Leží uprostřed lesů jindřichohradeckých, v kraji zvaném „Jihočeská Kanada“. Slouží k utužení starých přátelství, ku získání nových atd. Old Vlčičan (nejvyšší táborová kasta.): „Co vám mám vykládat, jeďte si tam a uvidíte.“ Účastnice dámského období: „To je ohromný tábor. Ztratila jsem – přibyla jsem (nehodící se škrtněte) 2, 3, 4, atd. kila. Příště si vezmu místo bílých modré tepláky a večerní toalety nechám doma, ony to tam vůbec nenosí.“ Spořádaná rodinka. Otec: „Já jsem spokojen, žena je spokojena, kluk je tu jako doma. Není nad tu trochu pohybu, i to bříško jako by se scvrkávalo.“ Matka: „To se musí nechat, samí výteční a příjemní lidé, ani se mně nechce odtud.“ Kluk: „Jé, to je psina, tatínek taky hraje volej!“ Starej Tesař: „Takovej tábor se muší umět stavět. Až bude hotová ta rodinná chata, tak vosekám tu skákačku, ať mám pro zimu co dělat, a budeme to tu mít.“ Pro zajímavost uvádím téměř každodenní rozmluvu manželů Francových. Paní: „Františku, kde’s byl?“ Pán (hrál tajně volleyball): „Manšelka, já byl dělat smrslino.“ Paní: „Nelži, dostaneš jednu, marš, mejt nádobí!“ Čimík (táborový pes, čistá rasa): „Haf, haf!“ (Pochvalně.) Prospekt, rovná se, pan sekretář. S úctou JeDen a tentýž auktor (Převzato z časopisu Tep pražské Ymky, 8, 1936, 6, s. 2.) Nám patří Vlčice... byla a bude oblíbenou písničkou letního tábora na Vlčici. Zpívali ji všichni – hoši i dospělí a proto ji všichni znají a vědí, co jim říká. Ano, patří nám, a proto je třeba včas, a to znamená hned, se přihlásit! Proč tak brzy? Protože máme tolik dotazů a přihlášek, že se nám zdá, že je červen a že už v několika dnech bude tábor otevřen! Nejlepším doporučením pro Vlčici je osobní spokojenost a radost, kamarádství těch, kteří na Vlčici byli. Těch se zeptejte: Jaké je to na Vlčici? (...) F. M. Marek (Tep pražské Ymky, 10, 1938, 5–6 [únor–březen], s. 2.) Vlčice? Dosud není definitivně rozhodnuto o osudu našeho nejkrásnějšího tábora. Starý Tesař a naši přátelé z Chlumu a ze Staňkova nám posílali střídavé dopisy, jednou radostné, že nám tábor zůstane, a zase jiné, že bude za hranicemi. Definitivní hranice měla být vedena od chaty paní Medy Valentové přes rybník a pak po jindřichohradecké okresní hranici. V tom případě by tábor zůstal na československé straně a v Německu by byla jen zadní část jezera a hluboké lesy směrem k Nové Bystřici. V prosinci se však do naší hlavní budovy v táboře nastěhovala německá hraniční stráž, která se hřeje a vaří v naší kuchyni. Hranice není v těch místech ještě definitivně vykolíkována a bude o ní rozhodnuto do jara. A tak visí nad Vlčicí otazník. (Tep pražské Ymky, 11, 1939, 3 [15. ledna], s. 3.) Náš tábor Vlčice zůstal po úpravě hranic Protektorátu Čech a Moravy na území Sudet. Povolení k táboření nám nebylo dáno. (Tep pražské Ymky, 12, 1939, 1 [1. října], s. 2.)