Obsluhoval jsem anglického krále

- Recenze nového filmu Jiřího Menzela Vím, že se vystavuji riziku veřejné pohany, protože na domácí stříbro se nesahá, a Jiří Menzel mimo jiné v „proutkové“ kauze dokázal, že čistotu svého jména si dokáže ubránit sám. Kdo z nás recenzentů by chtěl mít šrámy na těle, když dost na tom, že Obsluhoval jsem anglického krále místy zanechává šrámy na duši. Hned na začátku je dobré napsat, že Jiří Menzel se sice vrací do prostoru české kinematografie, kde dlouhou dobu absentoval, ale bohužel se nejedná o návrat krále s fanfárami a vlajícími prapory. Při realizaci se kdesi cosi zadrhlo a výsledek nenaplňuje očekávání beze zbytku. Pokud vás překvapilo, že film má jaksi dvě premiéry – menší prosincovou a větší lednovou – vězte, že jde jen o praktickou záležitost: zajistit snímku šance v rozhodování lví poroty (nominace na Oscara nepřišla).

Možná tomu je na vině relativní nezfilmovatelnost předlohy (ale mezi námi, o kolika knihách se mluvilo jako o nezfilmovatelných a dnes jsou z nich dobré bijáky), jistá „převařenost“ neustále odkládaného projektu nebo vůbec to nejhorší, co si lze představit: Jiří Menzel své delikátní umění režie a vytváření hrabalovské atmosféry načisto zapomněl. Pravda bude nejspíš někde uprostřed. Plus další faktory. Netřeba zmiňovat, že kritická slova na adresu neoddiskutovatelného barda českého filmu, nejsou povahy osobní. Velmi si jej vážím a kdykoliv něco z jeho tvorby běží v TV, neváhám. Když teď před vánocemi běžel jeho Konec starých časů, musel jsem zpětně uznat, že jsa v roce 1990 třináctiletý školák, na povinné projekci jsem jej značně podcenil. V tomhle fláku „to“ prostě ještě je. Ale v Obsluhoval jsem anglického krále jsem to při sebevětší snaze nemohl najít... A přitom jsou všechny potřebé ingredience pohromadě: Hrabalova předloha, Menzel i hrabalovští herci jako František Řehák, Rudolf Hrušínský ml., Josef Abrhám nebo Marián Labuda (být Petr Čepek ještě stále s námi, jistě by nějaké cameo taky dostal). S trochu přivřenýma očima by se mezi ně mohl zařadit i zestárlý a zmoudřelý Jan Dítě v podání Oldřicha Kaisera. Jenže ten nemá být jen rázovitou postavičkou, která s patřičným gustem pronese nějakou hlášku nebo moudro, ale tahounem celé druhé dějové linie „po letech.“ Linie s mladým Dítětem s Ivanem Barevem má ještě jakýs takýs děj, byť je vidět, že volný proud Hrabalový slov se stával tradovaným příběhem jen ztěžka, ale Oldřich Kaiser bohužel nemá co hrát. Jen se plouží po lesích, rozmlouvá se stejnými životními ztroskotanci jako je on sám, občas si zafilozofuje, jindy pochlubí „metálem“ od habešského krále, ale v podstatě se NIC neděje. Na konci dospěje kriminálem ohoblovaný Dítě ke smířlivému životnímu postoji, ale je to doprovázeno přibližně stejným výrazem (nazval jsem si ho „výraz šťastného blba“), jaký měl na začátku filmu, když vyšel z jeho bran. Dokonce i ty žhavé chvilky s povětrnou ženštinou, která se mu tak okatě nabízí, a my už si říkáme „že by konečně děj?“, končí jejím nenadálým odchodem. A navíc: to nešlo vymyslet nějaké obrazové vyjádření vnitřního pnutí a na skladě byly pouze rušivé vnitřní monology? Že Jiří Menzel neviděl Adaptaci, kde „Robert McKee“ udílí „Charlie Kaufmannovi“ cenné tvůrčí rady? Špatná castingová volba na dvourozměrného Ivana Barneva (tváří se asi jako Ladislav Pešek v Obušku z pytle ven!) bohužel umocnila všechny ostatní nedokonalosti. Obávám se, že epizodky nebesky naivního číšníka, který chtě nechtě stoupá po společenském žebříčku a na němž se ukazují všechny nástrahy čecháčkovské servility, nesdělují nic, co bychom už dávno nevěděli: když je příležitost, každý si rád „vypomůže.“ Jenže ty metafory jsou tentokrát hodně prostinké. Těžko například věřit tomu, že by se pánové továrníci v drahých oblecích hromadně spustili na kolena a sbírali mince, které Dítě pro své pobavení hodil na zem. Když se ten samý motiv objeví na plátně potřetí, tážete se, jestli to Jiří Menzel myslí vážně a nebo je to nějaké hodně sofistikované sdělení, které jste zatím nepobrali. A podobných horkých bramborů je ve filmu hned několik. Menzel je evidentně silnější v momentech (nebo vlastně i celých filmech jako Postřižiny), ve kterých sděloval spíše subtilní pocit – který v konečném důsledku vyjádřil ducha doby – než když se snaží o velká poznání, která nemají potřebnou míru nadsázky. V celém filmu vidím snahu o „lehkou ruku“, ale Jiří Menzel bohužel nepřišel s nečekanými obrazy, nad kterými byste se s vědoucím pochopením hořce pousmáli. Osobně pro mě film fungoval nejvíc v momentech, které už byly lehce za hranicemi poetiky, kterou si Menzel zvolil – například když Rudolf Hrušínský ml. projíždí na svém elektrickém vozíku zrychleně po nevěstinci. Bohužel jsou to jen záblesky. Spíš mi připadá, že Menzel se u značně heavy tématu, které aby bylo ustáto bez ztrapnění, vyžaduje razantnější přístup, zakoktal. Připadá mi, že Menzel se držel příliš při zemi a trochu násilně se soukal do poetiky, kterou u něj oceňuje a zároveň mu vymezila kritika. Některé věci bohužel zvětrávají. Zvláštní je, že tentokrát nezabírají ani cele obnažené dívky. Kdysi jsme měli jen krásnou Magdu se stetoskopem na ňadru. A stačilo to. Dnes mi ta přehlídka tuctů oblin připadala spíš rušivá, a to rozhodně nepatřím k prudérním spoluobčanům. Jakoby kompenzovala nějaký vědomý nedostatek. Obsluhoval jsem anglického krále není úplně tragický film, ale vzhledem k humbuku, který kolem něj už deset let je, jsem očekával víc. Vizuály má místy docela zajímavé, některé scény mají občas vynikající timing (Pavel Nový odchází z hotelu a platí útratu), ale kvůli uvedeným nedostatkům je to film spíše ze skupiny zapomenutelných. Jiří Menzel v rozhovorech často zmiňuje, že filmy typu Harry Potter mají na diváky ničivý dopad. Ano, možná jsou hloupé, vykalkulované a v konečném důsledku „špatné.“ Nikdo z jejich tvůrců však není apriori považován za věrozvěsta, který z hlubin bagruje sám Logos. Hollywoodská továrna jim vždycky ušije relativně vygradovaný scénář, byťsi uniformně poskládaný (Syd Field rulez :). A zbytek je na realizačních schopnostech toho kterého tvůrce. Takto vzniklé filmy zcela jistě nemají parametry umění, jen obyčejného řemesla. Ale čas od času z nich zazáří něco víc. Při vší úctě k Jiřímu Menzelovi se na ně mnohdy dívá lépe než na moralitku Obsluhoval jsem anglického krále, která sděluje pouze banálně průhledné pravdy o české národní povaze, ještě k tomu ve slabém příběhu bez pointy. Nebo je to tak, že jsou umělecké filmy jednou velkou pointou od začátku do konce a z povahy „vyšší věci“, ke které se vyjadřují, si mohou ledacos dovolit? Dokonce bych řekl: kdyby jen Menzel přijal pár hollywoodských pravidel za vlastní. Třeba to základní: napřed bavit, pak sdělovat. Petr Siska