Jak jel Vojta do světa

I hloupý Honza věděl, že je dobré jít na zkušenou do světa, něčemu se přiučit, rozšířit si obzory.

V dnešní době snad už každý mladý člověk ví, že je dobré, užitečné až téměř nezbytné do světa se podívat, prakticky kvůli tomu samému, ale navíc s důrazem zdokonalit se v nějakém cizím jazyku. A tak každý, kdo má možnost nějak vycestovat na prázdniny, případně i déle, tak balí kufry a hledá nějaký program, skrze který by mohl tuto záležitost podniknout. V tomto příspěvku zcela pominu dobrodruhy pouštící se do cestování na vlastní pěst jen tak s báglem či pouze kreditní kartou. Ideální věk pro takovouto cestu za konverzací je ten vysokoškolský. Máte delší prázdniny, je vám nad 18, nějaký ten jazyk se do vás snaží učitelé nahrnout už nějaký ten rok ve škole, takže jistý základ by tam po těch de facto až 8 letech být měl, je tedy (nebo spíš mělo by být) co rozvíjet.


Moje situace byla ale hodně odlišná. Onen ideální věk u mě již dávno pominul. Na stará kolena jsem se ale přesto rozhodl, že celou svou dovolenou vyplácnu na jistý experiment. Chtěl jsem zkusit, jestli můj již zpomalený mozek bude schopen přijímat cizí jazyk. Problém byl v tom, že do všech těch skvělých programů organizovaných či podporovaných EU už jaksi nespadám právě věkem, zkrátka člověk nad 26, v lepším případě nad 30 let, je z těchto programů automaticky vyřazen, nechci napsat, že je přímo diskriminován (no ale když už to tu je, tak to tu nechávám). Když se tedy přece jen objevila možnost, že do YMCA National Center Lakeside v Anglii, by mohl jet i člověk starší, tak jsem neváhal.

Vyzbrojen z dob komunistického školství základy ruštiny a posléze několika německými slovy a frázemi jsem si naplánoval, že když už vím, že do Anglie pojedu, tak se naučím, alespoň pár základních slov. Jak už to ale bývá, pracovní povinnosti mě zaměstnaly natolik, že jsem se dokopal pouze k tomu, že jsem si do batohu šoupl brožurečku 1000 anglických frází (anglicko-slovenskou) a nějakou moderní učebnici – anglická konverzace. Cestou na letiště jsem se snažil vybavit kolik anglických slovíček umím z takového toho „běžného života“ a seznal jsem, že relativně dost, např. power, file, edit, view, format, error, windows, ale také black, peace, no smoking, yes, I don‘t know, phone a notebook. To mě uklidnilo, říkal jsem si, to je dobrý základ, na tom se dá stavět. Navíc jsem nejel sám, jela se mnou Frančeska (tak jí potom říkali všichni v Anglii), dívčina již nové generace, která měla ve škole už místo ruštiny angličtinu. Jak se ukázalo ihned po příletu na letiště v Manchesteru, byla to moje záchrana, jinak bych se na místo určení, tedy ještě dále vlakem a pak taxíkem určitě nedostal.

V Lakeside (tak se zkráceně říká onomu outdoorovému centru YMCA) jsem se okamžitě cítil jako doma, zkrátka taková velká táborová základna – něco jako Soběšín - ymkařský tábor na Sázavě, jen několikanásobně větší a asi 186 krát vybavenější, u obrovského jezera a v členitém terénu, logo YMCA kam se člověk podíval, takže bezva. Jen ti lidé okolo vydávali nějaké zvuky, o kterých jsem pouze předpokládal, že to jako mají být věty s nějakým obsahem v nějakém prý existujícím jazyku. Ovšem čtvrtý den byl zlomový, zachvátil mě pocit, že začínám výborně rozumět. Po dvou dnech euforie jsem opět vychladl, ale od té doby jsem už alespoň tušil, o co jim jde.

Lakeside funguje jako velký tábor, který je rozdělen na dva hlavní sektory a řadu skupin chat a chatiček a stanů, kde mohou celkem odděleně přebývat různé skupiny dětí, mladých lidí i dospělých. Centrum mělo v této hlavní sezóně kolem 40 instrukorů, kteří se starali o profesionální vedení všech aktivit – kanoe, kajaky, vlastnoručně postavené rafty, lezení, lanové aktivity, lukostřelbu, bivakování, poznávání přírody, kolektivní hry apod. Kromě profesionálních zaměstnanců zajištujících především administrativně ekonomické záležitosti bylo v centru také asi dvacet dobrovolníků, kteří vykonávali nejrůznější pomocné práce. Od práce v kuchyni, přes půjčovnu sportovních potřeb, venkovní natěračské a výkopové práce až po oblíbené udržování čistoty Adamů a Ev (jeden z anglických výrazů pro WC). Mezi tyto dobrovolníky jsem patřil i já. Na jednu stranu skvělé, na druhou stranu kontraproduktivní (pokud jde o anglickou konverzaci) byla skutečnost, že z oněch dvaceti lidí bylo deset Čechů, což nás samozřejmě neustále svádělo k mluvě domácí. Nicméně právě díky těm zbývajícím dobrovolníkům, kteří byli z celého světa (Kolumbie, Hong Kong, Švýcarsko, Maďarsko, Rusko), jsme se přece jen byli nuceni něco naučit, protože právě s nimi jsme tvořili nerozlučnou partu, která podnikala nejrůznější akce, ať už v táboře, nebo výlety do blízkého i vzdálenějšího okolí a to pěšky, na kole, busem či lodí.

Konkrétní zážitky jsou nesdělitelné, musíte si pro ně jet sami. Jen prozradím, že i starší mozkové závity jsou schopny ještě něco absorbovat, i když je to určitě těžší, a že mě tedy tento experiment motivoval nejen se angličtiny nebát, ale také k tomu, že pojedu příští rok znovu. Především však pro mě byl tento výlet poznáním, že všude na světě jsou skvělí lidé a tak díky Angelo, Bětko, Emešo, Jani, Frančesko, Johanko, Katko, Long, Mandy, Tanjo, Anthony, Davide, Jirko, Kubo, Marku a Miro za jedny z mých nejkrásnějších prázdnin.

J. V. Hynek

PS: Naši partu jsem vypsal v abecedním pořadí a přirozeně napřed dívky… a na tebe jsem Lindo nezapomněl, ale po pravdě řečeno… potkal jsem tě tam za celou dobu asi třikrát, že ;-).