Deník trosečníka IV
Autor: externí <protein(at)ymca.cz>, Téma: 2/2009, Vydáno dne: 18. 08. 2009... na velkém britském ostrově
YMCA nabízí mladým lidem možnost vycestovat na zkušenou do světa. Existuje řada programů, díky nimž můžete takovouto cestu podniknout. Jednou z nich je také pobyt v outdoorovém centru YMCA v britském Lakeside. Momentálně tuto příležitost využívá jistý Aleš, který je navíc velký psavec, takže máte díky němu možnost nahlédnout přímo do centra dění a třeba se pro takovouto cestu také rozhodnout.
Sobota, 3. května 2008 (T+59). Je tu další sobota a s ní i
další výlet. Jedeme se podívat do Connistonu, tentokrát
západním směrem od centra YMCA. V nohách máme
už bezmála „tisíc“ mil, a tak si říkáme, že těch pár mil naší
plánované cesty pěšky zpět do Lakeside navíc nám už vadit
nebude. Kromě toho to bereme jako nutnou přípravu na blížící
se charitativní pochod.
Do cílového města se dostáváme kolem poledne, proto na lavičkách pod mohutným stromem s výhledem na horu Old Man of Conniston, nejvyšší horu v dalekém okolí, rozbalujeme jídlo a obědváme. Nakonec se hovor stáčí na horu v našem zorném poli a David povídá: „No, když už jsme tady, asi bychom si výhled z hory neměli nechat ujít, co říkáš?“. Hory mám rád a počasí nám přeje, takže se nenechám dvakrát přemlouvat a už jsme na cestě.
Cesta vede kolem měděných dolů v údolí, starých výše položených zchátralých důlních stanic až k průzračnému tyrkysovému ledovcovému jezírku a „zik-zak“ pěšině příkrým srázem hory až na samotný vrchol. Během našeho stoupání potkáváme závodníky zde tradičního běhu z kopce. Jak se dozvídám, běžci musí seběhnout horu co nejrychleji, proto volí nejkratší schůdnou trasu. Zdá se, že je to dost nebezpečný druh sportu, jelikož potkáváme několik zkrvavených závodníků s potrhanými dresy.
Z vrcholu je úchvatný výhled. Je vidět vzdálené moře, několik jezer, mohutné hory na severu a města a vesničky topící se v oparu jinak dost parného jarního dne. Po chvíli se zvedáme k odchou. Máme před sebou přeci jen nemalý kousek cesty zpátky do centra. Cesta zpět zvolna ožívající jarní přírodou nám rychle ubíhala a i přes menší noční bloudění se nakonec o půl dvanácté ocitáme doma.
Pátek, 9. května 2008 (T+65). Můj poslední pracovní den v YMCA National Centre Lakeside. A proběhl v klidu a pohodě. Nóbl snídaně i večeře, protože od čtvrtka se sem začali sjíždět hosté z jedné významné mezinárodní firmy, kteří tu stráví pár dní. Pro zdejší centrum je to opravdu důležitých pár dní, jelikož si tu všichni šuškají, kolik peněz tato firma centru přispěje.
Všechno prostě musí být „tip ťop“ a běžet jako na drátkách. Odpoledne přišel do Netopýří jeskyně John Kinley, sedl si, že tu počká na Eileen. Aron, který tu od pondělka doplňuje náš tým jako sezóní pracovník, se ho zeptal: „Dáš si čaj nebo kávu?“, načež mu John odpověděl, že čaj. „Sugar?“, ptá se Aron, a John hbitě odpovídá: „Prosím tě, neříkej mi tak, to nesnáším!“, což mě i ostatní značně pobavilo.
John se mě taky ptal na mé plány do budoucna. Se zaujetím mě vyslechl a mé vyprávění prokládal občasným: „Yes.“ Úvahy na toto, jakož i na jiná témata v anglickém jazyce mi dávají ještě dost zabrat, takže jsem se ve své odpovědi trochu zamotal, a proto jsem se ho raději ještě i přes jeho přizvukování nakonec zeptal, jestli mi rozumí. Jeho: „No“, mě i ostatní znovu rozesmálo.
Zítra je můj velký den. Jdu pochod „Keswick to Barrow“, tak doufám, že těch 64 km pěší chůze přežiju ve zdraví. Johnu Falkonerovi jsem nastřádal na jeho sponzorský list jedenáct podpisů a sumu o celkové hodnotě 53 ? (1 725 Kč).
Sobota, 10. května 2008 (T+66). A je to tu. Pochod Keswick – Barrow. Vstávali jsme před čtvrtou hodinou a moc jsme toho nenaspali, jelikož klienti YMCA měli v noci večírek a zřejmě se dobře a dostatečně hlasitě bavili.
Derek, Davidův spolupracovník, který se nám nabídl, že bude řidičem našeho doprovodného vozidla, na nás přesně ve třičtvrtě na pět čekal před recepcí.
V šest hodin jsme na startu a vyrážíme. Procházka horskou krajinou za východu slunce bere dech. Klidná hladina jezera a v ní se zrcadlící oparem mlhy zastřené slunce, vyhupující se nad horský hřbet. Skutečně pěkný začátek našeho dlouhého pochodu. Po sedmi mílích se na nás už z dálky usmívá Derek, který nás bude provázet celým pochodem, stojí před autem a podává nám vodu a čokoládu a gratuluje k prvním zdolaným kilometrům. Jeho podpora je velmi milá.
Pochodu se účastní kolem dvou tisíc lidí, je velmi dobře organizován a podporován spoustou nadšenců, kteří nám slovně, jakož i hmotně v podobě tekutin a jídla, pomáhají ve zdolávání dalších úseků cesty. A věřte, že s přibývajícími kilometry jsem jim více a více vděčný.
Tento, dnes již tradiční, pochod vznikl v roce 1958, kdy se vojáci amerického námořnictva jako malé děti hádali a nemohli dohodnout s britskou armádou na tom, kdo z nich je lepší, a tak vyzvali Brity k porovnání sil v podobě právě tohoto pochodu z Keswicku do přístaviště v Barrow. Vyrazily tedy dvě jednotky vojáků a britská jednotka nakonec zvítězila. Byla v přístavu jako první.
To mně se nijak zvlášť soutěžit nechtělo a byl jsem rád, že jsem nakonec pochod, i přes nemalé puchýře na obou chodidlech, vydržel až do konce. 40 mil jsem ušel za dvanáct hodin a třináct minut přesně.
Pondělí, 12. května 2008 (T+68). V neděli jsem nemohl pořádně chodit a ještě dnes si lížu rány – tedy, rozhodně ne doslovně!
Čeká mě loučení. Což je věc, kterou vyloženě... nemám rád. Ještě ke všemu, když jsou tu kolem mne samí prima lidé, to je potom vyloženě utrpení! Docela jsem si tu na ně za ty dva měsíce zvyknul a oni zase na mě. Obdarovali mě několika pěknými dárky, ale hlavně příjemnými vzpomínkami, za které jsem jim moc vděčný.
Vymlouvajíc se na zdejší zvyk mě ještě chtěli poctít nedobrovolnou koupelí v jezeře, ale s tím jsem rezolutně nesouhlasil, a tak z toho k mé veliké spokojenosti nakonec sešlo. Ve třičtvrtě na deset večer pro mě přijel taxík. David mi pomohl s dvacetikilovým batohem a dohodli jsme se, že se nebudeme loučit. Asi by to totiž nedopadlo dobře.. Takže jsme si jen potřásli rukou a řekli: „See You later“ a taxikář už vyráží z brány YMCA a nabírá směr k vlakové zastávce v Grange- Over-Sands. Cestou přemýšlím, jak jsme to jen mohli s Davidem vydržet. Sami dva Češi v cizím státě a nepromluvit mezi sebou za celou tu dobu ani větu česky! Jsme buď blázni nebo máme opravdu silnou vůli. Možná obojí? Na nástupišti jsem byl po desáté večerní a výdejna lístků už byla uzavřena. Co mi zbývá, koupím si lístek ve vlaku.
Vlak přijel přesně načas, což je tu, ku podivu nás Čechů, naprosto normální. Sedám si ke stolku, odsunuji neplatnou jízdenku, co tu někdo nechal na kraj stolu a rovnám batohy, co mám s sebou a jsou tak objemné a těžké, že je pokládám jen na sedadla vedle mě a čekám na příchod průvodčího.
Vlak se rozjíždí a průvodčí přichází. Vlastně nepřichází, on jenom s letmým pohledem na neplatnou jízdenku na kraji stolu prochází kolem mne. Říkám si, že asi ještě přijde, že musí ještě předtím nejspíš něco zařídit, ale zbytek cesty už jen nevšímavě prochází kolem mne. Dobře, říkám si, jízdenku si koupím až v příštím vlaku, čekají mě ještě dva přestupy. Rozhlížím se na rozlehlém liduprázdném nástupišti v Prestonu po mém dalším spoji. Spatřuji staršího nádražního pracovníka, který mi vysvětluje cestu. S díky ho opouštím a jdu naznačeným směrem, když v tom mě zastaví dívka s podobným rozsahem nákladu v rukou a na zádech jako mám já a ptá se, jestli jsem se nedozvěděl něco o vlaku směřujícím do Manchesteru. Po chvíli konverzace se dozvídám, že je studentkou z Německa a vrací se z týdenního výletu do Anglie, kde byla navštívit svou sestru.
Vystoupili jsme v Manchesteru – Picadily a já s úžasem shledal, že jsem za dopravu znovu nezaplatil ani libru. Průvodčí nepřišel.
To už se mezitím noc přehoupla do nového dne, tedy do úterý, 13. května 2008 (T+69) a mně už zbývá jen posledních pár hodin do odletu. S Johannou, jak se studentka jmenuje, hledáme náš poslední přípoj na Manchesterské letiště. Podobně jako po mém příletu znovu procházíme rozsáhlým labyrintem chodeb až konečně nacházíme správný autobus. Ptám se řidiče, jestli si můžu jízdenku koupit u něho anebo pro ní mám jít k pokladně do haly, načež mi odpovídá prostým: „Nastup si.“ Takže tímto byla celá má dlouhá cesta až na letiště sponzorována jistou nejmenovanou anglickou dopravní společností, za což jí co nejsrdečněji děkuji.
Těch pár hodin uběhlo neuvěřitelně rychle a už stojím frontu k odbavení zavazadel. Fronta je dlouhá už když k ní přicházím. Po chvíli si všímám, že uprostřed odbavovací haly, přímo mezi řadami čekajících pasažérů, oživují zdravotníci na podlaze ležícího staršího muže. Už mu ale nebylo pomoci. Po mém odbavení už ho odnášejí mrtvého. Johanně odlétá letadlo půl hodiny po mém, takže posledních pár minut trávíme ve společném rozhovoru Němky s Čechem v angličtině.
Loučím se s tebou, Velká Británie, byla jsi mi velkou učitelkou, za to ti děkuji... A kdo ví, možná zase někdy nashledanou...
Aleš Jakubec
YMCA nabízí mladým lidem možnost vycestovat na zkušenou do světa. Existuje řada programů, díky nimž můžete takovouto cestu podniknout. Jednou z nich je také pobyt v outdoorovém centru YMCA v britském Lakeside. Momentálně tuto příležitost využívá jistý Aleš, který je navíc velký psavec, takže máte díky němu možnost nahlédnout přímo do centra dění a třeba se pro takovouto cestu také rozhodnout.
Sobota, 3. května 2008 (T+59). Je tu další sobota a s ní i
další výlet. Jedeme se podívat do Connistonu, tentokrát
západním směrem od centra YMCA. V nohách máme
už bezmála „tisíc“ mil, a tak si říkáme, že těch pár mil naší
plánované cesty pěšky zpět do Lakeside navíc nám už vadit
nebude. Kromě toho to bereme jako nutnou přípravu na blížící
se charitativní pochod.
Do cílového města se dostáváme kolem poledne, proto na lavičkách pod mohutným stromem s výhledem na horu Old Man of Conniston, nejvyšší horu v dalekém okolí, rozbalujeme jídlo a obědváme. Nakonec se hovor stáčí na horu v našem zorném poli a David povídá: „No, když už jsme tady, asi bychom si výhled z hory neměli nechat ujít, co říkáš?“. Hory mám rád a počasí nám přeje, takže se nenechám dvakrát přemlouvat a už jsme na cestě.
Cesta vede kolem měděných dolů v údolí, starých výše položených zchátralých důlních stanic až k průzračnému tyrkysovému ledovcovému jezírku a „zik-zak“ pěšině příkrým srázem hory až na samotný vrchol. Během našeho stoupání potkáváme závodníky zde tradičního běhu z kopce. Jak se dozvídám, běžci musí seběhnout horu co nejrychleji, proto volí nejkratší schůdnou trasu. Zdá se, že je to dost nebezpečný druh sportu, jelikož potkáváme několik zkrvavených závodníků s potrhanými dresy.
Z vrcholu je úchvatný výhled. Je vidět vzdálené moře, několik jezer, mohutné hory na severu a města a vesničky topící se v oparu jinak dost parného jarního dne. Po chvíli se zvedáme k odchou. Máme před sebou přeci jen nemalý kousek cesty zpátky do centra. Cesta zpět zvolna ožívající jarní přírodou nám rychle ubíhala a i přes menší noční bloudění se nakonec o půl dvanácté ocitáme doma.
Pátek, 9. května 2008 (T+65). Můj poslední pracovní den v YMCA National Centre Lakeside. A proběhl v klidu a pohodě. Nóbl snídaně i večeře, protože od čtvrtka se sem začali sjíždět hosté z jedné významné mezinárodní firmy, kteří tu stráví pár dní. Pro zdejší centrum je to opravdu důležitých pár dní, jelikož si tu všichni šuškají, kolik peněz tato firma centru přispěje.
Všechno prostě musí být „tip ťop“ a běžet jako na drátkách. Odpoledne přišel do Netopýří jeskyně John Kinley, sedl si, že tu počká na Eileen. Aron, který tu od pondělka doplňuje náš tým jako sezóní pracovník, se ho zeptal: „Dáš si čaj nebo kávu?“, načež mu John odpověděl, že čaj. „Sugar?“, ptá se Aron, a John hbitě odpovídá: „Prosím tě, neříkej mi tak, to nesnáším!“, což mě i ostatní značně pobavilo.
John se mě taky ptal na mé plány do budoucna. Se zaujetím mě vyslechl a mé vyprávění prokládal občasným: „Yes.“ Úvahy na toto, jakož i na jiná témata v anglickém jazyce mi dávají ještě dost zabrat, takže jsem se ve své odpovědi trochu zamotal, a proto jsem se ho raději ještě i přes jeho přizvukování nakonec zeptal, jestli mi rozumí. Jeho: „No“, mě i ostatní znovu rozesmálo.
Zítra je můj velký den. Jdu pochod „Keswick to Barrow“, tak doufám, že těch 64 km pěší chůze přežiju ve zdraví. Johnu Falkonerovi jsem nastřádal na jeho sponzorský list jedenáct podpisů a sumu o celkové hodnotě 53 ? (1 725 Kč).
Sobota, 10. května 2008 (T+66). A je to tu. Pochod Keswick – Barrow. Vstávali jsme před čtvrtou hodinou a moc jsme toho nenaspali, jelikož klienti YMCA měli v noci večírek a zřejmě se dobře a dostatečně hlasitě bavili.
Derek, Davidův spolupracovník, který se nám nabídl, že bude řidičem našeho doprovodného vozidla, na nás přesně ve třičtvrtě na pět čekal před recepcí.
V šest hodin jsme na startu a vyrážíme. Procházka horskou krajinou za východu slunce bere dech. Klidná hladina jezera a v ní se zrcadlící oparem mlhy zastřené slunce, vyhupující se nad horský hřbet. Skutečně pěkný začátek našeho dlouhého pochodu. Po sedmi mílích se na nás už z dálky usmívá Derek, který nás bude provázet celým pochodem, stojí před autem a podává nám vodu a čokoládu a gratuluje k prvním zdolaným kilometrům. Jeho podpora je velmi milá.
Pochodu se účastní kolem dvou tisíc lidí, je velmi dobře organizován a podporován spoustou nadšenců, kteří nám slovně, jakož i hmotně v podobě tekutin a jídla, pomáhají ve zdolávání dalších úseků cesty. A věřte, že s přibývajícími kilometry jsem jim více a více vděčný.
Tento, dnes již tradiční, pochod vznikl v roce 1958, kdy se vojáci amerického námořnictva jako malé děti hádali a nemohli dohodnout s britskou armádou na tom, kdo z nich je lepší, a tak vyzvali Brity k porovnání sil v podobě právě tohoto pochodu z Keswicku do přístaviště v Barrow. Vyrazily tedy dvě jednotky vojáků a britská jednotka nakonec zvítězila. Byla v přístavu jako první.
To mně se nijak zvlášť soutěžit nechtělo a byl jsem rád, že jsem nakonec pochod, i přes nemalé puchýře na obou chodidlech, vydržel až do konce. 40 mil jsem ušel za dvanáct hodin a třináct minut přesně.
Pondělí, 12. května 2008 (T+68). V neděli jsem nemohl pořádně chodit a ještě dnes si lížu rány – tedy, rozhodně ne doslovně!
Čeká mě loučení. Což je věc, kterou vyloženě... nemám rád. Ještě ke všemu, když jsou tu kolem mne samí prima lidé, to je potom vyloženě utrpení! Docela jsem si tu na ně za ty dva měsíce zvyknul a oni zase na mě. Obdarovali mě několika pěknými dárky, ale hlavně příjemnými vzpomínkami, za které jsem jim moc vděčný.
Vymlouvajíc se na zdejší zvyk mě ještě chtěli poctít nedobrovolnou koupelí v jezeře, ale s tím jsem rezolutně nesouhlasil, a tak z toho k mé veliké spokojenosti nakonec sešlo. Ve třičtvrtě na deset večer pro mě přijel taxík. David mi pomohl s dvacetikilovým batohem a dohodli jsme se, že se nebudeme loučit. Asi by to totiž nedopadlo dobře.. Takže jsme si jen potřásli rukou a řekli: „See You later“ a taxikář už vyráží z brány YMCA a nabírá směr k vlakové zastávce v Grange- Over-Sands. Cestou přemýšlím, jak jsme to jen mohli s Davidem vydržet. Sami dva Češi v cizím státě a nepromluvit mezi sebou za celou tu dobu ani větu česky! Jsme buď blázni nebo máme opravdu silnou vůli. Možná obojí? Na nástupišti jsem byl po desáté večerní a výdejna lístků už byla uzavřena. Co mi zbývá, koupím si lístek ve vlaku.
Vlak přijel přesně načas, což je tu, ku podivu nás Čechů, naprosto normální. Sedám si ke stolku, odsunuji neplatnou jízdenku, co tu někdo nechal na kraj stolu a rovnám batohy, co mám s sebou a jsou tak objemné a těžké, že je pokládám jen na sedadla vedle mě a čekám na příchod průvodčího.
Vlak se rozjíždí a průvodčí přichází. Vlastně nepřichází, on jenom s letmým pohledem na neplatnou jízdenku na kraji stolu prochází kolem mne. Říkám si, že asi ještě přijde, že musí ještě předtím nejspíš něco zařídit, ale zbytek cesty už jen nevšímavě prochází kolem mne. Dobře, říkám si, jízdenku si koupím až v příštím vlaku, čekají mě ještě dva přestupy. Rozhlížím se na rozlehlém liduprázdném nástupišti v Prestonu po mém dalším spoji. Spatřuji staršího nádražního pracovníka, který mi vysvětluje cestu. S díky ho opouštím a jdu naznačeným směrem, když v tom mě zastaví dívka s podobným rozsahem nákladu v rukou a na zádech jako mám já a ptá se, jestli jsem se nedozvěděl něco o vlaku směřujícím do Manchesteru. Po chvíli konverzace se dozvídám, že je studentkou z Německa a vrací se z týdenního výletu do Anglie, kde byla navštívit svou sestru.
Vystoupili jsme v Manchesteru – Picadily a já s úžasem shledal, že jsem za dopravu znovu nezaplatil ani libru. Průvodčí nepřišel.
To už se mezitím noc přehoupla do nového dne, tedy do úterý, 13. května 2008 (T+69) a mně už zbývá jen posledních pár hodin do odletu. S Johannou, jak se studentka jmenuje, hledáme náš poslední přípoj na Manchesterské letiště. Podobně jako po mém příletu znovu procházíme rozsáhlým labyrintem chodeb až konečně nacházíme správný autobus. Ptám se řidiče, jestli si můžu jízdenku koupit u něho anebo pro ní mám jít k pokladně do haly, načež mi odpovídá prostým: „Nastup si.“ Takže tímto byla celá má dlouhá cesta až na letiště sponzorována jistou nejmenovanou anglickou dopravní společností, za což jí co nejsrdečněji děkuji.
Těch pár hodin uběhlo neuvěřitelně rychle a už stojím frontu k odbavení zavazadel. Fronta je dlouhá už když k ní přicházím. Po chvíli si všímám, že uprostřed odbavovací haly, přímo mezi řadami čekajících pasažérů, oživují zdravotníci na podlaze ležícího staršího muže. Už mu ale nebylo pomoci. Po mém odbavení už ho odnášejí mrtvého. Johanně odlétá letadlo půl hodiny po mém, takže posledních pár minut trávíme ve společném rozhovoru Němky s Čechem v angličtině.
Loučím se s tebou, Velká Británie, byla jsi mi velkou učitelkou, za to ti děkuji... A kdo ví, možná zase někdy nashledanou...
Aleš Jakubec