Jak jsem našla domov bezdomovci

Lidi, to snad není možný! Spáchala jsem dobrý skutek zcela proti své vůli. Představte si typický pražský panelák, dvanáct pater, čtyřiadvacet králičích doupat o rozloze 60 m2, v každém jedna rodina, společné schodiště, výtah s nosností pěti panáčků, nástěnka s domovním řádem na které je puberťáckou rukou dopsáno „domovník řádí“ a domovník.

Doneslo se ke mně, že obyvatelé nedaleké vilové čtvrti nám říkají termiti. Buržousti. Všichni se tu známe. Víme, kdo neustále vrtá, kdo má doma dominantní ženu a čí pes se poblil před vchodem. Na společné chodbě se odehrávají hádky, občas voní svíčková a teď už i smrdí jeden bezdomovec. Tedy smrděl.

To máte tak. Když chcete v malém bytě něco přestěhovat, musíte posunout všechno ostatní a dávat sakra bacha, abyste se ve vlastním obýváku nezazdili zaživa.

Tak jsme se nedávno rozhodli koupit nový gauč. Náš stařičký hnědý kamarád byl módním výstřelkem bytového designu už za Husáka. Ten gauč zažil dva pelichající psy, tisíce balíčků čipsů a hodně, hodně zadků.

Když dorazila nová pohovka, vzdychali jsme nadšením. Obývák se proměnil v rytířský sál a náš prašivý veterán putoval z bytu. „Neopouštěj staré věci pro nové…“ zazněla mi v hlavě písnička od Svěráka a Uhlíře. „I když barva šediví a prýská.“ Achjo, chudák gauč. „Byly kdysi lesklé, byly chromové.“ Vzpomněla jsem si, jak jsem na našem gauči metala veletoče jako šestiletá holka. „A teď se jim na smetišti stýská.“ Záběr na opuštěný gauč zavalený odpadky.

Zamáčkla jsem slzu a rozhodla se. Stát! Zadržte! My si ten gauč necháme, postavte ho tady přede dveřmi. Díky. Stěhováci zmizeli a moje prašivá pohovka zůstala před bytem. Co teď? Do bytu se nevejde. Dohodli jsme se, že gauč na pár dnů postavíme nenápadně pod společné schodiště ke vchodovým dveřím do paneláku, a zatím vymyslíme, kam s ním dál. Stalo se. Abychom nedráždili sousedy zneužíváním společných prostor, vytiskla jsem na počítači A4 ceduli:

„Toto je jen dočasné řešení, do několika dnů odklidíme. Francová.“ A nalepila jí na opěradlo gauče.

Když jsem se druhý den táhla v deset večer z práce, potkala jsem u metra sousedku. Neodpověděla na pozdrav. Puberťák Honza, který vycházel z našeho vchodu, kroutil hlavou a huhlal: „Tak to je teda fakt hustý! To je hustý!“ A zmizel ve tmě. Vstoupila jsem do baráku a ucítila smrad. Chodbou se neslo hlasité chrápání. Rozsvítila jsem a hrozně se lekla. Na našem gauči ležel bezdomovec, ze žraločí boty mu koukaly černé prsty a palcem u ruky ucpával hrdlo prázdné flašky od Tuzemáku. Cedule s nápisem: „Toto je jen dočasné řešení, do několika dnů odklidíme. Francová.“ nad jeho nohama byla už jen komickou souhrou okolností.

Zůstal celý víkend. Pod gaučem se nashromáždila spousta igelitek s nejasným obsahem a tenhle životní trosečník spal a spal a spal. A já nespala a nespala a přemýšlela, jestli ho mám jít vzbudit a vyhnat chudáka na mráz nebo ho odnést spícího k popelnicím. A když jsem se rozhodla ho vypudit verbálně, tak se oteplilo a náš družstevní bezdomovec zmizel i s gaučem někam do přírody. Tak jen doufám, že to není jen „dočasné řešení“.

Renata Francová
(Vyšlo 28. 5. 2009 v autorčině blogu na blog.idnes.cz.)