Thajská masáž – peklo na zemi

O Thajkách se říká, že jsou milé a submisivní. Blbost! Tuhle fámu mohl vypustit jen někdo, kdo nikdy nebyl na tradiční thajské masáži. Od pátku jsem přesvědčená, že thajská masáž patří mezi bojové sporty, a zdály se mi už dva sny, ve kterých figurovala sadistická thajská masérka. Ještě v pátek odpoledne jsem si naivně myslela, že snáším dobře fyzickou bolest. V zimě mi k narozeninám kolegové z kanceláře darovali poukázku na 60 minut tradiční thajské masáže. Moje prohlášení, že jsem nikdy na thajské masáži nebyla, vzbudilo v kanceláři zlomyslné veselí (už to mě mělo varovat). Jediná informace o thajské masáži, ke které jsem se probádala, byla jakási spojitost s akupresurou, tedy stimulací citlivých bodů na těle. No bóže! Táta se v mých dvanácti začal fanaticky zajímat o východní medicínu a používal mě několik měsíců jako laboratorní pokusné médium. Zabodával do mě malé jehličky a nadšeně si zapisoval každý můj srdceryvný výkřik. Mě nějaká thajská srandička nemůže složit, říkala jsem si naivně.

K návštěvě thajského masážního salónu mě donutila až expirační doba mojí dárkové poukázky a poťouchlé hecování kolegů. Po týdnu plném přesčasů u hučícího monitoru jsem se upřímně těšila, jak ze mě, shrbené zablokované kancelářské krysy, milá submisivní Thajka vyrobí za hodinu pružnou kočičku.

V právnickém mundúru a prošlapaných lodičkách jsem došmajdala v sedm večer k salónu a odevzdala usměvavé slečně na recepci poukázku na hodinu rajského relaxačního požitku a již zmíněně prošlapané lodičky. Obratem jsem vyfasovala plastové papuče a byla jsem odvelena do čekacího křesílka, před kterým se válely časopisy opěvující východní medicínu, svíčky, meditaci a prostě všechny ty serepetičky, co zavání spánkem a vanilkou. Začala jsem se intenzivně těšit! Přichází asi padesátiletá Thajka s vyšitou jmenovkou „May“ a zamává na mě mile, abych jí následovala. To ještě netuším, že to od ní bude jediné přátelské a nebolestivé gesto. Ocitám se sama v malinké žluté místnosti s podložkou na zemi, židlí a obrázky jak z čínské restaurace. Svlékám si šaty. Hezky to tam voní.

Za okamžik vstoupí May s kýblem a hadrem, ukáže mi na prsa, zamračí se a významně zakroutí hlavou. Svlékám si zmateně podprsenku (ještě, že mi nepřidělili thajského maséra) a rozpačitě sedím jen v bombarďákách. May mi myje nohy v kýbli a po celodenním pobíhání v uzavřených botách na podpatku to skutečně vítám. Vrním a dostávám se do lehkého meditačního tranzu.

„Nebude to bolet, žene?“ ptám se přátelsky, aby nebylo ticho. „Bolééét!!!“ přikyvuje nadšeně Thajka přízvukem vietnamského trhovce.

Lehám si na záda a May mi masíruje chodidla, víčka se mi klíží. V pokoji zní tichá asijská hudba a já zvolna usínám. „Úáááááááááááá“ kousnu se úlekem do jazyka a řvu jak tele na jatkách ve chvíli, kdy mi Thajka bez jakéhokoliv varování zaboří loket do třísla a lehne si na něj. Dostávám bolestivou křeč do pravé nohy. Šikmooká masérka spokojeně zabrumlá a vyvrátí mi pravou nohu zcela mimo oběžnou dráhu kloubu a opět zalehne. Teď už nemůžu ani řvát a z očí mi samovolně vytrysknou slzy. Představa, že to samé mě čeká ještě na levé noze mě dohání k šílenství. Pár dní předtím jsem uběhla víc jak čtvrtmaraton doháje, ta ženská se trefuje cíleně přesně do těch namožených bodů. Za chvíli vykřiknu dokonce nekontrolovatelně jakousi sprosťárnu! Thajka se usmívá (evidentně neslyší zoufalé vulgární výkřiky poprvé). Po patnácti minutách už jen rezignovaně lěžím a mezi vlastními skřeky pozoruju hodiny, na kterých pochoduje vteřinová ručička tempem válečného krypla, kterého se ze mě ostatně May snaží udělat. Ta ženská by se měla jmenovat Mayday, protože přesně to se mi chce křičet!

Následující půlhodinu trávím s výhledem na podložku a oplácaná Thajka mi dupe a rajtuje po chodidlech a zádech, což prokládá zapichováním prstů do extrémně bolestivých bodů, tupými údery hranou ruky do namožených svalů, a káravými výkřiky slova: „RELAX, RELAX!“

Po tváři mi teče slza ještě ve chvíli, kdy mi rukama mastnýma od masážní emulze masíruje můj nalíčený obličej a celou vlasovou část hlavy.

Po tom, co se mi zcela v závěru několikrát pokusila zlomit vaz, natáhla ruku pro dýško. Doplazila jsem se k peněžence a vysypala jí do dlaně vše kovové.

Thajka odešla a mně se stal zázrak. Něco mi říkalo vstaň a choď. Opatrně jsem se sebrala ze země. Prošla jsem se cvičně po žíněnce a bylo mi jako kdyby mi ze zad seskočila gorila. Doslova jsem se vznášela po pokoji tak lehce, až mě napadla kacířská myšlenka, jestli mi Thajka ten vaz skutečně nezlomila a já nejsem svoje vlastní duše.

S mastnou hlavou a naolejovaným obličejem jsem se dovznášela domů jako holubice. A efekt trvá celý víkend! Jsem taková milá a submisivní.

A kdo ví, třeba jednou zas, nechám si tam zlámat vaz.

Renata Francová
(vyšlo i 20. 7. 2009 na internetovém blogu, francova.blog.idnes.cz)