Kawasakiho růže

Příliš noblesní zkoumání viny
Kawasakiho růže je desátým společným filmem režiséra Jana Hřebejka a scénáristy Petra Jarchovského. Ambiciózní příběh respektovaného psychiatra Pavla Joska nastoluje téma společensky velice závažné a stále aktuální: spolupráci s StB a otázku vyrovnání se s vlastní minulostí.

Duo Hřebejk-Jarchovský patří mezi naše přední filmové tvůrce, kteří mají svoji vděčnou diváckou obec. Kritické ohlasy se film od filmu liší, Kawasakiho růže byla nicméně přivítána jako jeden z jejich nejlepších filmů. Po několika svých odlehčenějších a tragikomicky laděných kusech se tvůrci opět vracejí do minulosti našeho národa. Poté, co prozkoumali druhou světovou válku (Musíme si pomáhat), období těsně předokupační (Pelíšky) i léta osmdesátá (Pupendo), věnují se opět době minulé a to se vší vážností. Bez jakýchkoli komických odboček nastolují od začátku svého vyprávění otázku osobního provinění a skrývání pravého obrazu jedince před společností i těmi nejbližšími.

Přemíra motivů
Jarchovského scénář se odvážně větví a prorůstá do hloubky, nicméně trpí přílišnou rozkošatělostí a nadměrným počtem postav. Vedle ústředního charakteru váženého psychiatra Pavla (Martin Huba), jeho manželky (Daniela Kolářová), dcery Lucie (Lenka Vlasáková), emigranta Bořka (Antonín Kratochvíl) a estébáckého vyšetřovatele Kafky (Ladislav Chudík) se divákům představuje množství dalších menších či větších hrdinů filmu.

Celý příběh je vystavěn na postupném přibližování se pravdivému obrazu minulosti, a tak není radno divákovi odvyprávět přespříliš z filmového děje. Přestože je ústředním motivem otázka spolupráce s StB, k tomuto tématu se tvůrci dostávají velice pomalu přes rozvíjení vedlejších motivických linií.

Jednou z nich je závažné onemocnění psychiatrovi dospělé dcery Lucie a nevěra jejího manžela Luďka (Milan Mikulčík). Ten je součástí filmového štábu natáčejícího dokument právě o váženém psychiatrovi, bývalém předním disidentovi a Luďkovu tchánovi Pavlovi. Během natáčení se novinářům dostává do rukou spis StB, který na psychiatra Pavla vystupujícího jako morální autorita prozrazuje mnohé dosud neznámé skutečnosti. Obraz morální autority se rozpadá a dosud utajovaná minulost, nebo spíš její určitý obraz, začíná vyplouvat na povrch.

Přílišná vznešenost
Kawasakiho růže je prvním filmem dua Hřebejk-Jarchovský, který se věnuje zásadním historickým otázkám české společnosti, aniž by se do inkriminovaných těžkých časů vracel jinak než prostřednictvím verbálních vzpomínek jednotlivých postav. Celé téma spolupráce s StB a kolaborace zůstává uchopeno pouze z pohledu přítomnosti. Postavy se konfrontují navzájem i sami se sebou a musejí uvažovat o svých hříších z mládí, aniž by se divák dozvěděl, jak to tehdy „doopravdy“ bylo. Hřebejk s Jarchovským jako by se tak poprvé úspěšně vyhnuli nařčení z vytváření falešného obrazu minulosti, jak potvrzují i názory některých filmových kritiků či historika Jiřího Suka (viz debata nad filmem v LN otištěná 9. 1. 2010).

Jenže minulost není od přítomnosti nikdy zcela odříznuta, vždycky se do současnosti určitým (a většinou zásadním) způsobem promítá. Falšování minulosti se tak zde, podle mého názoru, projevuje v zobrazení jak disidenta (a bývalého konfidenta) tak estébáka jako lidí s vysokou mírou jisté – a v tomto případě přehnané - „aristokratičnosti ducha“. Není zde tedy falšována minulost způsobem přímým, ale nepřímo prostřednictvím přítomnosti.

Obsazení a režijní vedení herce Martina Huby vede k vykreslení psychiatra Joska jako dokonalého gentlemana, noblesního muže, který se na svět dívá z výše svého vyvinutého intelektu a takřka přirozené („stavovské“) nadřazenosti. A stejný dojem vytváří svým způsobem herectví i Ladislav Chudík v čistě záporné roli brutálního vyšetřovatele. Obě dvě postavy u nás vážených herců jsou jako by odtrženy od mnohem prozaičtější skutečnosti (každodennosti) a to především v porovnání s obrazy disidentů a bývalých estébáků, které můžeme vidět v tolika dokumentárních filmech. Ostatní herci pak zůstávají podivně mdlí (až na D. Kolářovou, která podává velice dobrý výkon), i když v některých případech (zhrzený zeť Luďek) nejspíše jde o tvůrčí záměr. Z herců jsou tak paradoxně nejuvěřitelnější neherci: fotograf Jan Kratochvíl v roli emigranta a novinář Jan Urban, který vlastně hraje sebe sama.

Kawasakiho růže je rozhodně odvážným krokem, ale možná trochu nad síly dua Hřebejk-Jarchovský. Pravdu se filmu totiž nedaří zcela postihnout: Změkčuje ji a opět, i když jinak než v předchozích filmech, „pelíškuje“, tedy nabízí divákům příliš vlídný a hřejivý způsob setkání s námi samými. I když tak tentokrát nečiní skrze děj, ale „pouze“ skrze hlavní protagonisty příběhu. A Händlova árie rámující celý příběh svojí vznešeností tento úskok z mnohem prozaičtější reality jen potvrzuje.

Lukáš Jirsa
(tato recenze vyšla i v časopise Universum)