Žhnoucí srdce na dlani

– olympiáda ve Vancouveru 2010

16 únorových dní si Evropané dávali budíka na nesmyslně brzké ranní hodiny. Nesmyslné to bylo ovšem jen do té doby, než jste zkontrolovali televizní program. Po půlnoci středoevropského času totiž ve Vancouveru začínaly soutěže zimní olympiády, ostře sledované akce, která vytáhla z postele i české spáče. PROTEIN vám nabízí ucelený pohled na olympiádu, tak jak ji viděl Vojtěch Berger, který ve Vancouveru působil jako zpravodaj Českého Rozhlasu.

„Jak se vám líbí Vancouver?“ Člověk si na tuhle otázku během tří únorových týdnů musel najít snadno vyhrknutelnou a pro Kanaďany srozumitelnou odpověď. Ptali se na to totiž úplně všichni a pořád. Kanaďané byli hrdí na to, že hostí celý svět a dávali okázale najevo svůj patriotismus. Pořadatelské město Vancouver letošní zimní olympiády se pyšní až podezřele hrdým přízviskem „nejlepší místo k životu“. Možná, že těch vlajek s javorovým listem bylo až trochu moc a tu a tam i někteří Kanaďané vyzývali své spoluobčany, aby pro samou národní pýchu nezapomínali na to, že olympiády se nezúčastní jenom Kanada, ale i dalších 81 národů. Přece jen ale Kanaďané u zahraničních návštěvníků zabodovali otevřeností, pohostinností a úsměvem, který byl upřímný.

Těžko se to popisuje, ale po 16 olympijských dní panovala ve Vancouveru lapidárně řečeno pohoda. „My v Kanadě jsme pořád šťastní, podívejte se kolem, modrá obloha, krásné hory, oceán, Vancouver je nejkrásnější místo v Kanadě, ne-li na světě a teď při olympiádě navíc hostíme celý svět. Jak bychom mohli nebýt šťastní,“ dělila se se mnou o své dojmy skupinka Kanaďanů, kteří v klidu víc než hodinu čekali ve frontě před pilony s olympijským ohněm, aby si mohli udělat fotku.

Ulice Vancouveru byly v tu dobu přecpané zahraničními turisty, u vchodů do stanic metra se stály dlouhé fronty, ale nikdo nenadával. Všichni přepnuli na pomalejší převod a prostě počítali s tím, že pohybovat se městem bude časově náročnější. Nechci to přehánět, ale usmívali se snad úplně všichni, od taxikářů, přes prodavače až po úplně neznámé chodce na ulici, kteří by měli být spíš otrávení třítýdením olympijským mumrajem.

Šmoulí armáda Mezi davy šourajících se turistů, příjemně přiopilých sluníčkem (teplé počasí ostatně organizátory her hodně potrápilo a hry ve Vancouveru si vysloužily přes únorový termín přízvisko „jarní olympiáda“) vynikali olympijští dobrovolníci v zářivě modrých stejnokrojích. Právě kvůli modrým uniformám dostali přezdívku „šmoulí armáda“. Neberte to ale jako ironickou poznámku – bez dobrovolníků by se žádná olympiáda vůbec nemohla konat, to oni jsou klíčovou hybnou silou všeho, co se na olympiádě děje.

Ve Vancouveru pomáhalo na 25 tisíc dobrovolníků. Dobrovolná práce je v Kanadě otázkou prestiže, jak jsem se přesvědčil u 44leté Dony. Seděla na židli u silnice a pouštěla autobusy do sjezdařského areálu v horském středisku Whistler. Sluníčko svítilo, horská idylka byla téměř dokonalá. A Dona neměla proč litovat, že si na olympijské dobrovolničení vybrala svoji celou letošní dovolenou: „Kolik mi zbylo dovolené? žádná, ale podívejte se na ten výhled, pro mě to není práce, jsou to prázdniny,“ říkala s úsměvem. V normálním životě je Dona manažerkou v restauraci a s dobrovolnictvím má bohaté zkušenosti. Kdysi třeba pomáhala bezdomovcům.
Dobrovolníků jsem během olympiády potkal dost. Dva mi ale utkvěli v paměti asi napořád. Omprakash Mundra a jeho žena Premlata přijeli do Kanady dobrovolničit až z Indie. Vtipné na tom je, že Omprakash je doma v Pandžábu majitelem ocelárny. Zaměstnává stovky lidí, je to bez obalu řečeno pracháč a tady ve Vancouveru se prostě postavil na parkoviště a v osmihodinových šichtách ukazoval cestu autobusům. Taky se ptáte PROČ?

„Víte já rád zkouším nové výzvy. Ve své továrně v Indii šéfuju třem stovkám lidí. Tady jsem jenom jeden z mnoha, a můj nadřízený je o dvacet let mladší než já. Ale myslíte, že odmlouvám? Ne, vždycky řeknu jen, jistě pane, a udělám co po mně chce,“ vysvětloval Omprakash. Je blázen do sportu. Sleduje všechno od badmintonu po fotbal. Zlom v jeho životě přišel před 10 lety. Dostal se na olympiádu v Sydney a když viděl, jakou tam dobrovolníci dělají skvělou práci, řekl si, že to chce zkusit taky. A na příští olympiádě v Aténách už byl taky jako dobrovolník. A pak i na hrách v Turíně a Pekingu.

„Když někdo kritizuje to, že dobrovolníci neberou plat, tak říkám. Ano, jenže ne proto, že jsou bezcenní. Ale proto, že jsou k nezaplacení. A proč to dělám já? Je to jednak služba druhým, a jednak to obohacuje mě samotného. Cítím se tu mladší,“ dodával Omprakash.

Největší party na zemi
Bylo by chybou omezovat olympiádu jenom na sport. Olympijské hry jsou už řadu let spektáklem i v oblasti kultury, váže se na ně spousta koncertů a kulturních akcí. Vancouver byl dosud historicky největším městem, které kdy hostilo zimní olympiádu, a tak jeho pulsující centrum slibovalo permanentní večírek mezi mrakodrapy.

A skutečně, do ulic vyrazila armáda umělců, prakticky na každé stanici metra hrál někdo na nějaký hudební nástroj (a opravdu dobře), každý večer se centrum Vancouveru proměnilo v pulsující korzo. O hvězdách formátu Nelly Furtado nebo Bryana Adamse, kteří vystoupili na slavnostním zahájení her ani nemluvě.

Moderní olympiáda je showbyznys. U některých sportů už dávno nezáleží jen na tom, jak dobrý jste atlet, ale taky jak dobře vypadáte, případně jak dobře jste oblečení. A tak i ve Vancouveru fungovala pomyslná „módní policie“. Dvojznačný úsměv na tváři diváků vyloudil především norský curlingový tým. Pokud to mohu posoudit, byli to čtyři celkem pěkní chlapi, kteří se ale navlékli do příšerných červeno modro bíle károvaných kalhot a červených triček. Kapitán švédského curlingového týmu o norských soupeřích prohlásil, že místo hráčů viděl po ledě pobíhat 4 klauny.

V hitparádě nejhorších vizuálních zážitků figuroval i americký krasobruslař Johnny Weir. Ten se v krátkém programu představil v průsvitné černé kombinéze s růžovým chmýřím a rozhodně nepomohl krasobruslení sloupnout nálepku zženštilého sportu.

Olympijské módní policii neunikla ani výprava Ázerbajdžánu. Pestré kalhoty ázerbájdžánských sportovců vybičovaly novináře k plejádě trefných i méně trefných přirovnání, které v průměru vyzněly asi jako něco mezi nepovedenou havajskou košilí a žábou v mixéru. I tak ale ve Vancouveru asi nikdo nezažil takové módní faux pas jako novozélandská výprava v roce 2008 na olympiádě v Pekingu. Ta nastoupila na slavnostní zahájení v oblíbených plastových pantoflích, takzvaných crocksech. To si ve Vancouveru nikdo nedovolil, i když by to vzhledem k místním jarním teplotám bylo určitě případnější obutí než obvyklé sněhule. Pohled za kulisy – aneb co vám organizátoři vetšinou neřeknou Olympiáda ve Vancouveru se od začátku prezentovala jako velmi přátelská akce pořádaná notabene ve vyspělé zemi s demokratickou tradicí. Bylo evidentní, že Kanaďané se chtějí vymezit vůči drahé, pompézní a v mnoha směrech kontroverzní olympiádě v Pekingu, kde se rozdávaly olympijské medaile jen pár kilometrů od míst, kde Čína mučí politické vězně. Po téměř měsíci ve Vancouveru si troufám tvrdit, že se to Kanaďanům beze zbytku podařilo. Olympiádu sice nejspíš prodraží problémy s počasím (dovážení sněhu pomocí vrtulníků na rozbahněné svahy není právě levné), i tak by ale měla být levnější, a navíc ziskovější než olympiáda v Turíně v roce 2006. Do černých čísel poženou Vancouver 2010 úspěchy při prodeji olympijských suvenýrů, které přetrumfly turínské tržby víc než dvojnásobně.

Není ale na škodu zmínit pár aspektů, které nejsou černobílé:
1) Ekologie – každá moderní olympiáda znamená také ekologickou vizi, pořadatelská země se zavazuje postavit takovou infrastrukturu, která bude splňovat kritéria trvale udržitelného rozvoje, zkrátka a dobře nevykácet moc stromů, nezabrat moc volné půdy a nezničit příliš biotopů při stavbě olympijských sportovišť.

I když si ekologičtí aktivisté na pořadatele olympiády stěžovali (zdálo se jim, že vykácených stromů v horském středisku Whistler bylo příliš mnoho, a že vzácných ocasatých žab, které přišly o svůj přirozený domov kvůli olympijským stavbám, mohlo taky zemřít méně), ve Vancouveru bylo od začátku jasné, že ekologie je na předním místě. Celá olympijská vesnice byla postavená jako recyklační jednotka, která sama čistí vodu, kterou spotřebuje. Prakticky na všech olympijských sportovištích se používaly ekonomické toalety, které braly vodu na splachování z okapů. A střecha známého rychlobruslařského oválu v Richmondu, kde svou zlatokopeckou návštěvu dovedla k dokonalosti Martina Sáblíková, je dokonce vyrobená ze dřeva napadeného kůrovcem. Části střechy sice do 50 let shnijí, s tím se ale počítá – vymění se, a 100procentně přírodní střecha bude sloužit dál. Mimochodem tenhle nápad dostal původem český architekt Larry Podhora.

Vancouver je město, které má k ekologii velmi blízko. Začátkem 70. let minulého století se právě tady zrodilo globální ekologické hnutí Greenpeace. Chtěl jsem slyšet pokud možno objektivní ekologickou bilanci olympiády, a zašel jsem do Nadace Davida Suzukiho, jedné z nejvýznamnějších ekologických institucí ve městě. Jeden z výzkumníků nadace, Paul Lingl, se mnou probral všechny ekologické hříchy a ekologické přínosy her. A nakonec konstatoval: Hry ve Vancouveru byly opravdu jedny z „nejzelenějších“ v historii.

S trochou nadsázky by se taky dalo říct, že přívlastek „zelené“ už olympijským hrám ve Vancouveru stejně nikdo neodpáře. To proto, že z Vancouveru si nikdo nebude pamatovat bělostný sníh, ale čerstvou, zelenou jarní trávu.

2) Sociální problémy v pozadí olympiády – Vancouver se, jak už jsme říkali, prezentuje coby skvělé místo k životu. Bohužel to platí i pro bezdomovce, kteří se sem houfně stahují kvůli teplému podnebí. Pozvánku do jejich čtvrti turista rozhodně nenajde na prvních stránkách bedekrů. Ve Vancouveru skutečně existuje oblast, kam se nedoporučuje chodit po setmění. A platilo to i v době olympiády, byť podle policejních statistik bylo ve městě velmi bezpečno (za dobu her dokonce výrazně klesl počet trestných činů).

Ta zakázaná zóna se jmenuje Downtown Eastside. Pěšky je to sem z centra Vancouveru maximálně deset minut. Přesto jakoby mezi čtvrtí Eastside a středem města stála neviditelná zeď. Přejdete ulici a najednou potkáváte úplně jiné lidi. Místo turistů ověšených olympijskými suvenýry míjíte bezdomovce s nákupními vozíky. V Eastside se koncentrují sociální problémy Vancouveru, o kterých se během olympiády moc nemluví. Není divu, že právě tady během olympiády vyrostlo protestní stanové městečko – něco jako alternativní olympijská vesnice.

„Chudoba v téhle části Vancouveru není nic nového. Rozdíl je jenom v tom, že se nás teď během olympiády snaží strčit stranou, abychom nebyli vidět. Aby to vypadalo, že je v Kanadě všechno v nejlepším pořádku. A přitom jsou tu lidé, kteří ve frontách stojí na jídlo, na oblečení, na sprchu., a tak dál,“ vypočítává Elen Deroucherová ze stanového městečka. Jsou to jenom dva roky, co se potulovala po místních ulicích a neměla střechu nad hlavou. Dnes už je na tom líp, ale nelíbí se jí, že město Vancouver je sice schopné uspořádat olympiádu, ale neumí si uklidit svůj vlastní zadní dvorek. „Bojuju za práva chudých lidí v Eastside. Město dalo miliardy dolarů na olympiádu, ale vůbec neinvestuje do sociálních bytů. Potřebujeme dát o sobě vědět, proto jsme tady. Protože být chudý nesmí být zločin,“ uzavírá Elen a mizí zpátky mezi stany.
Oázou uprostřed území drogových dealerů, prostitutek a bezdomovců je Carnegieho Centrum. Budova postavená v roce 1903 za peníze darované americkým ocelářským magnátem Andrewem Carnegiem, sloužila původně jako knihovna, od roku 1980 je v ní komunitní centrum. Útočiště tu kdysi našla i Elizabeth Detcherová. Ta žije ve čtvrti Downtown Eastside 14 let, dva roky z toho se protloukala na ulici. Málem se upila k smrti a živila se prostitucí.

„Lidé se tu můžou osprchovat, dostanou tu najíst za minimální cenu. Oběd tu stojí v průměru dva dolary. je tu tělocvična, kulečník, knihovna, keramická dílna. To všechno za symbolický členský poplatek ve výši jeden dolar ročně,“ říká Elizabeth, když mě provádí třípatrovou Carnegieho budovou. Ethel Whittyová z Carnegieho centra vysvětluje, kde jsou kořeny sociálních problémů v East Hastings, a jak je vůbec možné, že jedna z nejvyspělejších zemí na světě, v jedné ze svých výstavních metropolí toleruje takovou sociální spoušť, jaká je tady. „V polovině 90. let přestala fungovat bytová politika kanadské vlády a od té doby de facto žádnou nemáme. Počet lidí bez domova se od té doby významně zvýšil. Nejenom že je bydlení ve Vancouveru velmi drahé, ale navíc je tu minimum volných bytů. Vláda i město sice na stavbu nových bytů přispívají dost velkou sumou, ale pořád to nestačí.“

Když se pak s Elizabeth procházíme po její čtvrti, vypráví mi, že to neměla v životě jednoduché. Nejdřív ji zneužil první, a když se rozvedla, tak i druhý manžel. Dnes je to usměvavá 56paní. Zvu ji na oběd a když sedíme na zahrádce v restauraci, všimnu si, že se upřeně dívá na druhou stranu ulice. Stojí tam dům se zatlučenými okenicemi a nápisem na prodej, dům, jakých je tu spousta.

„Koupila bych ten dům, vzala bych tam co nejvíc lidí z ulice a naučila je postavit se znovu na vlastní nohy. Ukázala bych jim, že mít práci je lepší než jenom čekat na milodary. Čím víc se na ten dům dívám, tím víc se mi ten nápad líbí,“ říká Elisabeth a její příběh dokazuje, že čtvrť East Hastings nemusí být pro všechny jenom poslední stanicí, ale někdy i novým a lepším začátkem.

3) Vztah k původním obyvatelům – jsou to kanadští romové? Říká se, že Kanaďané mají k původním obyvatelům kanadského území podobný vztah, jako Češi k romům. Nechci z toho vyvozovat nic víc, než že je to vztah pořádně komplikovaný. Kanadští (zjednodušeně řečeno) indiáni každopádně mají velký potenciál výrazně změnit svůj sociální status. Patří jim spousta lukrativních pozemků, jde jen o to správně využít peníze plynoucí z jejich pronájmu. Indiáni mají daňové úlevy, tudíž nakupují levněji třeba jídlo v některých obchodech, přesto žijí na okraji společnosti a indiánská rezervace ve Vancouveru připomíná smetiště.

Proč by nás to mělo v olympijské retrospektivě zajímat? Olympiáda se totiž konala na území, které patří čtyřem tzv. „prvním národům“. Kdo jste v televizi viděl slavnostní zahájení her, pamatujete si na čtyři postupně se zvedající totemy, a skupinky domorodců přibíhající doprostřed haly BC Place. Domorodci dostali zkrátka v prezentaci olympiády velký prostor a celé zimní hry kladly důraz na smíření Kanaďanů s domorodým obyvatelstvem. Jak ale bylo řečeno, vztah k domorodcům je komplikovaný a k vyřešení problémů mezi indiány a moderními obyvateli Kanady jedna olympiáda zdaleka nestačí.

Terry Fox by měl radost
Když ale posuzujeme olympiádu, pohled za kulisy by neměl přebít celkový pohled seshora. A ten ukazuje jasně: Olympiáda ve Vancouveru se jednoznačně povedla. Vancouver je ostatně pro olympiádu místo jako stvořené i díky své historii. Vyrůstal tu Terry Fox, známý bojovník proti rakovině, který se navzdory nemoci, a pouze s jednou nohou, pokusil v 80. letech přeběhnou Kanadu. Jeho odkaz připomněla „Cena Terryho Foxe“. Na závěr olympiády ji dostaly dvě sportovkyně: Joannie Rochettová, kanadská krasobruslařka, které zemřela maminka v předvečer klíčového závodu její kariéry. Rochettová v slzách přesto do soutěže nastoupila, a vybojovala bronz. A potom Petra Majdičová, slovinská běžkyně na lyžích, která si při nešťastném pádu zlomila pět žeber a perforovala plíci. Ani to ji nezabránilo postavit se na start, a po těžko popsatelném souboji vůle s ochromující bolestí dojela třetí. Nakonec motto olympiády „Žhnoucí srdce na dlani“ neznělo vůbec nabubřele, ale dobře vystihovalo, jaké to tehdy ve Vancouveru vlastně bylo.

texti i foto Vojtěch Berger