Vzpomínka na Jirku Hodka
Autor: externí <protein(at)ymca.cz>, Téma: 05/2010, Vydáno dne: 15. 11. 2010Kamarádi, kamarádi chvěje se nám hlas,
proč vy jenom kamarádi opouštíte nás…
Setkání seniorů v Masarykově táboře YMCA na Sázavě a jméno Jirka Hodek, byly neoddělitelné pojmy. Vždyť Jirka byl jedním z prvních účastníků této každoroční akce umožňující všem předválečným i poválečným členům Ymky, které vítr bouřlivých let rozvál po celém světě, aby se alespoň jedenkrát ročně sešli na místech svého mládí.
Jirka patřil k průkopníkům Ymky v období první republiky a byl členem jeho nejslavnějšího oddílu UNCAS, kde byli soustředěni hráči košíkové, kteří v celostátní soutěži dosahovali vynikajících výsledků. Jirkovým letním táborem dětských let nebyla „Sázava“, ale „Vranice“ a on na ni často vzpomínal, i když již jako senior, jezdil do tábora na Sázavě, kde jsem se s ním a jeho ženou Lídou seznámil. I když byl mezi námi věkový rozdíl předválečného a poválečného člena Ymky, setkávali jsme se na mnoha sportovních kolbištích při pravidelných sportovních akcích pořádaných v rámci setkání seniorů, a kdo to neviděl, stěží by uvěřil, že ti starší pánové hrající s takovým zaujetím nohejbal, odbíjenou, basebool nebo i golf, by již dávno měli nárok na odpočinek v houpacím křesle.
Jirka měl vysokou štíhlou postavu a do pozdního věku rovnou jako svíčka. Jeho mladistvému zjevu pomáhalo i to, že byl vždy čerstvě oholen, vymydlen a přepečlivě oblečen, což mu ubíralo ze skutečného věku aspoň dvacet let. Vzpomínám, že když jsme spolu před několika lety o dovolené šli na Džerbě kupovat něco do obchodu se sportovním vybavením, zeptal se mě prodavač, kolik je tomu mému parťákovi vlastně let a když jsem mu řekl, že mu za pár let bude devadesát, myslel, že si z něj dělám legraci.
Blížeji jsme se s Jirkou a jeho ženou Lídou sblížili, když jsme byli s manželkou na dovolené právě na Džerbě a s Hodkovými jsme se tady setkali. Měli jsme na sebe spoustu času a tak jsme si mohli povědět, že máme vlastně k sobě velmi blízko, když oni mají chatu, co by kamenem dohodil od místa našeho bydliště a tak začala naše pravidelná setkání. Několik let jsme jezdili společně na dovolenou na místo, kde jsme se poznali, protože se nám tam líbilo. Dozvěděl jsem se tak i řadu historek z Jirkova života, například, že strávil několik let v nacistickém vězení a po propuštění byl v delegaci, která vítala osvoboditele Plzně generála Pattona, řadu let byl vedoucím čs. reprezentace v Závodu míru a dalších mezinárodních sportovních akcí.
Jirka byl jedním z nejvzdělanějších lidí, které jsem poznal a proto také pravidelně vyhrával různé soutěže, vyžadující univerzální znalosti. Kromě toho měl výbornou paměť. Byl jsem hrdý na jeho přátelství a pyšný na to, že i on rád poslouchal moje životní příběhy. Protože to byly většinou věci humorné, smál se tomu a říkal, že bych ty blbinky měl někdy sepsat. Dal jsem si říct a skutečně jsem se spisováním začal. Protože jsem od přírody líný, tak mně to šlo strašně pomalu.
Jak plynul čas, tak se blížily Jirkovy devadesátiny a nastala mně starost, jaký mu dám k tomuto jubileu dárek. Když jsem odmítl řadu námětů, které se mně zdály moc všední, napadlo mě, že bych mohl dopsat pro něj tu knížku a dát mu její autorský výtisk, jako dárek. Vzpomněl jsem si dost pozdě a tak jsem začal psát a psát a podařilo se mně to dopsat tři dny před tím slavným dnem. V zbývajících třech dnech se mně podařilo jeden z „rukopisů“ nechat provizorně svázat a „dar“ byl připraven.
V té době začal Jirka postonávat a týden dokonce strávil v nemocnici, ale domlouvali jsme se, že na setkání seniorů přijede. Ten slavný den připadal na 24. srpna a protože jsem věděl, že se v ten den zúčastní oslavy celá jeho rodina, tak jsem jen zavolal, abych popřál. Telefon vzala Lída a řekla mně, že Jirka celý den leží a protože byl z návštěvy unaven, tak usnul. Prosil jsem ji, aby mu za mě a mojí ženu pogratulovala a on se mi ozval, až mu bude lépe a domluvíme se, kdy a kde se sejdeme.
Jirka se mně již neozval, ozvala se jen Lída, aby mně řekla tu smutnou novinu, že Jirka již není mezi námi a klidně ve spánku odešel tam, kam ho budeme všichni následovat, až přijde náš den.
Jirko, kamaráde, budeš nám moc chybět. Čest Tvojí památce.
Vašek Kliment, foto: J. V. Hynek
proč vy jenom kamarádi opouštíte nás…
Setkání seniorů v Masarykově táboře YMCA na Sázavě a jméno Jirka Hodek, byly neoddělitelné pojmy. Vždyť Jirka byl jedním z prvních účastníků této každoroční akce umožňující všem předválečným i poválečným členům Ymky, které vítr bouřlivých let rozvál po celém světě, aby se alespoň jedenkrát ročně sešli na místech svého mládí.
Jirka patřil k průkopníkům Ymky v období první republiky a byl členem jeho nejslavnějšího oddílu UNCAS, kde byli soustředěni hráči košíkové, kteří v celostátní soutěži dosahovali vynikajících výsledků. Jirkovým letním táborem dětských let nebyla „Sázava“, ale „Vranice“ a on na ni často vzpomínal, i když již jako senior, jezdil do tábora na Sázavě, kde jsem se s ním a jeho ženou Lídou seznámil. I když byl mezi námi věkový rozdíl předválečného a poválečného člena Ymky, setkávali jsme se na mnoha sportovních kolbištích při pravidelných sportovních akcích pořádaných v rámci setkání seniorů, a kdo to neviděl, stěží by uvěřil, že ti starší pánové hrající s takovým zaujetím nohejbal, odbíjenou, basebool nebo i golf, by již dávno měli nárok na odpočinek v houpacím křesle.
Jirka měl vysokou štíhlou postavu a do pozdního věku rovnou jako svíčka. Jeho mladistvému zjevu pomáhalo i to, že byl vždy čerstvě oholen, vymydlen a přepečlivě oblečen, což mu ubíralo ze skutečného věku aspoň dvacet let. Vzpomínám, že když jsme spolu před několika lety o dovolené šli na Džerbě kupovat něco do obchodu se sportovním vybavením, zeptal se mě prodavač, kolik je tomu mému parťákovi vlastně let a když jsem mu řekl, že mu za pár let bude devadesát, myslel, že si z něj dělám legraci.
Blížeji jsme se s Jirkou a jeho ženou Lídou sblížili, když jsme byli s manželkou na dovolené právě na Džerbě a s Hodkovými jsme se tady setkali. Měli jsme na sebe spoustu času a tak jsme si mohli povědět, že máme vlastně k sobě velmi blízko, když oni mají chatu, co by kamenem dohodil od místa našeho bydliště a tak začala naše pravidelná setkání. Několik let jsme jezdili společně na dovolenou na místo, kde jsme se poznali, protože se nám tam líbilo. Dozvěděl jsem se tak i řadu historek z Jirkova života, například, že strávil několik let v nacistickém vězení a po propuštění byl v delegaci, která vítala osvoboditele Plzně generála Pattona, řadu let byl vedoucím čs. reprezentace v Závodu míru a dalších mezinárodních sportovních akcí.
Jirka byl jedním z nejvzdělanějších lidí, které jsem poznal a proto také pravidelně vyhrával různé soutěže, vyžadující univerzální znalosti. Kromě toho měl výbornou paměť. Byl jsem hrdý na jeho přátelství a pyšný na to, že i on rád poslouchal moje životní příběhy. Protože to byly většinou věci humorné, smál se tomu a říkal, že bych ty blbinky měl někdy sepsat. Dal jsem si říct a skutečně jsem se spisováním začal. Protože jsem od přírody líný, tak mně to šlo strašně pomalu.
Jak plynul čas, tak se blížily Jirkovy devadesátiny a nastala mně starost, jaký mu dám k tomuto jubileu dárek. Když jsem odmítl řadu námětů, které se mně zdály moc všední, napadlo mě, že bych mohl dopsat pro něj tu knížku a dát mu její autorský výtisk, jako dárek. Vzpomněl jsem si dost pozdě a tak jsem začal psát a psát a podařilo se mně to dopsat tři dny před tím slavným dnem. V zbývajících třech dnech se mně podařilo jeden z „rukopisů“ nechat provizorně svázat a „dar“ byl připraven.
V té době začal Jirka postonávat a týden dokonce strávil v nemocnici, ale domlouvali jsme se, že na setkání seniorů přijede. Ten slavný den připadal na 24. srpna a protože jsem věděl, že se v ten den zúčastní oslavy celá jeho rodina, tak jsem jen zavolal, abych popřál. Telefon vzala Lída a řekla mně, že Jirka celý den leží a protože byl z návštěvy unaven, tak usnul. Prosil jsem ji, aby mu za mě a mojí ženu pogratulovala a on se mi ozval, až mu bude lépe a domluvíme se, kdy a kde se sejdeme.
Jirka se mně již neozval, ozvala se jen Lída, aby mně řekla tu smutnou novinu, že Jirka již není mezi námi a klidně ve spánku odešel tam, kam ho budeme všichni následovat, až přijde náš den.
Jirko, kamaráde, budeš nám moc chybět. Čest Tvojí památce.
Vašek Kliment, foto: J. V. Hynek