O autostopu, multi-kulti, trénincích a létajících nožích
Autor: externí <protein(at)ymca.cz>, Téma: 06/2010, Vydáno dne: 12. 01. 2011aneb Z deníku dobrovolnice
O své zážitky z prvních měsíců v zahraničí se s námi podělila Máša Nobilisová, dobrovolnice Evropské dobrovolné služby, která od srpna 2010 pobývá v organizaci Olde Vechte v nizozemském městečku Ommen. Máša bude v Ommenu až do srpna 2011, takže na její další zážitky a zkušenosti se můžeme těšit v některém z příštích čísel Proteinu.
První týden...
Skončila jsem v kuchyni! Bylo to poučné, neb jsem zjistila, že zdejší zelenina a maso (to mi bylo řečeno, neochutnávala jsem) koupené v supermarketu, stejně jako většinou i u nás, nemají žádnou chuť. To znamená, že se tady vaří stylem: zapeč brokolici se speciálním sáčkem pro brokolici a usmaž maso s připraveným pytlíkem omáčky pro maso. Glutamáty a znovu glutamáty. Je mi z toho zle, doma vařím jinak (a taky jídlo nakupuju na místním trhu), ale na trénincích to tak holt je. Tož už umím vařit jejich způsobem.
Jediná výjimka byla minulý týden, kdy jsme tři dny dělali těstoviny, holt šéfkuchaři byli Italové. To byste nevěřili, co všechno se dá udělat k těstovinám. Poprvé žampiony na bílém víně, bazalce a jakési domácí pesto omáčce, pak kuřecí maso s vajíčkem a smetanou na cibulce… Každopádně v kuchyni je hlučno, veselo a nebezpečno – fakt gestikulují ostošest, ingredience si hážou a u toho pomalu lítají i nože.
Vyrazila jsem konečně sama po městě a prohlídla si uličky, parčíky, obchody… Krásný město, vážně. Na to, jak je maličký, je tu všechno. Třeba obchod s bio potravinami je přímo ve větrném mlýně! Šla jsem ve středu, kdy jsou tady přes léto trhy, a narazila jsem na jednoho staršího pána, co měl stánek s loterií a spoustou hezkých antikvariátních věcí. Vysvětlil mi, že jeho dcera bydlí v Indonésii se třemi sirotky a výdělek této loterie jí pravidelně posílá. Ve městě už ho všichni znají, zastavovali se, kupovali lístky. V dalším kostelíku jsem narazila na výrobky z Ukrajiny. Místní tu totiž už deset let jezdí pomáhat do jedné vesničky na západní Ukrajině! Ukázali mi fotky, hodně zajímavý.
Dneska začíná trénink Strong Collective a já jsem byla zvolena jako vítací prvek. Tož od rána lítám, vítám a provádím po areálu. Jsou moc milí všichni ti lidi, Ázerbajdžán, Turecko, Portugalsko, Albánie, Španělsko… Takový mix!
ZÁŘÍ:
Tady to letí a každý den přináší novou zkušenost, zpracovávám to, jak jen můžu. Tak například první pátek v září jsme vyrazily s Elenou za párem, co tu byl rok před námi dobrovolničit a teď oba žijí nedaleko Amsterodamu. Mají auto a nabídli nám, že bychom se mohli společně jet podívat do Bruselu, to je odtud 2 hodiny po dálnici. Celou sobotu jsme strávili touláním se po Bruselu, ochutnáváním višňového a jablečného piva (na to, jak nemám pivo ale vůbec ráda, tohle bylo snesitelný… spíš jak zkažený džus), ČOKOLÁDY!! a vaflí. U čůrajícího chlapečka hrál celé odpoledne orchestr a všude kolem se promenádovali námořníci kolem 50 – 60. S jedním jsem se vyfotila a pošlu to dědečkovi, který byl taky námořník a sloužil 2 roky v Bruselu.
V neděli ráno jsem se rozhodla jet do Amstru, stopovala jsem těch 30 km a svezl mě starší pár, z nichž pán byl malíř a dal mi brožurku do své galerie a pozval mě na návštěvu. Vyhodili mě přímo u Vondel Park, a jelikož bylo fakt pěkně, šla jsem se projít. Nádhera! Jeden kout vypadá jak zátoka, úplně odříznutý od zbytku, neposekaná tráva (jediné místo v Holandsku, kde jsem ji našla takhle veselou a nedbalou), stará lavička, kačenky… Po dvou hodinách toulání se mezi fontánami a záhony a můstky jsem vylezla ven a šla přímo do Van Gogh Museum, bo to jsem měla původně v plánu, nikdy jsem jeho obrazy naživo neviděla.
U pokladny jsem zjistila, že mi nefunguje karta. A v peněžence jsem měla přesných 25 euro, které byly potřeba na Museum Card, se kterou máte volný vstup do téměř všech muzeí v celé zemi a kterou jsem chtěla koupit ten den. Tak jsem se bleskově rozhodla, zaplatila a tři a půl hodiny nasávala veselé a pochmurné barvy Van Gogha. Moc doporučuju! Ale když jsem v půl páté vyšla ven, došlo mi, že bych měla vyrazit domů hned, dokud je světlo.
Začala první stopovačka z Amsterodamu do Ommenu. Zkrátím to – za dvě hodiny jsem byla doma! Přímo u muzea jsem si všimla startujícího auta s jakýmsi vesele vypadajícím asi 35tiletým chlapíkem, který mě ochotně hodil k výjezdu na dálnici. Odtud mě jiná paní odvezla 30 km k nejbližší benínce (odtud jela jinam) a tam jsem měla největší štěstí, protože následující paní jela přímo do Zwolle, který je 20 km od nás. Představte si, před 24 lety uprchla těhotná s manželem z Íránu (dnes je jí 50), pracuje v Utrechtu jako sociální pracovnice a její manžel tam vyučuje SP na univerzitě (říkala, ať přijdu studovat, že mi to zařídí :-)). Moc jsem si ten čas s ní užila, fakt jsme probraly všechno možný a poskytla mi taky jiný náhled na Holandsko. A jak se bála, abych dorazila bezpečně domů, vnutila mi 40 euro, i když věděla, že lístek na vlak do Ommenu odtud stojí 3. Vyměnily jsme si kontakty, musela jsem jí napsat, že už jsem doma.
Pak jsme měli téměř týden trénink s místníma děckama
ze středních škol, co vyráží někam na praxi. Byla to hlavně
sranda, snažili se mi všechno překládat do Aj a vůbec
byli milí. Poprvé jsem byla v roli trenéra (v outdooru)
a učitelé byli spokojení a chtějí nám poslat další dvě
skupinky za měsíc.
A posledních 5 dnů jsem strávila na arrival (popříjezdovém) setkání s dalšími dobrovolníky v NL. Taková pestrost! Holčina z Francie tu pracuje v ZOO, kluk ze Skotska v umělecké galerii, Španěl opravuje loď, co bude hotel na severu země… Jsme rozesetí po Holandsku a je super, že na sebe máme kontakt a že si rozumíme, chceme se v průběhu roku navštívit, a tak tuhle zemi víc zmapovat.
ŘÍJEN:
Zúčastnila jsem se advanced tréninku, tentorkát jako prostý smrtelník ve skupině. A nemám slov, abych popsala, co to pro mě znamenalo. Takový druhý dech v životě, spousta kamenů z minulosti pryč, potvrzení doposud získaných hodnot a vytvoření velké rodiny se všema účastníkama. Vážně, po šesti dnech dvaadvacet naprosto odlišných lidí svoje životy sdílelo na takové úrovni, že je všechny teď vnímám ve své skupině nejbližších a vlastně mám pocit, že se na každého z nich můžu obrátit naprosto s čímkoliv. Zvláštní? Jsem za to moc vděčná. A někteří jsou tady dobrovolníky, takže to hodně posilnilo vztahy.
Tenhle týden začnou další dva tréninky, obou se zúčastním (ale zároveň je mám na starosti), jsou zaměřené na trenéry a coaching, tak se těším, je to takový neustálý protahování se v seberozvoji. Mezitím pracujeme na vánočním koncertu, už mám přislíbené místo (zadarmo díky rozhovoru s pastorem, jinak se platí 100 euro za ten sál, uf), hlásí se mi i účastníci - jak dobrovolníci, tak místní děcka, už mám kromě pár zpěváků a klavíru s kytarou taky flétnu, klarinet a bicí. To bude dobrodružný! Plán je vybrat z každé země tradiční vánoční písně plus dvě v Aj (chci Amazing grace a Go tell it on the mountains v podání Blind Boys of Alabama) a nacvičit všichni spolu a pozvat celý město. Uvidíme. :-)
Máša Nobilisová, foto: z archivu autorky
O své zážitky z prvních měsíců v zahraničí se s námi podělila Máša Nobilisová, dobrovolnice Evropské dobrovolné služby, která od srpna 2010 pobývá v organizaci Olde Vechte v nizozemském městečku Ommen. Máša bude v Ommenu až do srpna 2011, takže na její další zážitky a zkušenosti se můžeme těšit v některém z příštích čísel Proteinu.
První týden...
Skončila jsem v kuchyni! Bylo to poučné, neb jsem zjistila, že zdejší zelenina a maso (to mi bylo řečeno, neochutnávala jsem) koupené v supermarketu, stejně jako většinou i u nás, nemají žádnou chuť. To znamená, že se tady vaří stylem: zapeč brokolici se speciálním sáčkem pro brokolici a usmaž maso s připraveným pytlíkem omáčky pro maso. Glutamáty a znovu glutamáty. Je mi z toho zle, doma vařím jinak (a taky jídlo nakupuju na místním trhu), ale na trénincích to tak holt je. Tož už umím vařit jejich způsobem.
Jediná výjimka byla minulý týden, kdy jsme tři dny dělali těstoviny, holt šéfkuchaři byli Italové. To byste nevěřili, co všechno se dá udělat k těstovinám. Poprvé žampiony na bílém víně, bazalce a jakési domácí pesto omáčce, pak kuřecí maso s vajíčkem a smetanou na cibulce… Každopádně v kuchyni je hlučno, veselo a nebezpečno – fakt gestikulují ostošest, ingredience si hážou a u toho pomalu lítají i nože.
Vyrazila jsem konečně sama po městě a prohlídla si uličky, parčíky, obchody… Krásný město, vážně. Na to, jak je maličký, je tu všechno. Třeba obchod s bio potravinami je přímo ve větrném mlýně! Šla jsem ve středu, kdy jsou tady přes léto trhy, a narazila jsem na jednoho staršího pána, co měl stánek s loterií a spoustou hezkých antikvariátních věcí. Vysvětlil mi, že jeho dcera bydlí v Indonésii se třemi sirotky a výdělek této loterie jí pravidelně posílá. Ve městě už ho všichni znají, zastavovali se, kupovali lístky. V dalším kostelíku jsem narazila na výrobky z Ukrajiny. Místní tu totiž už deset let jezdí pomáhat do jedné vesničky na západní Ukrajině! Ukázali mi fotky, hodně zajímavý.
Dneska začíná trénink Strong Collective a já jsem byla zvolena jako vítací prvek. Tož od rána lítám, vítám a provádím po areálu. Jsou moc milí všichni ti lidi, Ázerbajdžán, Turecko, Portugalsko, Albánie, Španělsko… Takový mix!
ZÁŘÍ:Tady to letí a každý den přináší novou zkušenost, zpracovávám to, jak jen můžu. Tak například první pátek v září jsme vyrazily s Elenou za párem, co tu byl rok před námi dobrovolničit a teď oba žijí nedaleko Amsterodamu. Mají auto a nabídli nám, že bychom se mohli společně jet podívat do Bruselu, to je odtud 2 hodiny po dálnici. Celou sobotu jsme strávili touláním se po Bruselu, ochutnáváním višňového a jablečného piva (na to, jak nemám pivo ale vůbec ráda, tohle bylo snesitelný… spíš jak zkažený džus), ČOKOLÁDY!! a vaflí. U čůrajícího chlapečka hrál celé odpoledne orchestr a všude kolem se promenádovali námořníci kolem 50 – 60. S jedním jsem se vyfotila a pošlu to dědečkovi, který byl taky námořník a sloužil 2 roky v Bruselu.
V neděli ráno jsem se rozhodla jet do Amstru, stopovala jsem těch 30 km a svezl mě starší pár, z nichž pán byl malíř a dal mi brožurku do své galerie a pozval mě na návštěvu. Vyhodili mě přímo u Vondel Park, a jelikož bylo fakt pěkně, šla jsem se projít. Nádhera! Jeden kout vypadá jak zátoka, úplně odříznutý od zbytku, neposekaná tráva (jediné místo v Holandsku, kde jsem ji našla takhle veselou a nedbalou), stará lavička, kačenky… Po dvou hodinách toulání se mezi fontánami a záhony a můstky jsem vylezla ven a šla přímo do Van Gogh Museum, bo to jsem měla původně v plánu, nikdy jsem jeho obrazy naživo neviděla.
U pokladny jsem zjistila, že mi nefunguje karta. A v peněžence jsem měla přesných 25 euro, které byly potřeba na Museum Card, se kterou máte volný vstup do téměř všech muzeí v celé zemi a kterou jsem chtěla koupit ten den. Tak jsem se bleskově rozhodla, zaplatila a tři a půl hodiny nasávala veselé a pochmurné barvy Van Gogha. Moc doporučuju! Ale když jsem v půl páté vyšla ven, došlo mi, že bych měla vyrazit domů hned, dokud je světlo.
Začala první stopovačka z Amsterodamu do Ommenu. Zkrátím to – za dvě hodiny jsem byla doma! Přímo u muzea jsem si všimla startujícího auta s jakýmsi vesele vypadajícím asi 35tiletým chlapíkem, který mě ochotně hodil k výjezdu na dálnici. Odtud mě jiná paní odvezla 30 km k nejbližší benínce (odtud jela jinam) a tam jsem měla největší štěstí, protože následující paní jela přímo do Zwolle, který je 20 km od nás. Představte si, před 24 lety uprchla těhotná s manželem z Íránu (dnes je jí 50), pracuje v Utrechtu jako sociální pracovnice a její manžel tam vyučuje SP na univerzitě (říkala, ať přijdu studovat, že mi to zařídí :-)). Moc jsem si ten čas s ní užila, fakt jsme probraly všechno možný a poskytla mi taky jiný náhled na Holandsko. A jak se bála, abych dorazila bezpečně domů, vnutila mi 40 euro, i když věděla, že lístek na vlak do Ommenu odtud stojí 3. Vyměnily jsme si kontakty, musela jsem jí napsat, že už jsem doma.
Pak jsme měli téměř týden trénink s místníma děckama
ze středních škol, co vyráží někam na praxi. Byla to hlavně
sranda, snažili se mi všechno překládat do Aj a vůbec
byli milí. Poprvé jsem byla v roli trenéra (v outdooru)
a učitelé byli spokojení a chtějí nám poslat další dvě
skupinky za měsíc.
A posledních 5 dnů jsem strávila na arrival (popříjezdovém) setkání s dalšími dobrovolníky v NL. Taková pestrost! Holčina z Francie tu pracuje v ZOO, kluk ze Skotska v umělecké galerii, Španěl opravuje loď, co bude hotel na severu země… Jsme rozesetí po Holandsku a je super, že na sebe máme kontakt a že si rozumíme, chceme se v průběhu roku navštívit, a tak tuhle zemi víc zmapovat.
ŘÍJEN:
Zúčastnila jsem se advanced tréninku, tentorkát jako prostý smrtelník ve skupině. A nemám slov, abych popsala, co to pro mě znamenalo. Takový druhý dech v životě, spousta kamenů z minulosti pryč, potvrzení doposud získaných hodnot a vytvoření velké rodiny se všema účastníkama. Vážně, po šesti dnech dvaadvacet naprosto odlišných lidí svoje životy sdílelo na takové úrovni, že je všechny teď vnímám ve své skupině nejbližších a vlastně mám pocit, že se na každého z nich můžu obrátit naprosto s čímkoliv. Zvláštní? Jsem za to moc vděčná. A někteří jsou tady dobrovolníky, takže to hodně posilnilo vztahy.
Tenhle týden začnou další dva tréninky, obou se zúčastním (ale zároveň je mám na starosti), jsou zaměřené na trenéry a coaching, tak se těším, je to takový neustálý protahování se v seberozvoji. Mezitím pracujeme na vánočním koncertu, už mám přislíbené místo (zadarmo díky rozhovoru s pastorem, jinak se platí 100 euro za ten sál, uf), hlásí se mi i účastníci - jak dobrovolníci, tak místní děcka, už mám kromě pár zpěváků a klavíru s kytarou taky flétnu, klarinet a bicí. To bude dobrodružný! Plán je vybrat z každé země tradiční vánoční písně plus dvě v Aj (chci Amazing grace a Go tell it on the mountains v podání Blind Boys of Alabama) a nacvičit všichni spolu a pozvat celý město. Uvidíme. :-)
Máša Nobilisová, foto: z archivu autorky