Projekt 100 nabízí různé podoby lásky
Autor: externí <protein(at)ymca.cz>, Téma: 01/2011, Vydáno dne: 06. 03. 2011Putovní přehlídka kvalitních filmů Projekt 100
letos nabídne pouhých šest snímků. Každý
z nich nicméně stojí za pozornost. V tomto
případě platí, že méně je více – méně titulů, více
kvality. Jednotící linií 17. ročníku je láska.
Za pozornost rozhodně stojí nejen výjimečný film klasika polské kinematografie A. Wajdy Puškvorec (2009), který je svébytnou meditací o smrti a na nějž je pěna chvála ze všech stran, ale i ostatních pět snímků. Menší počet titulů je zapříčiněn finanční krizí. Pro všechny filmy platí, že patří skutečně mezi kvalitní filmová díla, ať jejich původ nalézáme v roce 1929 jako v případě českého klenotu Erotikon režiséra Gustava Machatého či v roce 2010, jak tomu je u britského snímku Další rok brilantního režiséra M. Leigha. Oproti ročníkům „králíkovské“ éry také vidíme větší zastoupení čerstvých a festivalovými cenami ověnčených filmů.
PODOBY LÁSKY
Jednotící linií by v letošním roce měla být láska a její různé podoby. Umělecký ředitel AČFK Pavel Bednařík říká: „Na rozdíl od loňské žánrově tematizované souhry filmů noir pojí tu letošní vnitřní, efemérní a nekategorické pouto. Tím poutem a tmelem jsou láska a vášeň v rozmanitých podobách – romantické vzplanutí, absence lásky, vášeň a intriky bonvivánů, láska spasitelská, ochranitelská, falešná i spirituální.“
O jisté podobě lásky vypráví i islandský scenárista a režisér Dagur Kári (nar. 1973). Ten má za sebou dva snímky a v obou z nich byly hlavní postavy vyděděnci ze společnosti. Jeho druhý film dokonce nesl vyděděnost hlavního protagonisty i v samotném názvu – Outsider (2005). Ani jeho třetí dílo, působivé tragikomicky laděné komorní drama pojmenované Dobré srdce (2009), tentokrát natočené v USA, výrazně nevybočuje z této linie. Příběh dvojice mužů, kteří se náhodně setkávají v nemocničním pokoji, je příběhem zvláštního (ne)přátelství. Mizantropický majitel baru Jacques a poněkud uťápnutý, ale v jádru dobrý mladík Lucas utvářejí svéráznou dvojici. První z nich je v nemocnici již s několikátým infarktem a druhý zase kvůli svému nepovedenému pokusu o sebevraždu. Jejich vztah mistra a učedníka ovšem není jednoduchý. Barman Jacques se snaží mladému Lucasovi předávat své profesionální i životní zkušenosti – nicméně barmanova odměřenost a mizantropie se nesetkává s pochopením u přirozeně dobrosrdečného chlapce. Konflikt pak dostává nový rozměr, když do baru vstupuje krásná mladá Francouzka April, letuška vyhozená z práce, protože nedokázala překonat svůj strach z létání. Působivost této tragikomedie je utvářena kvalitními hereckými výkony, důsledně svébytnou obrazovou složkou a výrazným hudebním doprovodem. Dagur Kári dokázal odlehčeným způsobem hovořit o závažných věcech lidského života, navíc na vysoké umělecké úrovni.
DALŠÍ ROK
Britský režisér Mike Leigh patří k tvůrcům, kteří se opakovaně vrací k tomu základnímu, totiž k mezilidským vztahům. Jeho Další rok je opět až krutou, i když z počátku lehce humornou sondou do „rodinné kuchyně“. Tentokrát je ta kuchyně naplněna štěstím a pohodou. Manželé Tom a Gerri se totiž i po desítkách let manželství skutečně milují a jsou se svým životem navýsost spokojeni. Do jejich domácnosti však přicházejí přátelé, kteří na tom již tak dobře nejsou – rozvedená alkoholička Mary či starý kamarád Ken, který se snaží předstírat, že v jeho životě je vše tak, jak má být. Mike Leigh vždy dokázal portrétovat lidské charaktery s krutou pravdivostí a daří se mu to i nyní. Je to právě jeho film, který také snad nejjasněji ukazuje tu nejzákladnější potřebu člověka, totiž milovat a být milován.
Lukáš Jirsa
(recenze vyšla i v Katolickém týdeníku 04/2011)
Za pozornost rozhodně stojí nejen výjimečný film klasika polské kinematografie A. Wajdy Puškvorec (2009), který je svébytnou meditací o smrti a na nějž je pěna chvála ze všech stran, ale i ostatních pět snímků. Menší počet titulů je zapříčiněn finanční krizí. Pro všechny filmy platí, že patří skutečně mezi kvalitní filmová díla, ať jejich původ nalézáme v roce 1929 jako v případě českého klenotu Erotikon režiséra Gustava Machatého či v roce 2010, jak tomu je u britského snímku Další rok brilantního režiséra M. Leigha. Oproti ročníkům „králíkovské“ éry také vidíme větší zastoupení čerstvých a festivalovými cenami ověnčených filmů.
PODOBY LÁSKY
Jednotící linií by v letošním roce měla být láska a její různé podoby. Umělecký ředitel AČFK Pavel Bednařík říká: „Na rozdíl od loňské žánrově tematizované souhry filmů noir pojí tu letošní vnitřní, efemérní a nekategorické pouto. Tím poutem a tmelem jsou láska a vášeň v rozmanitých podobách – romantické vzplanutí, absence lásky, vášeň a intriky bonvivánů, láska spasitelská, ochranitelská, falešná i spirituální.“
O jisté podobě lásky vypráví i islandský scenárista a režisér Dagur Kári (nar. 1973). Ten má za sebou dva snímky a v obou z nich byly hlavní postavy vyděděnci ze společnosti. Jeho druhý film dokonce nesl vyděděnost hlavního protagonisty i v samotném názvu – Outsider (2005). Ani jeho třetí dílo, působivé tragikomicky laděné komorní drama pojmenované Dobré srdce (2009), tentokrát natočené v USA, výrazně nevybočuje z této linie. Příběh dvojice mužů, kteří se náhodně setkávají v nemocničním pokoji, je příběhem zvláštního (ne)přátelství. Mizantropický majitel baru Jacques a poněkud uťápnutý, ale v jádru dobrý mladík Lucas utvářejí svéráznou dvojici. První z nich je v nemocnici již s několikátým infarktem a druhý zase kvůli svému nepovedenému pokusu o sebevraždu. Jejich vztah mistra a učedníka ovšem není jednoduchý. Barman Jacques se snaží mladému Lucasovi předávat své profesionální i životní zkušenosti – nicméně barmanova odměřenost a mizantropie se nesetkává s pochopením u přirozeně dobrosrdečného chlapce. Konflikt pak dostává nový rozměr, když do baru vstupuje krásná mladá Francouzka April, letuška vyhozená z práce, protože nedokázala překonat svůj strach z létání. Působivost této tragikomedie je utvářena kvalitními hereckými výkony, důsledně svébytnou obrazovou složkou a výrazným hudebním doprovodem. Dagur Kári dokázal odlehčeným způsobem hovořit o závažných věcech lidského života, navíc na vysoké umělecké úrovni.
DALŠÍ ROK
Britský režisér Mike Leigh patří k tvůrcům, kteří se opakovaně vrací k tomu základnímu, totiž k mezilidským vztahům. Jeho Další rok je opět až krutou, i když z počátku lehce humornou sondou do „rodinné kuchyně“. Tentokrát je ta kuchyně naplněna štěstím a pohodou. Manželé Tom a Gerri se totiž i po desítkách let manželství skutečně milují a jsou se svým životem navýsost spokojeni. Do jejich domácnosti však přicházejí přátelé, kteří na tom již tak dobře nejsou – rozvedená alkoholička Mary či starý kamarád Ken, který se snaží předstírat, že v jeho životě je vše tak, jak má být. Mike Leigh vždy dokázal portrétovat lidské charaktery s krutou pravdivostí a daří se mu to i nyní. Je to právě jeho film, který také snad nejjasněji ukazuje tu nejzákladnější potřebu člověka, totiž milovat a být milován.
Lukáš Jirsa
(recenze vyšla i v Katolickém týdeníku 04/2011)