Dioptrie pod lupou

Mám osm a půl smyslu. Kromě smyslu pro blbosti, humor, chaos a detail ještě čich, chuť, hmat, sluch a půl zraku. Odmala jsem dlouhá, široká, ale především pořádně krátkozraká! Než ale vyšlo v raném dětství najevo, že okolní svět je po mě velice mlhavým pojmem, chvilku to trvalo. Rodiče mělo varovat už to, že moje nejoblíbenější zvíře byl krtek a všem hračkám jsem bez rozdílu vypichovala oči.



Pamatujete si na svoje první brýle? Moje byly z odporné průhledné močoviny a měly na obou stranách veliké červené srdce. V kombinaci s hnědými vytahanými punčocháči a do nich vraženým svetrem jsem byla třídní krasavice. Kromě toho, že mám na třídních fotografiích několik let po sobě stejný svetr,odráží se mi od brýlí fotoblesk a místo jednoho oka mám velkou zářivou hvězdu. Když jsem se od páté třídy začala striktně fotit bez brýlí, vyznačuje se můj obličej na fotkách upřeným schizofrenickým pohledem kamsi mimo objektiv. Vytušit poslepu pozici fotografa je nemožné! Prašť jak uhoď!

V pubertě jsem měla „nenápadné“ brýle s kovovou obroučkou, která hrála zářivými odstíny růžové. V kapse. (Od té doby nesnáším úsloví: nasazovat si růžové brýle.) Byla to taková několikaletá hra na slepou bábu. Nápisy na školních tabulích mi v posledních třídách základní školy rozhodně nestály za ten trapas vytáhnout moje gigantické okuláry, takže od základního vzdělání mě definitivně odřízly tři a půl dioptrie.

Na gymplu už byl můj svět jeden velký impresionistický obraz. Příležitostná kombinace marihuany a vysokého stupně krátkozrakosti není úplně nejšťastnější způsob, jak dospět v člověka, který má reálný „pohled na svět“. Když se ta slepá patrona, co mi řádí v oční čočce provrtala ku hranici čtyř dioptrií, vyplakala jsem si kontaktní čočky. Jejich první aplikace mi trvala dvě hodiny a málem jsem přitom přišla o oko. Ono skloubit rudé slzící oči, miniaturní neviditelné čočky a četbu pidinávodu k jejich aplikaci, to je úplný triatlon. A já jsem v něm dnes už suverénní přeborník. Čočky plácnu ráno do očí někde mezi čištěním zubů a cestou na záchod. Kontaktní čočky mají jedinou drobnou nepodstatnou malinkatou nevýhodu: člověk snadno zapomene, že je má. To potom stačí občas málo a jste „nahoře bez“. Čočky Vás mohou navždy opustit například při průvanu. A tak jsem v létě jela vlakem. Vyšla jsem se v květovaných šatičkách projít do uličky. Stáli tam dva vojáčci v uniformách a dívali se na mě. Vyměnili jsme si úsměvy. Vyklonila jsem se romanticky z okýnka a ulítly mi obě čočky.

Také se stává, že si uvědomíte čočky v očích někde na půli cesty mezi skokanským můstkem a hladinou bazénu. A jednou jsem se v divadle tak dojala, že jsem se hodinu před koncem představení intenzivně rozplakala. Jednu čočku odnesl vodopád slz a druhou mi zaplavila černá řasenka neprůhlednou vrstvou. V druhé polovině představení jsem absolutně netušila, co se na pódiu děje, a smála se naprosto v nevhodných okamžicích. Další věc je, že čočky nemáte na očích v noci. Najít brýle je většinou bez brýlí nemožné (tzv. kruhový dioptrický paradox!) a tak se moje noční cesty na záchod proměnily v napínavé výpravy plné dobrodružství a nástrah.

Jestli je pro mě ale něco opravdový horor, tak návštěva očaře. Nenávidím prosvětlenou tabuli na zdi, na které je pro mě z několika metrů viditelné jenom písmeno A úplně nahoře, které je velké jak vrata od chlíva, a s vysokým nasazením mimických svalů i obrysy dvou písmen pod ním. Dalších několik řádků je mlhavou záhadou. Přiznat si skutečný stav svého zraku je pro mě ale největší trauma! Proto se už řadu let v nestřeženém okamžiku svítící tabuli potajmu šprtám. Člověk na to má asi tak minutu a půl, než vás sestra odbaví. Když uhradíte manipulační poplatek v hrsti drobných, získáte další čas. Pak tedy usedám na židličku u okna a doktorka mi nasazuje kovové obruby, do kterých se strkají zkušební dioptrická skla, předříkávám si: K V A O S L Q a E B M N A R P. Pokud jí stačí přeříkat řádek, je to v suchu.

Renata Francová, kresba: autorka textu, francova.blog.idnes.cz