Soustředění TSCZ 2011

Je tomu již přes dvacet let, co jsme opustili plánované pětiletky, a přesto nám tato perioda stále přináší užitek v plánování větších akcí. Stejně jako setkání YMCA Europe, tak se i Evropský tensingový festival po pěti letech vrací, tentokrát do Německého Ziegenheimu.


V roce 2006 se do Dánska sjeli tensingáři z celé Evropy včetně české skupiny v podobě Československého tensingového tábora. Stejně tak se i letos vydá do Německa padesáti členné seskupení mladých hudebníků se svým repertoárem. Jelikož se ale nejedná o běžnou akci, bylo nutné tomu přizpůsobit i veškeré přípravy, a tak se uskutečnilo TSCZ 2011 soustředění v Opavě.

Poslední dubnový víkend nebyl sice pln slunečných dnů, jak tomu bylo o předchozích víkendech, na náladě tensingářů to nicméně nebylo znát a s velkou radostí jsme se sjeli v pátek 29. 4. k víkendové přípravě. Útočištěm se nám stal opavský Elim, ekumenické centrum aktivit.

Jako každý rok, tábor nabral účastníky z celé ČR, ať už stálice nebo úplné nováčky. Účelem bylo vzájemné se seznámení mezi účastníky a příprava prvních pěti písní z nabitého programu, se kterým do Německa pojedeme. Páteční program byl čistě sociální. Účastníci se seznámili a rozdělili do připravených skupinek. Předvedli svého kreativního ducha při vymýšlení dramatu, básně či jiného ztvárnění zadaných pěti slov a to jim stačilo k vyplnění celého zbylého času večera. Zakončeno zamyšlením jsme se ukládali plni očekávání druhého dne.

Sobota byla stěžejní, jelikož nás čekal nácvik pěti písní. V letošním repertoáru se našla jak klasika v podobě Mando Diao a jejich Dance with somebody, tak i nejnovější „vypalovačky“ jako DJ Got Us Falling In Love Again od zpěváka Usher. Mírné obavy z reprodukce moderních disco písní se ve chvilce rozplynuly, neboť celý repertoár se setkal s nadšeným přijetím a jejich učení nám odsejpalo jedna, dvě.

V dopoledním bloku byla dvacetiminutová pauza vyplněna setkáním skupinek podle worshopů. Na letošním táboře se tak setkáme s workshopy: drama, kapela, po loňském roce úspěšným muzikálem, nově přidaným multimediálním workshopem a tancem.

Pro zpestření odpoledne jsme se snažili být opět trochu kreativní. Na festivale má každý národ pět minut, během kterých může prezentovat svou zemi, svůj TenSing a cokoliv dalšího, co uzná za vhodné. Sešlo se spoustu návrhů od vytvoření české vlajky z triček na účastnících až po vytesání sochy do žuly. Zároveň se pak sbíhaly nápady na vyzdobení Expotent, což bude místo pro statickou reprezentaci naší země a YMCA v podobě stanu a rozloze několik metrů čtverečných po dobu až jednoho dne. Nápady se rozhodně nešetřilo a já jsem velmi zvědav, které z nich se nakonec ve výsledku objeví.

Abychom však nebyli neustále zavření vevnitř, využili jsme skutečnosti, že je poslední dubnový den a vydali se trochu do přírody. Nedaleko hranice města na nás čekalo již připravené ohniště a zpestření v podobě pálení čarodějnic.

Každá skupinka měla za úkol vytvořit z co nejpřírodnějších materiálů co nejnápaditější „čarodějnici“, která poté bude na znamení odehnání zlých duchů spálena. Celé veselí jsme zakončili správnými špekáčky a vydali se zpět do Elimu.

Nedělní dopoledne k nám nebylo tak shovívavé jako předchozí večer. Již od rána pršelo a tak mnozí z nás došli do místní CB na bohoslužbu mokří jak slepice. Byli jsme však vřele přivítání a po chvilce pookřátí jsme přidali i trochou svého do místní bohoslužby v podobě šesti chval.

Jelikož jako každý poslední den byl i tento v duchu úklidu a hektičnosti, museli jsme z bohoslužby rychle zpět do závoje kapek.

V Elimu nás však již čekal teplý oběd, který uvítal každého zmrzlíka. A jestliže se říká, že dobré jídlo, půl práce úspěch, tak u nás musela být úspěšná práce celá. Myslím, že budu mluvit za všechny účastníky, když veřejně poděkuju za neuvěřitelně přepychová jídla, která nám celý víkend vařil Kamil Krnášek. Z jeho rukou jsem měl to potěšení se stravovat již podruhé a nepamatuji si jídlo, kdy by někdo nežasnul nad jeho kuchařským uměním.

Čas nás však tlačil a tudíž nezbylo mnoho času rozplývat se nad mňamózním obědem a museli jsme se pustit do bleskového úklidu. Zmizely nástroje, aparatura, koberce, utřelo se a zametlo a my metali na nádraží, tentokrát už za krásného jasného sluníčka. Jelikož jsme všichni mířili po stejné trase, byla cesta vlakem veselá, nabitá vzpomínkami a hláškami z celého víkendu. Postupně nás ale ubývalo, jednotliví cestující vystupovali a tento příběh končí v Pardubicích, kde jsem s dalšími třemi opustil hlavní řetězec mířící do Prahy. Doufám, že všichni dobře dojeli do svých cílových měst a bezpochyby můžu říci, že v létě to budou další dva týdny, na které nikdo z nás nezapomene.

Filip Rajnoch, foto: archiv autora