5. část
Teskně hučí Niagara II
Probouzím se po necelých dvou hodinkách spánku. Mé
tělo je zkřehlé, protože v autobuse se příliš netopí. Zastavujeme
u malé budky, která hlásá: Niagara Falls. Vystupuji
se skupinkou lidí do probouzejícího se rána.
Přivítala nás malinkatá autobusová stanice s automatem
na kafe uprostřed mlhou zakrytého náměstíčka. Horizont
viditelnosti lemovala jednopatrová zástavba, která se tiše
schovávala za hustý opar. Vstupuji do stanice, aby se
porozhlédnul, kde vlastně jsem. Hned u dveří mě přivítal
stojan na letáky, lákající na spoustu atrakcí. Snažím se
konečně probudit své oči a hledám nějakou mapku, která
by mi posloužila při celodenní procházce, až nacházím
strohou mapku, ale s názvy ulic a vyznačenými atrakcemi
po cestě. Vycházím tedy do ulic směrem k řece.
Budovy okolo připomínají westernové městečko. Na
domech visí dřevěná domovní znamení a vitríny lákají
na večerní show. Všude je však ticho, tma a mrtvo. Připadám
si spíše jak ve městě duchů podle zaprášenosti
vitrín a zakrytých výloh. Po několika projitých blocích
konečně narážím na první otevřený podnik. Je to malá,
ale útulná kavárna nabízející šálek dobré kávy a zákusek
jako ranní snídani. Vevnitř s vděkem usedám do pohodlné
sedačky a začínám si prohlížet plánek. Jsem trochu
zmaten, protože řeka se zdá být ještě daleko a všude okolo
mají být nějaké budovy. Mapy ale velmi zkreslují a tak
jsem své nadšení z obřích vodopádů a panenské přírody
okolo nevzdával.
Posilněn sladkým koláčem jsem se vydal ven z laskavého
tepla do prosincového chladu. Prošel jsem ještě
několik bloků a dostal se konečně na hlavní cestu vedoucí
k řece a k mostu „za řeku“. Tento most je jedinou spojnicí
se Spojenými Státy Americkými na dlouhý úsek, co
řeka Niagara teče. Čím více jsem se blížil k řece, tím více
jsem se vzdaloval od malého městečka a začínal se těšit
na krásný pohled.
Jaké bylo ale moje udivení, když při příchodu k řece jsem
v dálce neviděl pouze mohutný vodní spád a stromy, ale především neskutečně hornatý horizont
tvořený obrysy mrakodrapů, kasin, zábavních center
a hotelů, které lemují celé pobřeží Niagáry. Ano, už je to
tak. Jeden ze sedmi divů světa se stal pouhou kulisou
pro turistické centrum, které vás pobaví sedm dní v týdnu,
tři sta šedesát pět dní v roce a ještě k tomu dostanete
zdarma vyhlídkovou jízdu na rozhlednu. Náladu si ale
zkazit nenechám a vydávám se do víru toho rozruchu.
O to větší překvapení pro mě bylo další fascinující zjištění,
že všechny ty kulise se se od pozdních podzimních
měsíců stávají mrtvými blikátky, jelikož je příliš velká
zima a turisté nejezdí. Přijel jsem tedy s křížkem po
funuse, tedy spíše po sezoně. Ale pořád jsem si říkal,
že si tím nenechám hlavu splést a aspoň se svezu na
lodičce a udělám si hezké fotky. Tak nakonec ani lodě mi
nevyšly, protože je po listopadu tak malá poptávka, že se
jim nevyplatí je nechávat ani na vodě. A tak mi nakonec
nezbylo než použít jen vlastních nohou a vše si prohlédnout
„all by myself“.
Niagarské vodopády ve svém dlouhém, padesáti metrovém
spádu vytvářejí mohutný oblak vodní páry, která
se nese přes kilometr vzduchem po proudu, a proto je
mnohdy velmi obtížné udělat obrázek z blízka, aniž byste
měli orosen fotoaparát. Cestu od mostu až k převisu tvoří
krásná promenáda dlouhá necelou hodinu vycházkové
chůze s pohledem na prohlubeň pod vámi a skleněné
vrcholky nad vámi. Už z dálky procházíte kolem množství
lákadel jako je vstup na zavřené lodičky, pozůstatky po
původním mostu, který byl stržen jedné kruté zimy, nebo
první fotka z roku 1840.
Jak se blížíte k podkově, zábavní střediska se blíží čím
dál více k vodě. Po celou dobu jsem byl doprovázen jednotlivci
i skupinkami, převážně z asijského kontinentu,
pro které musí být tato sezóna obzvláště finančně výhodná.
Vše je přesto ale polomrtvé a většinou na vás koukají
jen prázdné vitríny a zabarikádované stánky.
Po celou dobu přibližování k vodopádu jsem však byl
trochu skeptický. Při prvním pohledu má mysl produkovala
jen jeden dojem: „Hm, vodopád“. Vodopád je
natolik mohutný, že vás ani nevtáhne jeho majestátnost.
Teprve až když se dostanete přímo k němu, prožijete to
strhnutí duše i těla. Odvážil jsem se přistoupit k samému
okraji zábradlí a pohlédnout do té padající masy. Každou
minutu byste zde naplnili stovky plaveckých bazénů.
Cítíte, jak vám těžknou nohy a člověk se musí vevnitř
poklonit pokorou k tomu, co bylo a jest stvořeno. Z dálky
to tak nepřipadne, protože dolů nepadají malé kapky ale
rovnou celé masy vody. Jako když vám přetéká hrnec
s vodou ve dřezu. Tenhle má ale 500 metrů v průměru.
Postávat jsem vydržel notnou chvíli, ale abych stihnul
i něco dalšího, odlepil jsem se a vydal do informačněnákupně-
zábavního střediska přímo u spádu. Tam jsem
se dozvěděl několik zajímavostí, které mi přišly vhod.
Např. že český kaskadér Karel Souček proplul Niagarské
vodopády v uzavřeném sudu, vstupné dolů přímo ke
spádu vás vyjde skoro na pět set a že každý večer po páté
hodině se rozsvěcejí reflektory osvětlující vodopády.
S nabitými nadějemi na ještě zajímavý večer jsem se
vydal do města. Vyšel jsem si kopec, který lemuje
kanadskou stranu řeky a prošel nekonečným centrem
zhýralosti a zábavy, které však zelo prázdnotou a osamělostí.
Utěšilo mě však, že zbytek městečka není nijak
nenormální a za obří kulisou se skrývá vlastně skromné
maloměsto s typickými řadovými domy, několik fastfoodů
a příjemná krajina. Za tento výhled ale musíte zaplatit
dalších několik desítek minut chůze.
V odpoledních hodinách přicházely již první únavy, které
jsem se snažil zahnat v místním McDonaldu během
transkontinentálního hovoru přes skype díky bezplatné
bezdrátové síti. Jelikož však slunce brzy zapadalo a chtěl
jsem ještě stihnout poslední záblesky nad Niagarou,
vydal jsem se spěšně zpět k řece. Stihl jsem to akorát
včas, kdy slunce házelo skrz obří vodní oblak nádhernou
duhu. Nechal jsem se několikrát vyfotit s vodopádem,
jelikož žádný z fotografů nepochopil můj záměr být
zachycen s vodopádem bez zbytečného slunce v záběru.
Co však nedokončila neprofesionalita lidská, opravila
profesionalita počítačová.
S přicházející tmou jsem využil času a nakoupil skromnou
hromádku upomínkových předmětů. To, co jsem
však zažil po naprostém setmění, mi vyrazilo dech. Na
jedné z budov se rozsvítilo na čtyři desítky ohromných
světel, které ozářily celou podkovu i jejího menšího bratra
– Americké vodopády. Ty vycházejí ze stejné řeky,
jsou ale nižší, menší, rovné a oddělené od podkovy jedním
ostrovem. Ihned jsem vyběhnul ven a počal krásné
bílé osvětlení fotografovat, aby něco neuniklo. Když
jsem měl fotek vícero, musel jsem se už odpoutat jednak
kvůli přicházející zimě od nohou a jednak abych stihnul
poslední autobus zpět do Toronta. Během cesty po promenádě
zpět jsem se však musel ještě mnohokrát zastavit,
protože po asi půlhodinovém testu reflektorů začaly
vodopády měnit své barvy a hrát všemi barvami duhy.
Udělal jsem nakonec několik desítek snímků, protože
sady barev se měnily co deset minut a bylo velmi těžké
se odhodlat odtrhnout od té nádhery.
Cesta nazpět byla podobně ponurá jako cesta tam. Jediným
rozdílem, že v noci vše hrálo, svítilo a blikalo. Pouze
živáčka nebylo vidět. Připadal jsem si jako v hororu,
kdy procházíte velkým městem, všude mají otevřeno, ale
nikdo tam není. Snažil jsem se z této paranoi dostat pryč
a co nejdříve doputovat zpět k autobusu. Ten však měl
velmi slušné zpoždění a tak jsem byl nakonec vděčen,
že jsem si v Torontu nechal na přestup několik hodin
rezervu a nemusím se strachovat, že mi ujede spoj s již
zaplacenou místenkou.
Cesta nazpět byla stejně klidná, jako cesta obráceným
směrem. Toronto mi na zpáteční cestě nabídlo bohatší
program díky tomu, že půlnoc ještě neodbyla a spousta
lákadel zvala svými rozzářenými neonovými nápisy.
Udělal jsem si tedy ještě kratičkou výpravu po centru
Toronta, času jsem však neměl tolik, jako při příjezdové
cestě a mé kroky musely brzo stočit svůj směr k autobusovému
nádraží. Svou cestu jsem zakončil po šesté
hodině ranní v probouzejícím se Montrealu. Mé tělo
po dvoudenním spaní po autobusech křičelo po sprše
a řádné posteli. Ničeho jsem však nelitoval, teď už vím,
kde ten tulák stál: „Na břehu Niagáry, stojí…“
Filip Rajnoch, foto: autor textu