Tři hodiny ráno. Tma. Mobil provokativně vyřvává tisíckrát ohranou melodii. Je dvacátého pátého února, mírná zima roku dva tisíce patnáct. Je potřeba vstávat, překontrolovat si věci, udělat si pořádnou půllitrovou kávu a stihnout místo setkání. Rozespale hmatám po prostěradle. Za chvíli mě čeká dlouhá cesta do Nepálu. Ale hezky popořádku.
Jsem učitel na soukromém křesťanském jazykovém
gymnáziu Beskydy Mountain Academy ve Frýdlantu nad
Ostravicí. Pokud nevíte, kde to je, nic si z toho nedělejte.
Frýdlant je malé, asi desetitisícové městečko, ještě méně
známé než Nepál. Jednou ze zvláštností naší školy je,
že se snažíme alespoň části našich studentů zpřístupnit
možnost strávit nějakou dobu v rámci různých projektů
v zahraničí. Cílové destinace se liší stejně tak jako
jejich náplň. Máme zde dvě různé návštěvy Spojených
států amerických, Německo a Anglii. Studenti se v rámci
projektů mohou podívat na dětský letní camp, do školy,
nebo na poznávací zájezd. Tímto rokem se ale otevřela
zcela nová možnost, misijní pobyt v Nepálu.
Tento projekt je pro nás zcela jedinečný. Jednak byl
organizačně i finančně náročný, jednak je to první projekt,
který nemá za cíl pouze poskytnout studentům příjemně
a studijně strávený čas v zahraničí, ale vyžaduje
jejich praktickou participaci. Jinak řečeno, nejedeme si
do Nepálu hrát, jedeme tam především pracovat.
Nepál je unikátní stát. Není výjimečný pouze svou vlajkou,
která má tvar dvou naplocho položených vrcholků
hor, je to stát, který ještě do roku 2008 byl absolutistickou
monarchií. Je to stát, kde dlouhou dobu zuřila
občanská válka pod vedením Maoistů (což je radikální
frakce komunistů, jako by samotní komunisté už nebyli
radikální dost). Nepál má Mount Everest, má taky podivné
krávoidní stvoření, zvané místními buffalo (v překladu
by to byl buvol, ale nesmíte si představit buvola z filmu
Vinnetou, vypadá to spíše jako kostnatá hrbatá kráva).
Nepál je velký pěstitel banánů. Kromě toho patří k dvaceti
nejchudším státům světa (podle HDP).
Především však, a to je pro naši cestu důležité, Nepál
je taky stát, kde ještě v roce 2000 bylo oficiálně povoleno
otroctví, které se ukrývalo pod exotickým jménem
Kamaiya.
Otroctví zde fungovalo na jednoduchých pravidlech.
Člověk, který neměl z nějakého důvodu
peníze, se zadlužil u majitele půdy. Když mu už nic
nezůstalo a nemohl splácet dluh, stal se dlužním otrokem,
Kamaiyou. Dlužním otrokem zůstal, dokud on, jeho
rodina, jeho děti, děti jeho dětí, nebo jejich následní
potomci, nesplatili dluh. Kolik stojí život člověka? Ceny
byly různé, přesto měly něco společného: nesplatitelnost
v nepálských podmínkách, směšnost v podmínkách
západní kultury. Takového otroka byste si mohli koupit za
jeden low-endový mobilní telefon, za nějakých sto dolarů
(teď kolem 2700 Kč). Za dobrý laptop (1000 dolarů) máte
otroků deset. Za horší auto (270 000 Kč) už máte otroků
celou armádu, krásnou stovku. Děsivé? Ano. Smutné.
Tak to působilo i na Američany Mariana a Suzie Norohna,
kteří se rozhodli pro radikální řešení. Jet do Nepálu
a otroky začít postupně, v rámci možnosti, vykupovat.
Založili proto organizaci, True Sojourners, navázanou na
firmu Turbocam International, která se začala mezi jinými
věnovat problému otroků v Nepálu.
True Sojourners však dělala mnohem víc než vykupování
otroků z dlužního otroctví. Jejich práce měla a má další
dva rozměry. První – evangelizační. Vykoupení z otroctví
je perfektní analogie toho, co pro člověka udělal Ježíš.
Odpuštění dluhu. Společně s fyzickou svobodou nadace
nabídla lidem i duchovní svobodu a značná část jejích
snah směřuje pro podporu místních křesťanských společenství.
Naštěstí pro Nepál, otroctví bylo v roce 2000 na nátlak
Kamaiya movement v Nepálu zrušeno. Tím však celý
problém neskončil. Vláda sice anulovala všechny finanční
závazky vůči bývalým otrokům, nenabídla však žádné
smysluplné vyhlídky do budoucnosti. Tisíce lidí se ocitlo
bez majetku, bez pozemku, bez smysluplné práce, bez
sebevědomí a možnosti uplatnění. Objevily se sice sliby,
sliby jsou však chyby a do dnešního dne pro bývalé otroky
bylo učiněno minimum. Pokud už někdo něco dostal,
byl to třeba jeden buvol (který má hodnotu asi 50 000
Kč, v Nepálu hodnota motorky), nebo pozemek v suché,
neúrodné, či záplavové oblasti blízko džungle.
Komunity bývalých otroků žijí v malých vesničkách,
v hliněných domečcích, ve stísněných podmínkách,
v příšerných hygienických návycích, často bez tekoucí
vody, v místech postrádajících jakoukoliv infrastrukturu.
Zde práce True Sojourners pokračuje. Druhým rozměrem
jejich snahy jsou totiž dlouhodobé možnosti bývalých
otrockých komunit. Část peněz jde do projektů jako stavba
mostů přes rozvodněné řeky v povodňových oblastech,
nebo do stavby domů na kůlech, které umožňují
stavět domy na delší dobu než na jeden rok. Část peněz
je investována do nákupu půdy a majetku, který je možno
v místních podmínkách zhodnotit. To byl i kousek naší
práce. Za peníze vybrané v našich křesťanských společenstvích
a za peníze, které věnovaly rodiny našich studentů,
bylo nakoupeno deset koz a jeden buvol. Zvířata
mají tu výhodu, že se rozmnožují, a tak je to pro vesnici
velká pomoc do budoucna.
Dalším velkým kusem práce je změna myšlení a možnosti
bývalých otrockých komunit. To se má dít skrze školu.
V tomto případě konkrétně přes Grace school. Škola má
několik cílů. Jedním z cílů je samozřejmě poskytnutí
vzdělání, což automaticky znamená lepší možnosti práce
a tím i výdělku. Jak řekl jeden místní pastor, pokud
vychováme sto pastorů, pro Nepál to nebude moc velká
změna, pokud ale vychováme sto doktorů, dokážeme
změnit životy tisíců lidí.
Dalším cílem školy je pozvednutí sebevědomí místních
lidí. Rozumějte, tamější kluci mají ambice se stát farmářem,
holky matkou. Jejich rodiče byli často mláceni, zneužíváni,
bez naděje na změnu, bez cílů, bez víry ve vlastní
schopnosti. Nejde jen o to dát jim možnosti, otevřené
cesty, ale přivyknout je myšlence, že i oni jsou schopni
je využít.
Omlouvám se za dlouhé entreé, cítil jsem však, že je
k vysvětlení našeho výletu potřeba. Na počátku jsem se
zmínil o tom, že naši studenti jeli do Nepálu pracovat.
V čem ta práce spočívala? Nadace True Sojourners se
rozhodla Grace school podpořit třiceti tablety. Většinou,
když se dostanu ve vyprávění o Nepálu do tohoto místa,
většina lidí se chytne za hlavu a prohlásí něco jako:
„Proboha, proč jim kupovali tablety, nemohli jim raději
koupit nějaký pluh, nebo něco podobného?“ A opravdu,
představa malého Nepálce, jak sedí na hliněné podlaze,
bosky a ve špinavém oblečení, v rukou tablet a závislé
soustředěný pohled, když si hraje s tabletem, může
působit trochu nepatřičně. Někdo dokonce prohlásil
něco jako: „Nekažte je technologií.“ A přesto, a přece.
Tablety jsou pro ně důležitější, než se nám, naivním
Evropanům může zdát. Je to pro ně první a možná jediný
kontakt s tak potřebnou moderní technologií. Znamená
to pro ně: Ty taky můžeš, ty na to máš, ty to zvládneš.
Je to oblast, která je otevřená i pro tebe, neboj se, není
to tak těžké. Kromě toho to pro ně znamená okamžité
rozšíření budoucích možností ve volbě povolání. Mít
základy ovládání moderních technologií není v Nepálu
a Indii vůbec samozřejmé. Podobná schopnost pro ně
může v budoucnu otevřít o několik stupňů vyšší příjmovou
kategorii.
Úkol našich studentů byl prostý, naučit je s tablety
zacházet. Úkol našich studentů byl zároveň nesmírně
složitý. Naučit bandu dětí, které v životě v ruce nedržely
ani mobilní telefon a jejichž znalost angličtiny byla často
prachmizerná, používat základní funkce typu: fotoaparát,
videokamera, poznámkový blok, malování, posílání
dokumentů a podobně. Asi málokdo si dokáže představit,
jak silné reakce může vyvolat obyčejná přední kamera,
která náhle zobrazí obraz člověka, který se na tablet
kouká. Jedna holčička vykřikla a rychle obrátila hlavu
pryč, trvalo nám pár minut, než jsme jí přesvědčili, že
koukat se na sebe je zcela v pořádku.
Funkce jsou neznámé, tlačítka záhadná a i tak prostý
úkol jako přepnutí aplikace může způsobit vážné trable.
To byla ale pouze část naší práce. Do Nepálu nás odjelo
dvanáct. Dva učitelé a deset studentů. Studenti byli rozdělení
na pět teamů. Jeden team měl na starosti výuku
práce s tablety, další čtyři teamy vytvořily pro děti celotýdenní
program skládající se ze sportovních aktivit, her,
výuky angličtiny a výtvarných aktivit.
Náš den začínal mezi šestou a sedmou ráno, což v Nepálu
ještě znamená tmu. Následovala snídaně a výjezd do
školy. O půl desáté nás čekaly aktivity s malými dětmi,
většinou pohybové a opakovací hry. Neuměly anglicky,
takže to bylo náročné. Od desáté hodiny přibližně do tří
odpoledne probíhala výuka. Den jsme končili nějakou
velkou celoškolní aktivitou, jako třeba společnou hrou,
písní, nebo výtvarným projektem (velký obraz slona,
stvořeného z 36 A4 papírů). Do našeho útočiště jsme se
vraceli kolem páté hodiny, večeře, popřípadě další společný
program, chvilka volného času a spát.
Na počátku jsem napsal, že Nepál byl pro nás zcela výjimečný
projekt. Byl to svého druhu pokus. Pokus, který
splnil všechno, co se od něj očekávalo,
a očekávání mnohanásobně převýšil. Práce, kterou jsme
dělali, jsme dělali rádi. Bylo příjemné cítit, že navazujeme
na dlouhodobou smysluplnou práci někoho jiného.
Čas v Nepálu nám ale dal i silný kulturní zážitek, stejně
tak, jako nám poskytnul příležitost se víc poznat, vidět
se v kritických situacích. Naše hodnoty, plány, názory,
myšlenky – to vše bylo narušeno, a narušení toho druhu
je vždy dobré. Co je důležité? Za čím se ženeme?
Poslední den jsme měli možnost strávit spolu jako team
v džungli. Džungle je klidné místo a dává spoustu prostoru
pro přemýšlení. Můžeme se vrátit zpět domů a starat
se o počet liků na facebooku? Co chceme v životě
dokázat? Mají naše plány smysl? Dá se trávit čas jiným
způsobem?
S těmito otázkami bych se s Vámi rozloučil. Samozřejmě,
dalo by se ještě mnohé říct, třeba o tom, jak jsem málem
zemřel pod rohy buvola, o provozu na indických cestách,
nebo o hluboce smažených banánech, třeba však pro to
bude prostor příště.
Daniel Guńka, foto: autor textu