Pracuji už v Ymkáriu již více než dva roky, kdy jsem (snad i) s Boží pomocí vyhrál výběrové řízení na sociálního pracovníka v YMCA Praha. Nízkoprahový klub Ymkárium je otevřen 4 krát týdně od pondělí až do čtvrtka. Zařízení nabízí volný vstup všem, kdo mají volný čas a chtějí ho trávit bezpečně a v příjemném zázemí klubu nebo potřebují s něčím poradit či pomoct. Návštěvníkům se věnují kvalifikovaní sociální pracovníci, běžný provoz je doplněn o pravidelné návazné (čtvrteční) akce klubu a jednorázovými akcemi. Taková pravidelně nepravidelná akce se uskutečnila i v samotném konci května (22.–24. 5.), my (měšťáci) jsme vyrazili do přírody, ba přímo na vandr.
Od posledního výjezdu Ymkária uplynulo celkem 7
měsíců, děti byly hladové a nedočkavé po další akci
mimo domov, mimo klub i mimo metropoli. Měšťáčkům
se zkrátka zastesklo po klidné a malebné přírodě mimo
Prahu a zachtělo se jim vrátit se ke kořenům. Výsledkem
velkého apetitu a silného chtění byla výprava v tomto
složení: Kuba (vedoucí výpravy) a Jakub (vrchní kuchař
a zdravotník) za pracovnický tým, doplněný o partičku 10
dětí ve věku 11–17 let, kterým jsme ani nemuseli zamlčovat,
že nás čeká putování malebnou krajinou Voticka.
Putování mělo jasný cíl – malostatek Blatiny, na kterém
nás měla uvítat rodina Horákova sestávající ze statkáře
Matouše a veterinářky Martiny. Ale zpátky k cestě, která
by byla na jednoho měšťáka až moc, ale byli jsme v tom
všichni společně, zvládli jsme ji.
Když jsme v časném sobotním dopoledni vyráželi z nízkoprahového
klubu Sibiř ve Voticích, nikdo nedokázal
vymluvit dětem, že 6 litrů černé limonádky není nezbytných
a že budou trpce litovat, že s sebou táhnou zbytečné
sladko-bublinkaté břímě. Nicméně ve chvíli, kdy
se krátce za městečkem začaly igelitové tašky trhat pod
náporem kilogramů všech nezbytných sušenek, tyčinek,
limonád a kdo ví čeho ještě… Pak i těm nejzatvrzelejším
závislákům na sladkém začalo docházet, že tudy cesta
napříště nepovede. I přes počáteční nepřízeň osudu nebo
právě kvůli ní však děti nabraly dech beroucí tempo. Krájely
kilometry krok za krokem, ukrajovaly celkovou délku
trasy. Právě v tuto chvíli se začal pod dojetím rozechvívat
náš zdravotník a kuchař Jakub, který dostal možnost
vrátit se o pár let zpátky, do dob kdy v Radotíně trávil
mládí na zdejším statku. Na malou chvilku se od naší
trasy odpojil a chvilku vzpomínal a rozjímal, kde že ta
léta jsou.
Ve Vrchotových Janovicích nás čekala první pauza, kde
mohly odpočinout naše nožky, naopak chuťové pohárky
byly v permanenci. Na vině byla tamní cukrárna na
zdejším zámku. Děti zdolávaly kopečky zmrzliny, což jim
šlo o mnoho snadněji, než-li ty rozkládající se v krajině
kolem. Ale opět zpátky na cestu.
Posilněni zmrzlinami a jinými sladkými dobrotami jsme
opět vyrazili vstříc našemu cíli – malostatku. Vydali
jsme se kupředu, za vsí jsme odbočili na polní cestu,
zpět mimo asfalt a lidská stavení. Děti začaly poznávat
známou krajinu Blatin, kde jsme už s dětmi před nějakým
rokem byli, vždyť kdo by to počítal. Na vzdálenější louce
nás čekal sobotní oběd. Kuchař Jakub se zaskvěl, když
připravil výborný a vydatný oběd, zatímco děti házely
frisbee a povykovaly kolem. Po obědě dostaly na starost
mapu nejstarší z dětí a bylo na nich, o kolik moc se protáhne
naše cesta. Neprotáhla, ale byly to nervy.
Na statku jsme se ocitli okolo 15h odpolední, to jsme
v nohách měli celkem 16 320 kroků, které ukrájely celkem
11 424 m. Malostatek se na první pohled nezměnil,
stále stejná barevná cedulka – malostatek Blatiny, zápraží
poseto nespočetným množstvím zvířátek – kočkami
a psy, staří známí Martina a Matouš. Na první pohled
jakoby se tu zastavil čas, žádné změny, vše při starém.
Na druhý a důkladnější pohled však šlo změny zpozorovat
a ne ledajaké – přírůstek do rodiny Horákových –
malý Matoušek, nově zrekonstruovaná část stavení, kde
jsme strávili pokojnou noc i ta plachá liška, kterou nešlo
zahlédnout, tentokráte byla k vidění. Zkrátka nic není jako
dřív, dva roky se podepíší na každém a na všem, tedy i na
tomto mikrokosmu, ráji zvířat, naší cílové destinaci.
Pro mě byl návrat na malostatek Blatiny prostorem, abych
si připomněl, že v YMCA jsem už 2 roky. Mohl jsem se
ohlédnout a zavzpomínat na dobu strávenou v organizaci
YMCA, které patří k nejlepším v mém životě. Díky YMCA
se mohu věnovat tomu, co mě skutečně baví, naplňuje
a zároveň živí. Připadá mi jako bych v roce 2013 nasedl
na horskou dráhu, z níž jsem doposud neslezl a zatím
ani nechci.
Jakub Kulhánek, vedoucí nízkoprahového klubu pro děti a mládež Ymkárium, YMCA Praha, foto: archiv autora