Potřebujeme proroky?

Nedávno jsem našel jeden svůj starý text, který mi ani po letech nepřišel neaktuální. Byl jsem požádán o úvodní slovo na vernisáži obrazů mé kamarádky, tady je:

Soňa Jurkovičová
PROROK JAKO VIDOUCÍ
Vernisáž, Olomouc 5. 5. 1999

POTŘEBUJEME PROROKY?

Zvláštní otázka na konci 20 století. Při pohledu kolem sebe mi však zase tak nemístná nepřipadá.

Lidé dnes potřebují proroky. Jsou žádáni, neboť se sami nedokážeme orientovat. Potřebujeme se zbavit odpovědnosti v našem rozhodování. Potřebujeme někoho, kdo miliony informací vyrábějící náš stres vyhodnotí za nás. Existence potřeby vytváří automaticky také nabídku. Znáte nějakého proroka? Nemyslím tím Nostradama, Sibylu, a jim podobné. Myslím někoho, kdo dokáže promluvit do naší, ať už osobní, nebo obecně lidské situace způsobem, jakoby nebyli ani z tohoto světa, jakoby viděli něco, co mi nevidíme, co neodkážeme vidět, co by nás nikdy nenapadlo vidět právě z tohoto úhlu. Navíc je jejich poselství vždy velice aktuální.

Dnes se mesiášové hrnou ze všech stran. Rádi bychom silného politického vůdce, který by dal konečně vše do pořádku, čekáme na vědce, kteří naleznou recept na záchranu přírody, obracíme se na kohokoliv, kdo nám slíbí vyřešení naší existenciální krize – nabídne nějaký smysl a cíl našeho života.

Nalháváme si, že víme proč žít, a úzkostlivě si chráníme svůj subjektivní pocit smyslu, o který se třeseme a přesvědčujeme o jeho pravosti nejen druhé, ale i sebe. Pokud se nám někdo snaží nabídnout něco lepšího, snažíme se jej co nejdříve zastavit, neboť se cítíme být ohroženi. Lpíme na svých iluzích, i když nám nedostačují a neuspokojují plně naše potřeby, ale přijít o ně by znamenalo nemít nic.

Pardon, možná Vám to na úvodní promluvu při vernisáži zní příliš syrově. Právě takové je však většinou prorokovo poselství. Připusťme však, že problémy tohoto světa nevyřeší žádný politický, ekologický, vědecký ani náboženský vůdce, žádný nový „mesiáš“. Kde tedy hledat nějaké východisko?

Ne, nenabídnu vám to jediné pravé řešení. Lidé za dobu své existence objevili mnoho moudrých myšlenek. Dobré rady je však nutno odlišit od těch, které svádí na scestí. Zkusme tedy brát život jako společně hledání odpovědí na otázky života. Života a smrti. Života! Nespoléhejme tedy na falešné proroky, kteří se snaží vytrhnout nás z reality svými růžovými pohádkami. Na druhé straně zkusme zůstat otevřeni hlasu pravých proroků! Kdo je to pravý prorok? Je pravým opakem toho, co jsem právě řekl. Ten strhává člověka, který se vznáší ve svých představách znovu na zem a promlouvá do jeho aktuální, situace. Staví nás před konkrétní rozhodnutí, neobchází skutečnosti, ale jde přímo k jejich kořenům – vkládá nám do rukou sekeru a vyzývá k činu.

Nevím, jak jste si odpověděli na mou otázku, jestli znáte nějakého proroka. Já ano, myslím, že pokud se rozhlédnete kolem sebe, jistě objevíte někoho, kdo nebude samozvaným prorokem, ale tím, který nám může pomoci lépe pochopit souvislosti života, kdo není uzamčen za barikádami toho, co můžeme vidět, držet, cítit, ochutnat, ale kdo dokáže promluvit, vykonat, zazpívat nebo namalovat poselství, ve kterém zaslechneme hlas, který není deformován našimi lidskými představami, ale který je velice syrový svou čistotou. Právě takový je také Boží hlas.

Pokud nikoho takového neznáte, zkuste se podívat na těchto pár obrazů, možná že v nich zaslechnete, i když očima, hlas Toho, který mluví do našich životů celé dějiny. Dříve jej zprostředkovávali starozákonní proroci, později jiní, a dnes snad tato mladá žena – zkuste se zaposlouchat do jejích obrazů.

J. V. Hynek