Diskusní večery YMCA

Není mi jedno, že… se médiím nedá věřit,… že se lidi málo zajímají o druhé,… že jsou k sobě lidé lhostejní,… že tráví kamarádi víc času na počítači než se mnou. Na tyto a další podněty získané v kampani Není mi to jedno, reagovaly tři diskusní večery pořádané YMCA v ČR v pražském Paláci YMCA konané na přelomu dubna a května. Nabídly věcnou diskuzi v komorním prostředí a se zajímavými hosty.


Hned první debata představila žhavé téma dnešní doby – důvěryhodnost médií. O tom, jak rozpoznat důvěryhodné informace, jak se v množství zpráv orientovat a vývoji médií v budoucnosti, mluvil Robert Břešťan, šéfredaktor nezávislého novinářského serveru HlídacíPes.org. Markéta Pelcová, učitelka mediální výchovy na gymnáziu Na Zatlance, pak představila, jakým způsobem jsou dnes mladí lidé o médiích vzděláváni a jak na tom s mediální gramotností vlastně jsou.

Druhý diskusní večer byl věnován sociálním sítím a kyberprostoru – tomu, jak nám sítě filtrují obsah a tím nás vlastně manipulují, uzavírání se v sociálních bublinách a bezpečnosti internetu. Promluvili Petr Špiřík, expert na kybernetickou bezpečnost a sociolog Martin Buchtík.

Na třetí večer pozvání přijali Jiří Černý, generální ředitel sociální firmy Ergotep a pan František Kinský, člen šlechtického rodu Kinských, ale také současný starosta a zastupitel. Téma měli společné – jak oni sami vnímají společenskou odpovědnost, co je pro ně motivací k práci pro druhé.

Zajímavé bylo, že všechny tři večery měly vlastně stejné vyústění – apel na zdravý selský rozum a na vzdělávání a výchovu dětí a mladých lidí.

Dá se pokles důvěry v média zastavit?
R. Břešťan: „Já myslím, že každá krize jednou skončí a jednou skončí i krize médií, kterou vidíme nejen v České republice, ale i v zahraničí. V zahraničí už vidíme nějaké změny v pozitivním směru: přibývá předplatitelů seriózních médií, tak třeba to tak dopadne i v České republice, já v to věřím a bude to jistě k dobru věci a demokratickému vývoji ČR.“

Jaké jsou moderní hrozby, které nás ohrožují na internetu?
P. Špiřík: „Já vidím kolem sebe…tři hlavní – a přidám jednu bonusovou hrozbu navíc. Mezi ty tři hlavní – největší mediální pokrytí ze své podstaty má téma ovlivňování veřejného mínění, manipulace s volbami a využití internetu k masovému ovlivnění společenské situace v nějaké zemi…

Druhé téma, které si já myslím, že je asi nejdůležitější, souvisí s nástupem internetu věcí, nejen proto, že je to módní slovo, hype, ale protože nás skutečně už dnes obklopuje. Internet věcí, ať už jsou to auta, domácí spotřebiče, mobily, všudypřítomné kamery anebo třeba hračky - anebo naše domy - a - bezpečnost zaspala. Ten svět je tady a velká většina prvků internetu věcí není zabezpečená nebo je zabezpečená slabě, jak se dnes a denně přesvědčujeme…

Třetím problémem, který má velkou mediální pozornost, je umělá inteligence. Hodně zažíváme, jak pravil představitel Googlu „jaro umělé inteligence“ po dlouhé zimě, kdy se rozvíjí strojové učení, umělá inteligence, a hledáme, kde všude nám ještě může pomoct, ale objevují se i hlasy… že se dostáváme do neprobádaných a z principu nepředvídatelných rizik jako lidská rasa. Osobně si myslím, že ta volání teď jsou předčasná, ale je možné, že právě tohle myšlení nás zase dostane do defenzivy a bude příliš pozdě.

A to čtvrté, bonusové téma, které vnímám, není hrozba, která přichází z internetu, ale je to hrozba vývoje. Dlouhou dobu byl internet vnímaný buď jako země nebo svět bez pravidel, svět svobody a byl tak i prezentovaný. Svým způsobem ta změna na kontrolované prostředí už začala a probíhá a čeká nás vývoj, zda to, co je v budoucnosti bude utopie nebo dystopie. Jestli budeme ovládáni několika firmami, které budou vlastnit uzavřené ekosystémy (internetu), jestli se internet jako takový rozdělí na miniaturní intranety po vestfálském modelu…anebo jestli všechny tyhle trendy úspěšně překonáme…“

Co pro Vás osobně znamená pojem společenská odpovědnost?
František Kinský: „Já vnímám společenskou odpovědnost skrze sebe. A to z toho prostého důvodu, že pokud já sám nezměním nebo nevylepším své sociální cítění, tak se stále musím považovat za společensky nezodpovědného. Protože společenská zodpovědnost není odpovědnost vůči mně osobně nebo vůči mým požitkům a prožitkům, ale je to otevření se směrem ven.

Vnímat společnost se všemi klady a zápory, a samozřejmě napřít veškerou svou sílu a energii k tomu, abychom si uvědomili, že nejsme na světě sami, a abychom se vůči společnosti, což nejsou jenom naši nejbližší, ale jsou to i ti, o kterých se mluví jako o lidech, kteří jsou potřební. Zvláštní je, že to nejsou lidi, které potřebujeme my, ale jsou to lidi, kteří potřebují nás. A těm se samozřejmě otevřít. A nezapomenout na nikoho, kdo naši pomoc potřebuje…

Společenská odpovědnost není o tom, že si vylepšíte svědomí tím, že někam pošlete peníze. To je nadstavba. Společenská odpovědnost je o tom, jak sám k té společnosti přistupujete – a peníze nejsou všechno. Je to i v mnoha případech prostá a jednoduchá lidská pomoc bližnímu.“

Julie Bergerová, foto: Archiv YMCA