Lužická sedmička

Rozhovor s Lukášem Kucem z YMCA Sever, ředitelem nevšedního pochodu L7 Pokus se nám třemi větami popsat tuto akci. Je to horský dálkový pochod, jehož trasa vede přes sedm vrcholů. Letošní ročník má délku 95 kilometrů s převýšením 2800 metrů a to vše absolvujete za 25 hodin. Pokud se na celou trasu necítíte, můžete jít noční část 55 km či denní část 40 km.


Jak dlouho tento pochod funguje – kolikátý bude letos ročník?
Ani se to nezdá, ale letos oslavíme 20. ročník. Když jsme se jako středoškoláci vydávali na trasu poprvé, netušili jsme, že položíme základ takové tradici. Kdo to ale jednou zkusí, pochopí, že to je návykové. Dokonce tak, že si děláme zářezy – kdo ji kolikrát ušel. Ten kdo zdolá L7 poprvé je borec, komu se to podaří třikrát, chytla ho za srdce, kdo ji zdolá popáté stává se letitým šlaperem a je v půlce cesty k vysněné desítce, kdy vstupuje do síně slávy – společná oslava, dort, speciální ocenění.

Koho to vůbec napadlo?
Mě a mého přítele Jirku Artima, se kterým jsme zdolali nejednu evropskou horu. Jedny prázdniny jsme udělali delší výlet lužickým pohraničím, dobře pojedli na horské chatě a nápad byl na světě. Rozhodli jsme se udělat dlouhý pochod, kde centrem budou Lužické hory. Dalším lákadlem byla malebná lidová architektura v podhůří a kouzlo Sudet na české, ale i německé straně hranice. Vůbec jsme však neměli ambice z toho udělat pochod pro každoroční necelou stovku šlaperů a šlaperek. První roky se pochod chodil do deseti lidí, ve složení spolužáci ze střední školy a kamarádi cestovatelé.

Kolik si může troufnout ujít netrénovaný člověk?
Netrpí-li člověk žádnou chorobou, jako je třeba obezita, je mladý duchem a přes rok se trochu hýbe, má na to ujít celou trasu, tedy 95 km. Můj spolužák vždy říkal, že to je v hlavě. Jako programátor trénoval od stolu a jednou za rok se zúčastnil jen této sportovní akce a ušel ji celou (nutno však dodat, že byl poté dva dny upoután ke stolu, ale do práce vždy došel). Ač se to nezdá, je to víc o psychické odolnosti než o té fyzické.

Účastní se každý rok nějaká stálá parta, nebo to spíš každý zkusí jednou a příště už raději ne? :-)
To je velmi dobrá otázka, kdysi jsem si myslel, že to budeme chodit pouze uzavřená parta lidí, ale nedalo nám to, a akci jsme poslali do světa. Na nástěnky po okolí, do církevních řad, mezi ymkaře, ale i na internet mezi další milovníky hor. V současné době se akce účastní každoročně cca 70 lidí, a to i se zahraniční účastí ze Slovenska, Francie či Německa. Jedna třetina šlaperů zůstává vždy stejná a dvě třetiny se neustále obměňují. Za ta léta se tohoto pochodu zúčastnilo na 395 lidí.

Ač trasu moc neměníme, lidé se vracejí. Někteří kvůli partě, atmosféře nebo nádherné krajině našeho pohraničí. Mnozí začínají s partou, zkusí jednu z částí L7, napřesrok zkusí celou trasu, no a další rok jdou opačně.

Jaký je smysl té akce? Pouze zvyšování fyzické zdatnosti?
Vůbec ne, není to přece žádný závod. Má to daleko širší záběr. Jako ymkařům nám nejde jen o fyzičku, ale i o partu lidí. Akce se proto koná tři dny, kdy vrcholem není dojít do cíle, ale to, co nás poslední kilometry žene dopředu, je společná hostina v podobě opečeného kuřete, hranolek a dobře vychlazené kofoly či místního piva. Jako správná parta čekáme v základním táboře – base campu na posledního šlapera, a poté probíhá vyhodnocení s diplomy a medailemi. Při vyhlašování se kocháme ladnou chůzí všech přeživších.

V neděli se po zaslouženém spánku scházíme ke snídani a někdo ze startujících si pro nás připraví cestománii s projekcí fotografii. V minulosti jsme tak mohli vsedě cestovat po Islandu, Appalačské stezce nebo na Kubu. No a ti, kterým se nechce domů, zůstávají na místní bohoslužby. Takže jste za jeden víkend zoceleni tělesně, nadšeni přírodou a cestománií, ale i naplněni duchovně.

Dá se na akci navázat i nějaké přátelství?
Seznamka to sice není, ale z letité zkušenosti musím říct, že přátelství vznikají. Za dvacet pět hodin si popovídáte s pěknou řádkou lidí. Často chodí lidé, kteří nejsou z okolí a dokonce ani ne z YMCA, a tak se vídáme jen jednou za rok. Po čase nám to s manželkou přišlo málo, a proto pořádáme již osmým rokem jarní „Chatu L7“, kde přijíždějí nejen sami šlapeři, ale jejich partneři a děti. Což je ale kapitola sama o sobě.

Máš nějakou veselou historku z akce?
Jeden z efektů dálkového pochodu je například spaní při chůzi, o čemž by vám mohli mnozí povídat (kde všude skončili nebo kde zůstali osamoceni spát). Já bych rád zmínil nevšední historku z roku 2007, kdy jsme byli osloveni Mladou frontou, zda bychom nepokřtili jejich nový týdeník Sedmičku. Touto nabídkou jsme byli zaskočeni, ale neodmítli jsme a spolu s dalšími šesti kmotry se zúčastnili křtu a následně rautu v centru Prahy. Pro přírodňáka to byl zážitek ze zcela jiného soudku, ale díky tomu jsme i „smetánce“ rozšířili obzory.

Na závěr bych se rád zeptal, zda se pochodu mohu zúčastnit bez party a zkušeností?
Určitě ano, a nebyl bys první. Každý rok se někdo takto vydává. Na internetových stránkách máme detailně popsanou celou trasu, doporučenou přípravu a odpovědi na často kladené otázky. Po teoretické přípravě se pak na místě můžeš přidat k letitým šlaperům, kteří kolem sebe utvářejí větší skupiny, se kterými absolvují noční část, nebo i celý pochod. Jedním z hlavních hesel naší akce je týmový duch, a tím se dost liší od jiných individuálních sportovních akcí.

Za rozhovor děkuje a šťastné kilometry přeje

J. V. Hynek, foto: archiv Lukáše Kuce