Hrdinové jsou pořád třeba

říká režisér Zlatého podrazu Radim Špaček

Držitel dvou českých lvů Radim Špaček dokončuje svůj nový film Zlatý podraz, který bude mít premiéru v říjnu 2018. O filmu, který je příspěvkem k 100. výročí republiky jsme už psali. Snímek vypráví o mladých basketbalistech, kteří museli čelit nacismu i komunismu. Jejich trenérem byl i Jaroslav Valenta, který zahynul hrdinskou smrtí v boji proti nacistům. Ve filmu ho hraje známý herec Stanislav Majer. Radim Špaček nám odpověděl na několik otázek.

Jak jste vybíral herce pro roli Jaroslava Valenty?

U téhle role to byl snad jediný případ, kdy mě to napadlo, jak se říká, na „první dobrou“. Už když jsem scénář četl poprvé, míhal se mi před očima Standa Majer, kterého velmi dobře znám z mnoha divadelních představení, ať už Divadla Komedie, Na zábradlí nebo ze Studia Hrdinů. Ale hlavně se známe osobně a věděl jsem, že má charizma i charakter a stěžejní replika „Jen buď vždycky fér“ nebude z jeho úst znít jako prázdná fráze.

Hrál v tom roli fyzický vzhled? Fotografií Jaroslava Valenty se moc nedochovalo?

Ne, na fyzickou podobu jsem nemyslel vůbec, to mi nepřišlo podstatné. Jednu nebo dvě Valentovy fotky jsem sice viděl, ale hledat herce podle fyziognomie by bylo daleko těžší. Nemluvě o tom, že Standa Majer je o deset let starší. Pídil jsem se spíš po nějakém espritu, po něčem, co z herce vyzařuje, jestli vypadá uvěřitelně, jakou měl mezi mladými sportovci autoritu a jestli pro ně může fungovat jako mravní vzor.

Prý jste donutil Stanislava Majera, aby se poprvé kvůli roli oholil. Protestoval moc?

Donutil ho k tomu spíše pan maskér, tehdy nebylo myslitelné, aby muži nosili strniště jako dnes. Co o tom z doslechu vím, tak příjemné mu to nebylo, bál se, aby mu nevyskočila vyrážka, což se pokožce, která není na mokré holení zvyklá, může stát, ale nakonec se to zvládlo bez problémů.

Máte s tím více zkušeností, že herec musí přibrat, ostříhat se dohola? Jak to snášejí?

Nejvíce zkušeností v tomto ohledu mám právě s holením, a to hlavně v podpaží. Jakmile točíte film z doby před třiceti lety a déle, tak není možné ho mít oholené, to se – až na řídké výjimky – opravdu nedělalo. Nejhůř to samozřejmě snášejí herečky, notabene když se natáčí v parných vedrech. Velice s nimi sice soucítím, ale to je tak všechno, co pro ně můžu udělat. Na druhou stranu nápad, že se na konci našeho filmu hlavní hrdina doopravdy ostříhá dohola, přišel od herce Filipa Březiny. Trochu nám to sice zkomplikovalo natáčecí plán, opravdu se to muselo natáčet až úplně jako poslední scéna, ale věřím, že tyhle fyzické proměny jsou důležité, nejenom protože to vypadá věrně, ale i pro autentický vnitřní pocit toho herce.

Točili jste v prostředí Masarykova tábora YMCA na Sázavě. Jak se vám tam líbilo a hlavně režírovalo?

To místo má neuvěřitelného genia loci, byl to tehdy před téměř sto lety od Masaryka skvělý nápad zřídit tábor právě tam. Bylo nám tam moc příjemně, skoro celý štáb bydlel dvě noci v chatkách, večer jsme dělali oheň, zpívalo se – a takové drobné radosti, stmelený kolektiv a fajn atmosféra udělá při natáčení hodně. Vlastně jsem ani moc režírovat nemusel, spíš jsem se staral o tu dobrou náladu.

Viděl jste film Cesta do ráje, který byl natočený v roce 1938 právě na Sázavě. Jak jste vnímal jeho atmosféru? Zvlášť s vědomím, že to bylo těsně před Mnichovem, válkou.

Nám ten film ohromně pomohl, protože scény v táboře se shodou okolností odehrávají také právě v onom roce 1938, takže architekt, rekvizitáři i kostýmní návrhářka ho studovali velmi důkladně a inspiroval je ke spoustě nápadů. Atmosféru má ten záznam skvělou, až člověka napadá, že ti mladí ještě zdaleka netuší, co se na ně valí a přemýšlí, kolik jich asi přežilo válku a kolik jich pak zničili komunisti… Ostatně podobně, jako v našem filmu.

Jaroslav Valenta zahynul hrdinskou smrtí, jako člen Obrany národa. Žijeme v jiné době, ale dovedete si představit, že by dnes kvůli své zemi, ideálům a vlastní cti někdo obětoval život takovým způsobem?

Dovedu si to představit, bohužel – chtělo by se dodat. A protože jsem spíše pesimista, nemyslím, že by už žádní hrdinové nebyli potřeba. Právě naopak. Možná půjde o hrdinství jiného druhu a asi už nás nebudou vraždit Němci, ale ještě za našich životů se podle mě opět budou lámat charaktery a jeden se bude muset rozhodovat, co pro něj znamená čest nebo svědomí.

A taková prázdninová otázka: Jezdil jste rád na tábory? Jako kluk nebo třeba i vedoucí?

No jéje! Já jsem jezdil každý rok dokonce na dva! Jeden byl s Dismanovým rozhlasovým souborem a říkalo se mu soustředění, protože jsme tam natáčeli rozhlasové hry a nacvičovali různá recitační pásma, ale i té táborové zábavy byla spousta. Dodnes vzpomínám na noční bojovky, které byly fakt strašidelné nebo na poslechové večery, kdy jsem poprvé slyšel Pink Floyd a Led Zeppelin. A pak jsem jezdil ještě na tábory, kde byli moji rodiče jako hlavní vedoucí a to už byla samozřejmě zábava o něco menší, to jsem musel sekat latinu, což mi tedy moc nešlo. Ale vždycky jsem se tam beztak těšil a dodnes jsou to mé nejhezčí letní vzpomínky na mládí.

Jiří Závozda, foto: BUC-FILM, Patrik Nguyen

Text k foto:
- Stanislav Majer (Jaroslav Valenta) kontroluje své svěřence, tábor YMCA 1938
- Radim Špaček (uprostřed), vlevo Ondřej Malý, vpravo Stanislav Majer v roli Jaroslava Valenty
- Zdeněk Piškula, Filip Březina