Jiří Černý se stal dalším abassadorem YMCA v ČR
Autor: vojbergr <protein(at)ymca.cz>, Téma: 04/2018, Vydáno dne: 03. 12. 2018Další osobností, která se veřejně hlásí
k poslání YMCA a šíření jejího dobrého jména,
je uznávaný hudební publicista a kritik Jiří
Černý. Čestný titul Ambassador YMCA převzal
10. října z rukou generálního sekretáře Vojtěch
Rálka – a zároveň s námi strávil příjemné
odpoledne, během kterého jsme se leccos
o jeho zkušenosti s Ymkou dozvěděli.
Jiří Černý se dostal k Ymce přes letní tábory na tradičním ymkařském tábořišti na Sázavě. Strávil tam část léta v roce 1948 i 1949. Na Ymce tehdy oceňoval mimo jiné volnost, tolerantní prostředí a také širokou nabídku sportů a aktivit.
„Oni nás chvílemi brali téměř jako dospělé, rozhodně jako starší, než jsme byli. Řekl bych, že se na nás nakládalo víc než v jiných organizacích a že mi to velmi vyhovovalo,“ vzpomíná. Kromě táborů a sportovních aktivit navštěvoval také Jiří Černý kurzy angličtiny a chlapecký klub v Paláci YMCA – a to až do roku 1951, kdy byla činnost Ymky nuceně ukončena komunisty.
Jiří Černý musel na začátku normalizace z politických důvodů odejít z Českého rozhlasu, v následujících letech působil především jako hudební publicista na volné noze. Pořádal také v klubech poslechové Antidiskotéky. V listopadu a prosinci 1989 moderoval některé demonstrace Občanského fóra a po sametové revoluci začal znovu připravovat pořady pro Český rozhlas. Je držitelem několika ocenění za přínos v oblasti hudby.
Z rozhovoru s panem Černým:
„Já jsem chodil do všech možných mládežnických organizací, i na tábory... – kromě Pionýra. Ani ne, že by to bylo z nějakých politických důvodů, ale byla to nesnesitelná nuda. To nešlo. Ale byl jsem na skautském, sokolském, a posléze ymkařském - a u toho jsem už zůstal. Ta YMCA, ve srovnání s jinými mládežnickými organizacemi, nám dávala ohromnou volnost. Už jenom to, že jsme – bylo nás deset v té chatě na Soběšíně, jedenáctý vůdce, ten tam spal s námi... – a přes den byl některý čas organizovaný, ale některý vůbec ne. Když jsme chtěli jít hrát ping pong, nebo házet na koš... – většinu dne jsme si dělali, co jsme chtěli. Kupodivu toho nikdo nějak nezneužil. A některé věci jsme dělali společně a mně to ohromně vyhovovalo.“
„Pak tam byly takové věci – nevím, jestli si to Joe First přivezl z Ameriky... – byla tam olympiáda. A to se vylosovalo, každá chata zastupovala nějaký stát – pamatuju si, že samozřejmě každý chtěl zastupovat Ameriku, nebo Anglii, ale to mohla jenom jedna chata. My jsme si vylosovali Švédsko, to bylo docela dobré. Už tenkrát ti, co měli Sovětský svaz, byli nešťastníci. Nevím proč – no ono už to vlastně bylo po únoru ´48. A vyhráli jsme tu olympiádu, tak nás Joe First do toho džípu – byl tam on, my, no jedenáct lidí – naložil a jeli jsme na Blaník? – na nějakou takovou horu.“
„A ten First byl obrovskej... on tam chodil v takové flanelové košili od rána do večera, když byl táborák, tak nejsrandovnější číslo, toho on se zúčastnil. Spolu s budoucími herci, tam byl tenkrát třeba Kepka, Hlavica, prostě lidi, kteří o pár let později patřili ke kulturnímu životu. Ale co jsem obdivoval – třeba když se zapaloval táborový oheň, tak oni to opravdu zapalovali tak, že křesali nožem o kameny. A vždycky jsme si říkali: „to se jim nepovede“. Trvalo to dlouho, ale pokaždé to nakonec o nějakou tu březovou kůru... ta jim chytla, no bylo to úžasné. Říkali k tomu takový ty indiánský průpovídky, ze čtyř stran se to zapalovalo... každý ten oheň něco znamenal – a hrozně se mi líbilo, to si budu pamatovat do smrti - Cti své tělo, neboť je chrámem tvé duše“.
„...prostě byla tam spousta vynikajících sportovců, ale nikdo to nějak nedával najevo, nechlubil se tím, on taky systém té olympiády, kde soutěžily teda ty státy, ty chaty, byl... že nám to uchovávalo tu hravost, ještě z toho taktak vyrostlého dětského věku, no a přitom už jsme nějak sportovali. Hrozně rád jsem na tu Ymku vzpomínal.“
„No já jsem měl to obrovské štěstí, že na Vinohradech, kde jsem byl v evangelické mládeži, jsme měli několik farářů, vikářů, ale taky toho Honzu Šimsu. A to já jsem si dobře pamatoval, že byla na Soběšíně jedna chata Šimsova, no a pak teprve mě to došlo, to spojení, že jeho tatínek byl umučený za války, že to byl knihovník Masaryka a tak.“
„Kolenama se nepřemejšlí“ (o potížích s artrózou).
„...maminka, ta byla teda opravdu všemi mastmi mazaná... nebyla to seifertovská maminka, byla taková chytrá opravdu -a té nějak došlo, že YMCA pro mě bude lepší než ten skauting, než Sokol - a v tom se tedy nemýlila. Já jsem myslím na druhý tábor pak už jel na kole. Kolo jsem pak poslal vlakem domů a už jsem tam zůstal. Nejdřív jsem si myslel, že se tam podívám za svým kamarádem Jirkou Vejšickým, jehož maminka tam dělala kuchařku, ale nějak už se mi pak nechtělo domů, tak jsem tam zůstal.“
o Soběšíně: „no přijel jsem tam a během dvou dnů, celý ten režim od rána, to sportování, a do lesa jsme chodili sbírat borůvky, všecko mě tam bavilo. Tam byly myslím tři nebo čtyři klubovny, v tom Soběšíně, a bylo tam – to nebylo piano, varhany tam byly. A vždycky někdo dovedl na ty varhany hrát. Jezdil tam Rudolf Vonásek, sólista opery Národního divadla, takový tenor a jeho manželka byla taky zpěvačka –tak ti zpívali, pak tam byli takoví trampští zpěváci... Naučil jsem se tam sporty, které jsem od té doby nikde už neviděl, quoits třeba, to se házely železné kroužky na tyč.
Tak samozřejmě s touto zkušeností když jsem pak přišel poprvé do Pionýra... tak jsem tam přišel poprvé a naposled. Protože to byla hrozná nuda, a ten soudruh vedoucí, co zpíval „Skal a stepí divočinou, hladový a roztrhán, uhání vpřed partyzán...“ – ten zpíval hrozně falešně.“
Ten vedoucí naší chaty, Jirka Trnovec z Rakovníka - hrál taky za Rakovník fotbal, takže jsme k němu vzhlíželi... ale on nejen že výborně hrál fotbal, on krásně zpíval a hrál na kytaru. To je prostě... řekl bych, že víc pro mladého kluka v tomhle věku nemůže být, než když má toho vedoucího, který je sportovně schopný, zpívá, hraje, je hodný, dá se mu věřit.“
„No tak zcela jistě YMCA nás tehdy velmi kultivovala... to si nejsem jist, jestli v téhle šíři nějaká mládežnická organizace dneska dělá.“
Rozhovor vedl Vojtěch Berger, výběr textů provedla a úvod napsala Julie Bergerová, foto: J. V. Hynek/i>
Jiří Černý se dostal k Ymce přes letní tábory na tradičním ymkařském tábořišti na Sázavě. Strávil tam část léta v roce 1948 i 1949. Na Ymce tehdy oceňoval mimo jiné volnost, tolerantní prostředí a také širokou nabídku sportů a aktivit.
„Oni nás chvílemi brali téměř jako dospělé, rozhodně jako starší, než jsme byli. Řekl bych, že se na nás nakládalo víc než v jiných organizacích a že mi to velmi vyhovovalo,“ vzpomíná. Kromě táborů a sportovních aktivit navštěvoval také Jiří Černý kurzy angličtiny a chlapecký klub v Paláci YMCA – a to až do roku 1951, kdy byla činnost Ymky nuceně ukončena komunisty.
Jiří Černý musel na začátku normalizace z politických důvodů odejít z Českého rozhlasu, v následujících letech působil především jako hudební publicista na volné noze. Pořádal také v klubech poslechové Antidiskotéky. V listopadu a prosinci 1989 moderoval některé demonstrace Občanského fóra a po sametové revoluci začal znovu připravovat pořady pro Český rozhlas. Je držitelem několika ocenění za přínos v oblasti hudby.
Z rozhovoru s panem Černým:
„Já jsem chodil do všech možných mládežnických organizací, i na tábory... – kromě Pionýra. Ani ne, že by to bylo z nějakých politických důvodů, ale byla to nesnesitelná nuda. To nešlo. Ale byl jsem na skautském, sokolském, a posléze ymkařském - a u toho jsem už zůstal. Ta YMCA, ve srovnání s jinými mládežnickými organizacemi, nám dávala ohromnou volnost. Už jenom to, že jsme – bylo nás deset v té chatě na Soběšíně, jedenáctý vůdce, ten tam spal s námi... – a přes den byl některý čas organizovaný, ale některý vůbec ne. Když jsme chtěli jít hrát ping pong, nebo házet na koš... – většinu dne jsme si dělali, co jsme chtěli. Kupodivu toho nikdo nějak nezneužil. A některé věci jsme dělali společně a mně to ohromně vyhovovalo.“
„Pak tam byly takové věci – nevím, jestli si to Joe First přivezl z Ameriky... – byla tam olympiáda. A to se vylosovalo, každá chata zastupovala nějaký stát – pamatuju si, že samozřejmě každý chtěl zastupovat Ameriku, nebo Anglii, ale to mohla jenom jedna chata. My jsme si vylosovali Švédsko, to bylo docela dobré. Už tenkrát ti, co měli Sovětský svaz, byli nešťastníci. Nevím proč – no ono už to vlastně bylo po únoru ´48. A vyhráli jsme tu olympiádu, tak nás Joe First do toho džípu – byl tam on, my, no jedenáct lidí – naložil a jeli jsme na Blaník? – na nějakou takovou horu.“
„A ten First byl obrovskej... on tam chodil v takové flanelové košili od rána do večera, když byl táborák, tak nejsrandovnější číslo, toho on se zúčastnil. Spolu s budoucími herci, tam byl tenkrát třeba Kepka, Hlavica, prostě lidi, kteří o pár let později patřili ke kulturnímu životu. Ale co jsem obdivoval – třeba když se zapaloval táborový oheň, tak oni to opravdu zapalovali tak, že křesali nožem o kameny. A vždycky jsme si říkali: „to se jim nepovede“. Trvalo to dlouho, ale pokaždé to nakonec o nějakou tu březovou kůru... ta jim chytla, no bylo to úžasné. Říkali k tomu takový ty indiánský průpovídky, ze čtyř stran se to zapalovalo... každý ten oheň něco znamenal – a hrozně se mi líbilo, to si budu pamatovat do smrti - Cti své tělo, neboť je chrámem tvé duše“.
„...prostě byla tam spousta vynikajících sportovců, ale nikdo to nějak nedával najevo, nechlubil se tím, on taky systém té olympiády, kde soutěžily teda ty státy, ty chaty, byl... že nám to uchovávalo tu hravost, ještě z toho taktak vyrostlého dětského věku, no a přitom už jsme nějak sportovali. Hrozně rád jsem na tu Ymku vzpomínal.“
„No já jsem měl to obrovské štěstí, že na Vinohradech, kde jsem byl v evangelické mládeži, jsme měli několik farářů, vikářů, ale taky toho Honzu Šimsu. A to já jsem si dobře pamatoval, že byla na Soběšíně jedna chata Šimsova, no a pak teprve mě to došlo, to spojení, že jeho tatínek byl umučený za války, že to byl knihovník Masaryka a tak.“
„Kolenama se nepřemejšlí“ (o potížích s artrózou).
„...maminka, ta byla teda opravdu všemi mastmi mazaná... nebyla to seifertovská maminka, byla taková chytrá opravdu -a té nějak došlo, že YMCA pro mě bude lepší než ten skauting, než Sokol - a v tom se tedy nemýlila. Já jsem myslím na druhý tábor pak už jel na kole. Kolo jsem pak poslal vlakem domů a už jsem tam zůstal. Nejdřív jsem si myslel, že se tam podívám za svým kamarádem Jirkou Vejšickým, jehož maminka tam dělala kuchařku, ale nějak už se mi pak nechtělo domů, tak jsem tam zůstal.“
o Soběšíně: „no přijel jsem tam a během dvou dnů, celý ten režim od rána, to sportování, a do lesa jsme chodili sbírat borůvky, všecko mě tam bavilo. Tam byly myslím tři nebo čtyři klubovny, v tom Soběšíně, a bylo tam – to nebylo piano, varhany tam byly. A vždycky někdo dovedl na ty varhany hrát. Jezdil tam Rudolf Vonásek, sólista opery Národního divadla, takový tenor a jeho manželka byla taky zpěvačka –tak ti zpívali, pak tam byli takoví trampští zpěváci... Naučil jsem se tam sporty, které jsem od té doby nikde už neviděl, quoits třeba, to se házely železné kroužky na tyč.
Tak samozřejmě s touto zkušeností když jsem pak přišel poprvé do Pionýra... tak jsem tam přišel poprvé a naposled. Protože to byla hrozná nuda, a ten soudruh vedoucí, co zpíval „Skal a stepí divočinou, hladový a roztrhán, uhání vpřed partyzán...“ – ten zpíval hrozně falešně.“
Ten vedoucí naší chaty, Jirka Trnovec z Rakovníka - hrál taky za Rakovník fotbal, takže jsme k němu vzhlíželi... ale on nejen že výborně hrál fotbal, on krásně zpíval a hrál na kytaru. To je prostě... řekl bych, že víc pro mladého kluka v tomhle věku nemůže být, než když má toho vedoucího, který je sportovně schopný, zpívá, hraje, je hodný, dá se mu věřit.“
„No tak zcela jistě YMCA nás tehdy velmi kultivovala... to si nejsem jist, jestli v téhle šíři nějaká mládežnická organizace dneska dělá.“
Rozhovor vedl Vojtěch Berger, výběr textů provedla a úvod napsala Julie Bergerová, foto: J. V. Hynek/i>