Hry pro radost
Autor: administrator <admin(at)server.cz>, Téma: 01/2019, Vydáno dne: 20. 03. 2019Vydavatelské oddělení YMCA v roce 1936
vydalo knížku Hry pro mládež i dospělé od
J. A. Firsta, ředitele Masarykova tábora YMCA
na Sázavě. Píše v ní inspirující úvod a pak už
následuje jedna hra za druhou, jednu uvádíme
pro ukázku.
Tato příručka obsahuje směs celé řady her pro různé účely; které jsou z brožurky Riessovy a Vavřinovy (obě jsou již dávno rozebrány) a mnohé jsou nové pro potřebu, která se neustále stupňuje rostoucím zájmem o rekreaci. Hry jsou v oblibě u mládeže i dospělých; proto je i tato knížka psána pro všechny. Snad alespoň někteří v ní najdou hry, které jim umožní plnější osvěžení a větší radost v zábavě s druhými.
Vedoucí mládeže vědí, že i při propagaci hry se musí dát mnohých pravidel, aby hra „chytla“. Hlavně mládež dospělejší se raději věnuje hře již naučené (mnohdy jen kopané) a je zapotřebí využít vhodného okamžiku pro zavedení nové hry.
Aby úspěch byl alespoň částečný, je potřebí:
1. Vytvořit ovzduší pro novou hru. Docílíme to vyprávěním nějaké povídky, životní zkušenosti nebo jiného příběhu. Jakmile je pozornost podchycena, lze snadno „spustit“ nějakou hru. Mnohdy budeme postupovat opačně; aby se získal zájem o věci hodnotnější, nutno počít a skončit hrou (schůzku nebo jiný podnik, který má sdružovat mládež k práci a společným cílům).
2. Začít vždy s jednoduchými pravidly u každé hry; čím mladší účastníci, tím jednodušší hra.
3. Rozdělit účastníky rovnoměrně, jde-li o soutěž. Jsou-li na jedné straně samí zruční a na druhé nešikovní – nezajímá celá věc tu ani onu stranu.
4. Bojovat proti snobismu těch, kteří se bojí účastnit se hry spontánně, aby si „nezadali“. Nejlépe je požádat je, aby se neobtěžovali hru opustit, nebo u mladších kázní docílit účast. Obyčejně ti, kteří z počátku neví jak do toho, nevědí pak, kdy přestat hrát.
5. Učit vyhrávat i prohrávat , t. j. učit nezpychnout vítězstvím a „neztratit hlavu“ po porážce. „Dnes oni – zítra my!“
6. Být důsledný v propagaci „fair play“; hra podněcuje určité vlastnosti a zvyky, které ovlivňují charakter. Za chyby dávat „trestné body“ nebo hru zrušit.
7. Potřeba účastníků, zájem, počasí, místo a možnosti jsou vodítkem vedoucího při zavádění té neb oné hry. Hry pořádá pro druhé a nikoliv pro sebe. Co se líbí jemu, nemusí se líbit druhým a naopak. U her společenských a u táborového ohně záleží i na vyvolání nálady. Dobře vedený zpěv a vhodné povídky jsou k tomu cíli nejlepším prostředníkem.
8. Kde jde o hry štafetové a teamové, tam musí být dobrý rozhodčí.
9. Hry na vodě nechť trvají jen krátkou dobu a jsou spíš doplněním programu při závodech; člověk není na vodě tak doma jako na suchu a proto se v ní nerad podřizuje složité organizaci. Mimo to jsou hry ve vodě příliš unavující (vodní polo je jedna z nejvíce namáhavých her).
10. Hry se musí občas střídat; stejná hra unavuje a proto je dobře vytvořit si i nové hry podle potřeby.
Nechť alespoň těchto několik her přispěje k radosti těch, kteří hledají osvěžení ve společnosti dobrých přátel v náruči matky přírody.
J. A. First, Hry pro mládež i dospělé 1936
Tato příručka obsahuje směs celé řady her pro různé účely; které jsou z brožurky Riessovy a Vavřinovy (obě jsou již dávno rozebrány) a mnohé jsou nové pro potřebu, která se neustále stupňuje rostoucím zájmem o rekreaci. Hry jsou v oblibě u mládeže i dospělých; proto je i tato knížka psána pro všechny. Snad alespoň někteří v ní najdou hry, které jim umožní plnější osvěžení a větší radost v zábavě s druhými.
Vedoucí mládeže vědí, že i při propagaci hry se musí dát mnohých pravidel, aby hra „chytla“. Hlavně mládež dospělejší se raději věnuje hře již naučené (mnohdy jen kopané) a je zapotřebí využít vhodného okamžiku pro zavedení nové hry.
Aby úspěch byl alespoň částečný, je potřebí:
1. Vytvořit ovzduší pro novou hru. Docílíme to vyprávěním nějaké povídky, životní zkušenosti nebo jiného příběhu. Jakmile je pozornost podchycena, lze snadno „spustit“ nějakou hru. Mnohdy budeme postupovat opačně; aby se získal zájem o věci hodnotnější, nutno počít a skončit hrou (schůzku nebo jiný podnik, který má sdružovat mládež k práci a společným cílům).
2. Začít vždy s jednoduchými pravidly u každé hry; čím mladší účastníci, tím jednodušší hra.
3. Rozdělit účastníky rovnoměrně, jde-li o soutěž. Jsou-li na jedné straně samí zruční a na druhé nešikovní – nezajímá celá věc tu ani onu stranu.
4. Bojovat proti snobismu těch, kteří se bojí účastnit se hry spontánně, aby si „nezadali“. Nejlépe je požádat je, aby se neobtěžovali hru opustit, nebo u mladších kázní docílit účast. Obyčejně ti, kteří z počátku neví jak do toho, nevědí pak, kdy přestat hrát.
5. Učit vyhrávat i prohrávat , t. j. učit nezpychnout vítězstvím a „neztratit hlavu“ po porážce. „Dnes oni – zítra my!“
6. Být důsledný v propagaci „fair play“; hra podněcuje určité vlastnosti a zvyky, které ovlivňují charakter. Za chyby dávat „trestné body“ nebo hru zrušit.
7. Potřeba účastníků, zájem, počasí, místo a možnosti jsou vodítkem vedoucího při zavádění té neb oné hry. Hry pořádá pro druhé a nikoliv pro sebe. Co se líbí jemu, nemusí se líbit druhým a naopak. U her společenských a u táborového ohně záleží i na vyvolání nálady. Dobře vedený zpěv a vhodné povídky jsou k tomu cíli nejlepším prostředníkem.
8. Kde jde o hry štafetové a teamové, tam musí být dobrý rozhodčí.
9. Hry na vodě nechť trvají jen krátkou dobu a jsou spíš doplněním programu při závodech; člověk není na vodě tak doma jako na suchu a proto se v ní nerad podřizuje složité organizaci. Mimo to jsou hry ve vodě příliš unavující (vodní polo je jedna z nejvíce namáhavých her).
10. Hry se musí občas střídat; stejná hra unavuje a proto je dobře vytvořit si i nové hry podle potřeby.
Nechť alespoň těchto několik her přispěje k radosti těch, kteří hledají osvěžení ve společnosti dobrých přátel v náruči matky přírody.
J. A. First, Hry pro mládež i dospělé 1936