Co jest YMCA v Československu a jaké jsou její cíle

V roce 1922 proběhl II. sjezd Ymky v Československu. Rok předtím byla YMCA u nás ustavena (do té doby pracovala u nás YMCA neoficiálně). Na tomto sjezdu promluvilo několik řečníků. Přinášíme proslov jednoho z nich, ve kterém můžeme číst, jaké cíle si YMCA tehdy kladla, čemu čelila, co brala v potaz... může to být inspirací i pro naše hledání – jaké cíle si stanovit do příštích let. Některé pasáže jako by byly psány v těchto dnech...

Dr. Em. Rádl (profesor university v Praze): Přednáška na II. sjezdu Ymky v Olomouci, 28. října 1922

Ve všeobecných obrysech jste již slyšeli, co jest naše československá YMCA. Měli jsme zde před válkou Ymku a měli jsme před válkou také tak zvané Křesťanské sdružení vysokoškolských studentů. Obě tyto instituce před válkou dobře pracovaly, ale velmi mnozí z nás, když probíráme své zkušenosti z doby před válkou, sotva se v nich dopátráme, že bychom mnoho o těchto společnostech věděli.

YMCA v dnešní své formě se k nám dostala jako YMCA vojenská a mezi lidem, zejména na venkově, mnozí si pořád ještě Ymku představují jako na př. zřízení pro - vojáky. YMCA vojenská u nás pracovala jako sdružení po výtce sociální; sekretáři Ymky sice, anebo alespoň její američtí sekretáři, pracovali — samo sebou se rozumí — jako mužové křesťanští, uvědoměle křesťanští, ale jednak válečná situace, jednak poměry u nás, jednak také přání vojenských kruhů způsobily, že náboženská práce Ymky nebyla u nás postavena do popředí. Z této doby pocházejí výtky proti Ymce, že není u nás společností náboženskou, nýbrž jen sociální. Brzy poté se YMCA vojenská ponenáhlu měnila v občanskou, a to tím způsobem, že byl zřízen Ústřední výbor v Praze a zároveň zřizovány výbory na venkově.

Proti Ymce bylo mnoho předsudků. Můžeme s radostí konstatovati, že mnohé z nich jsou už překonány, ale přece je dobře vzpomenouti jich proto, abychom si vzpoměli. jaké malichernosti bránívají opravdové práci. Byla na př. u nás rozšířena domněnka — myslím, že i mnohý z vás jste ji slyšeli — že YMCA sice velmi dobře pracovala pro naše vojíny, ale že její američtí sekretáři byli posláni do Sibiře proto, aby byli špehouny pro americkou vládu. Ku podivu toto přesvědčení bylo rozšířeno i tam, kde by toho člověk nečekal, i u lidí velice odpovědných. Dnes jest to jen doklad, jaká byla po válce podezřívavá nálada. Samo sebou se rozumí, že kdyby Amerika potřebovala špehouny, že by našla velmi mnoho duchaplnějších a lacinějších prostředků, než vydržovati Ymku a posílati sem její sekretáře. Poněvadž americká YMCA k nám přišla s legionáři ze Sibiře, poněvadž tedy začala pracovati mezi legionáři a potom mezi vojskem, viděli v ní zase Němci sdružení nacionální, proti německé a proto se jí báli. Trochu podobný předsudek se strany české formuloval se tím způsobem, že YMCA je společností cizí, že byla založena pro Ameriku, že se na české poměry nehodí, že my v Čechách potřebujeme něco, co by vyrostlo z našeho lidu, a proto že YMCA ztroskotá. Snad dnes je již viděti, že se tento názor neosvědčil. Ti, kdo takto soudí, nedoceňují našeho lidu.

Mysleti si o něm, že nedovede nic cizího přijmouti, není pro náš lid poklonou. Dovede přijmouti všechno, co je dobré a upraviti dle svého. Protože Hus přijal své idee z Anglie od Wiklefa. to neznamená, že by husitství nebylo české. Idea demokracie také nebyla objevena v Čechách, stejně jako nebyla v Čechách objevena idea národnostní, ale proto jsme přece dovedli z těchto ideí něco udělati. Jestliže YMCA přišla z ciziny, znamená to výzvu pro nás, abychom, shledáme-li ji dobrou, uzpůsobili ji pro své potřeby. Jestli z ní dovedeme něco řádného udělat, bude YMCA česká duchem, praxí o výsledky. Nebojme se fakta, že Ymka přišla z Ameriky. Před válkou nám všem. Čechům, Němcům, byla Amerika ideálem demokracie. Samo sebou se rozumí, že v Americe není vše nejlepší, že žijí tam lidé nedokonalí stejně jako jsme my, a že jsou u nás některé věci lepší nežli tam. To všechno je jistě pravda. Takový už je svět. Ale mysleti si, že YMCA, protože přišla z Ameriky, je něco špatného, to by byl názor o Americe, který by se naprosto příčil tomu, jak jsme se na Ameriku dívali před válkou. Zvláště když si vzpomeneme, že YMCA k nám přišla v době ideálů Wilsonových.

Tyto ideály Wilsonovy jsou typicky americké. Tyto ideály Wilsonovy přináší YMCA a máme proč zejména my těchto ideálů i dnes i v budoucnosti vzpomínati. YMCA naše má úkoly velmi rozmanité. Jejím prvním úkolem je úkol náboženský – ne náboženský, křesťanský. Proč se opravuji? Před válkou jsme si zvykli na „náboženství“, které dnes je útočištěm lidí, chtějících s náboženstvím jenom koketovati. Nám je „náboženství“ málo; chceme býti upřímní a chceme uhoditi hřebík na hlavu a proto říkáme: Ne náboženství, nýbrž křesťanství, protože v našem prostředí jiného náboženství než křesťanství není, nanejvýše snad ještě náboženství židovské. Kritika různých církví u nás jest konec konců jen pokusem udělati nějakou lepší organisaci a opraviti, prohloubiti křesťanství. Proto se nebojme slova „křesťanství“. Ovšem my u nás jsme ve zvláštní situaci náboženské: jsme v náboženském přerodu a tento přerod probíhá velice složitě. Všechno náboženské myšlení se u nás točí vědomky nevědomky kolem katolictví a jest nám tedy býti si jasni, co v naší situaci dělat v tomto ohledu. Náš program jest jasný: my chceme býti společností positivní práce, chceme osvědčiti konstruktivní schopnosti, chceme p r a k t i c k y uplatňovati křesťanství.

Netvrdíme, že není zapotřebí kritiky a diskuse, ale tvrdíme, že jest třeba positivnosti a v Ymce chceme pěstovat tuto positivnost: pracovat a věřit, ve výsledky práce, ve své schopnosti organisační, v sílu našeho křesťanství. Nechceme tedy vůbec provokovat nikoho a zvláště ne katolíky. Máme u nás velice silnou církev katolickou, počítejme s tím, že tato církev katolická bude velmi dlouho silná a že bude silná nejenom v naší republice, nýbrž také kolem nás. Uvažme, že v československé republice je kolem 70 procent katolíků a podívejme se, jak kolem naší republiky jsou nejen katolické země, nýbrž zrovna bašty katolictví, které s katolictvím počítají jako se svou národní a státní ideou — Bavorsko, Rakousko, Maďarsko, Polsko; — nekatolické jest jen severní Německo.

Uvažte, co znamená toto okolí pro situaci katolictví v naší republice, co značí fakt, že se dnes katolictví vzmáhá, že v Německu katolíci vedou politicky protestanty, že také v Maďarsku vedou anebo dosud vedli katolíci protestanty — to je věc, jaké ani po napoleonských válkách nebylo, kdy celou Evropu zachvátila katolická reakce. Francie, stát tak vlivný, jest dnes země katolická. To je fakt, se kterým musíme počítati; — ne, nám nelze všelikými malichernostmi provokovati toto katolictví. Nesmíme zvláště útočiti na politické strany katolické, protože YMCA není politickou organisací, a jestliže na nás některá politická strana útočí, musíme to snésti bez polemik, nanejvýše můžeme křiklavé nepravdy prostě dementovati. Musíme jíti však dále a počítati s katolickou spoluprací; ne sice se spoluprací katolických politických organisací, ale za členy našich Ymek musíme přijímati také katolíky a zváti je, aby s námi pracovali a dáti jim plnou svobodu, - aby své pojetí křesťanství v rámci naší činnosti uplatnili. Vezměme své křesťanství doopravdy a uznejme, že u nás jsou upřímní katolíci, kteří věří v Pána Boha, kteří věří v Pána Ježíše a kteří by upřímně podepsali i naši basi, třebas bychom my nepodléhali v ničem autoritě žádné cizí organisace a tedy ani autoritě katolické církve. Když upřímně podepíší naši basi, jsou mezi námi vítáni a jejich vyznání bude plně respektováno. Možná, že na některých místech vedení katolíků nedovolí spolupráci jejich členů s námi. To je věcí jejich vedení; my však si přejeme pracovati s upřímnými katolíky, přiznávajíce jim plné právo na jejich vyznání a zveme je do naší společnosti.

Vytýká se naší Ymce dále, že není dosti křesťanskou, že je to společnost jen sociální, ale ne křesťanská. Nemluvíme- li o povrchních formách této námitky, můžeme jí rozuměti tak, že do křesťanství nestačí jen křesťanská praxe, tedy na př. činná láska k bližnímu, boj za sociální spravedlnost, povznášení duchovního a tělesného života, nýbrž jest třeba také specificky křesťanského uvědomění, křesťanské „víry“. Toto stanovisko jest úplně správné; vskutku bez osobního prožití a procítění viny a hříchu a závislosti naší na milosti Boží není pravého křesťanství.

Uznejme, že se Evropa liší v této věci od Ameriky ku svému prospěchu tím, že má snad víc porozumění pro toto subjektivní procítění křesťanské a pro racionální analysu křesťanských pravd. Uznejme však, že v celé Evropě a obzvláště i u nás jest náchylnost přestávati na tomto procítění křesťanském a na sporech dogmatických a neodvozovati odtud praktických důsledků. Amerika klade zvláštní důraz na tyto praktické důsledky. Podržme tedy přednosti (pokud je máme), a hleďme se od Ameriky naučiti praxi, kterou nemáme, tím spíše, že se na praxi spíše než v theorii shodneme. My jsme na tomto sjezdu položili na př. důraz na sbratření národů. Jest jistě pravda, že toto sbratření národů může míti v programu i organisace nekřesťanská a stejně i náš sociální, výchovný, kommunální program — ale jest také pravda, že jsou také křesťanské organisace, které potřebu této praktické činnosti necítí a my chceme nad ně vyniknouti tím, že se věnujeme této praxi, netvrdíce tím, že jedině v ní křesťanství záleží, spíše však, že jest k modernímu křesťanství zapotřebí!

Křesťanství jest organisováno v církvích evangelických. Evangelíci jsou inspirátory Ymky; ale po válce se stály pokusy organisovati Ymku také v zemích téměř výhradně katolických. Protože YMCA duchem vyrostla z evangelictví, samo sebou se rozumí, že evangelické církve mají k ní nejblíž. Máme dále u nás církev československou, je v ní mnoho lidí, kteří upřímně křesťansky myslí, kteří svou církev chtějí křesťansky vystavěti, a YMCA ráda s nimi bude pracovati. Jsou tedy mezi námi českoslovenští vítáni a mají u nás úplně volnou působnost. Jsou u nás dále křesťané, kteří nepatří žádné církvi. Počítáme s touto zvláštní situací československou, respektujeme jejich námitek proti církvím a přijímáme je do Ymky jako ty, kteří jsou v některé církvi organisováni.

Budiž vůbec naším heslem za daných neujasněných poměrů co největší snášenlivost a co nejmenší spory dogmatické: YMCA není církví ani majetkem církve, nýbrž organisací, která chce pracovat pro náboženské uvědomění; naším účelem není spojovat ty, kteří jsou už se svou vírou hotovi, nýbrž pracovat pro ty, a s pomocí těch, kteří ještě hledají; naším úkolem jest zaváděti demokratismus i do náboženského života a učiti se spolupracovati v jediném cíli, třebas jsme měli theorie různé. Nebojme se tedy ani radikálních názorů náboženských, pokud se týkají jen theorie: nebo praxe už nás naučí všechny bráti radikalism střízlivě.

Budova YMCA Olomouc v r. 1922

Náboženské poměry mezi jinými národnostmi v republice jsou jednodušší než mezi Čechy. Nejsložitější jsou mezi Čechy v Čechách a poněkud podobné poměry jsou na Moravě. Mezi Slováky jsou poměry náboženské na tolik jednodušší, že je tam vyvinutá katolická církev a uvědomělá církev evangelická, je tam méně lidí bez vyznání a církve československé tam vůbec není. Složité poměry jsou na Podkarpatské Rusi, ale tam YMCA ještě nezasáhla. Nejjednodušší poměry jsou mezi Němci a Maďary, kde jsou prakticky pouze katolíci a evangelíci, obojí konservativní. Nemají tolik vnitřních rozporů, jejich stanovisko je jednodušší. Neříkám, že tato jednoduchost je výhodou. Někdy je složitost dobrá, ba někdy je výhodnější jako projev energie životní, nežli spokojenost s danými poměry, které existují. My chceme soustřeďovat a rádi bychom dosáhli toho, aby se YMCA stala střediskem upřímného a vážného křesťanského usilování v naší republice. Věříme, že toto usilování konec konců nebude jenom usilováním podle praxe, nýbrž i podle uvědomělého vyznání křesťanského.

YMCA má dále důležitý úkol sociální. Třebas uznáváme, že YMCA má v první řadě úkol náboženský, přece právě z tohoto úkolu nám plynou zásady sociální. Chceme křesťanství prakticky uplatňovat v práci pro mládež, chtějíce ji vésti k zdravému, samostatnému, mravně čistému životu. Naším cílem jest, aby v každém větším městě byl dům pro mládež, pro studenty, učedníky, dělníky, zřízence, v němž by se mohli scházeti, slušně pobaviti, pocvičiti tělo i ducha, pěstovati kamarádského ducha, najiti tam útulek pod dozorem starších lidí, dům, jenž by byl podstatnou částí městského života. Naše mládež potřebuje mravní výchovy a škola jí nedá, protože celý její duch jest příliš theoretický. YMCA má výbornou příležitost mravní výchovu mládeže podporovati. Naší mládeži chybí dnes zvláště vnitřní disciplina; povrchně se přenáší přes životní problémy, neumí se podříditi, neumí rozeznávati mezi samostatností a bezohledností. Naše mládež musí si uvědomovati, že je pouze mládeží, že sama na všechno nestačí, že jsou tedy věci, ve kterých musí rozhodovati odborníci, kterých ostatní lidé a tedy i mládež musí poslechnouti.

Bojím se, že naše mládež v tomto ohledu propadá diletantství. Mluvte s ní o čem chcete, o křesťanství, o politice, o umění, jest hotova za pět minut. Je jim to všechno jasné a necítí, že existují problémy a že otázky, jež oni tak suverénně odbývají, působí starosti lidem, kteří jim rozumějí. Nedomnívám se, že tato povrchnost jest předností mládeže. Jinoch má míti otevřené oči, má míti smysl pro problémy, má s dychtivostí naslouchati tam, kde se mluví o nových myšlenkách, diletantství a lehkomyslné paušalizování jest jedem pro mladého muže. Nemluvím tu o staropanenské skromnosti, nýbrž o vnitřní citlivosti pro hloubku věcí, citlivosti, jež jest nejkrásnějším darem mládí. Nemyslím na žádné autoritářství starých, ale demokracie není možná, nenaučíme-li se respektovati autoritu zkušených. Nebojme se mluviti o autoritě; nebudeme-li ukazovati na nutnost opravdové autority my pokrokovci, zjedná si na konec vládu autorita, jaké bychom si nejméně přáli. My nejsme proti autoritě vůbec, nýbrž jen proti autoritě moci; autoritu rozumu, zkušenosti, vzdělanosti nejen uznáváme, nýbrž pro její energickou vládu chceme v Ymce pracovati.

Ráno se zde v Ymce mluvilo o tom, jak úkolem Ymky jest vychovávati vůdce. Vůdcem však jest ten, kdo zná autoritu a respektuje ji; ne všichni naši hoši si tuto pravdu uvědomují. U nás se pořád mluví proti bolševictví, ale nevidí všichni, jak mnoho jest u nás našeho domácího bolševictví, totiž nechtíti mít ž á d n é h o vůdce, mysleti si, že v životě rozhoduje instinkt, náhoda, nebo co člověka v poslední chvíli napadne; tohoto špatného bolševictví je u nás mnoho, a my chceme v Ymce pracovati proti němu. Byl jsem přítomen jednání studentů cizích a mluvil jsem s nimi často, od rána do noci. Zdálo se mi, že je v Americe uznávaného vůdcovství mezi studenty až mnoho. U nás však studentské vnějškové nezávislosti je přílišný nadbytek; nezávislosti v tom smyslu, že se mládež starších lidí bojí — a tito starší lidé se bojí mládeže.

Mládež se domnívá, že jen ona sama sobě rozumí a jen sama sobě může vládnouti a starší lidé zase neužívají mládeže než k služebnictví. My v Ymce máme jiný poměr k mládeži. My nejen že uznáváme právo svobody, my chceme mládež k této svobodě vésti; ale nevěříme, že ji stačí sama; YMCA se liší od jiných organisací mládeže, že jest sice organisací pro mládež, ale není jen organisací mládeže; staří lidé u nás pracují s mladými a mají právo do věcí mládeže mluviti. Opakuji, v Americe snad není v tomto ohledu poměr mezi mládeží a dospělými dokonalý; snad jest tam autority starších příliš mnoho; ale jestliže užijeme americké idee spolupráce starších s mladšími a zvláště odpovědnosti lidí odborně vzdělaných (jakými jsou naši sekretáři), přineseme do našeho státu výchovnou ideu novou a velmi zdravou. Naše místní výbory tu mají krásný nový obor činnosti před sebou: stavěti strhané mosty mezi mládeží a dospělými. I dospělí se mohou tímto způsobem zdravě převychovávati; dosud náležela starost o mládež jen učitelům; v Ymce jsou to občané sami, obchodníci, průmyslníci, dělníci, kteří se o mládež starají a tím se jejím zájmům přibližují.

YMCA je společností nepolitickou, opravdově nepolitickou. Nechceme se schovávati za předstíranou nepolitičnost a nepřímo snad pracovat do rukou některé politické strany anebo proti některé politické straně, ať jest to kterákoli; nepolitičnost myslíme upřímně a do důsledků. Ani snad nechceme tuto věc obejiti tím, že budeme rozeznávati strany náboženské a protináboženské anebo upřímně a neupřímně náboženské. Chceme v tomto ohledu opravdově následovati Krista, jenž se neptal, patří-li kdo k jeho straně, či k straně komunistické, či ke klerikální, nýbrž šel ke všem lidem a zvláště k lidem zavrženým. Nebojíme se žádného politického přesvědčení; jdeme k lidem, jestli nás mezi sebe pustí a přijmou, a hledíme s nimi pracovati. Vidíme přece, že křesťanství neodsuzuje u nás žádná politická strana, naopak velmi často se ho dovolávají. Nedovolávají se Krista a prvních křesťanů také komunisté? Mají námitky jen proti praktikování křesťanství a na ty námitky mají právo. Nedělejme tedy v Ymce žádné politiky, nýbrž pracujme jenom o křesťanském programu. Každý člověk je člověkem, v každém člověku je jiskra Boží, kterou máme vznítiti. Pro náboženskou práci jest ztracen ten, kdo se dává zarážeti radikálními hesly politických stran: jak můžeš upřímně věřiti v krajní radikalism Ježíšův, když zrádcuješ radikalism svého soudruha?

V ohledu národnostním YMCA stejně musí neoblomně jíti za zásadami křesťanskými. Nemůžeme důvěry v republiku nikomu vpraviti násilím. Kdybychom stáli na stanovisku, podle kterého většině Maďarů a Němců nelze důvěřovati, pak můžeme udělati kříž nad republikou. Nesneseme miliony zrádců v republice; věříme, že to jest stát spravedlivý a tedy všem slušným lidem přijatelný. Tu jest náš velký úkol, v žití křesťanství doopravdy. Není žákem Kristovým, kdo bratru řekne zrádce, a není státem křesťanským, který si násilí staví za nezbytný předpoklad.

Jsme pacifická společnost, chceme mír a nemůžeme proň bojovati jinak, nežli tím, že projevíme důvěru v lidi, a na této důvěře chceme stavěti. Jak málo lidí chápe v tomto ohledu Ježíše! Důvěřovat svým stranníkům — jaké je to křesťanství? Lidem, lidem vůbec musíme důvěřovat; musíme překonávat své sklony podezíravé; musíme se učit chápat jiná stanoviska, musíme se osvobozovati od předsudků. Našich nepřátel osobních a politických jest mnohem méně ve světě, než se nám zdá; a co konec konců na nich záleží? Ale nepřátel pravdy, lidskosti, lásky k bližnímu jest mnoho a ti se nepoznávají ani podle politických programů ani podle jazykové příslušnosti. Jest lehko býti pacifistou v tom smyslu, že nadávám imperialistů svým politickým odpůrcům; musíme věřiti ve vítězství míru a tedy sázeti na mír, pracovati o mír a věřiti, že cestou dohody dosáhneme nejlepších výsledků. Většina lidí by byla ráda pro mír; ale bojí se ho jako slabosti; jest třeba učiti je důvěře v lidi, pokojná vyjednávání jsou zbraně silných, kdežto násilí jest, jako bylo vždycky, útočištěm slabochů.

Věřím, že provedeme-li tento pacifism ve styku se svým okolím důsledně, uděláme ohromný kus práce, i politické práce, třebas bychom politických cílů neměli. Zrovna v tomto ohledu YMCA má krásné poslání. Měl jsem příležitost viděti konkrétně tento úkaz, když jsem přišel k našim Ymkám na venkově. Velmi mnoho je míst na venkově, kde se musí scházeti Češi a Němci vespolek, a kde je to tvrdý oříšek, jak je dostati dohromady. Je to i zde v Olomouci, kde jsou také Češi a Němci. Viděl jsem při tom, jak my v Praze neumíme tyto úkoly posuzovati, neznajíce poměrů z blízka. V Bratislavě, v Lučenci, ve Znojmě jest viděti, jak konkrétně vypadají národnostní otázky v Ymce: jest to sice problém choulostivý, jenž se musí opatrně řešiti, ale viděl jsem, když se na lidi obrátíme se žádostí, aby pracovali s lidmi druhých národností a ukazujeme jim, že jsou povinni s nimi bratrsky žíti, neboť křesťanství tak káže, oni uvěří a poslechnou. Na mne udělalo veliký dojem, jaký praktický výsledek mělo dovolávání se křesťanství. V tomto ohledu má YMCA veliké poslání. S naším křesťanským programem se dá velice mnoho udělati; ale musíme věřiti křesťanskému programu, a věřiti, že křesťanstvím se i náš stát upevní.

YMCA naše, člen světové Ymky, má úkoly nejenom v hranicích našeho státu, nýbrž má úkol světový. Měl jsem příležitost viděti, jak velikou institucí světová YMCA jest. Nechtěl bych, abychom ve všem světovou Ymku nápodobovali. Americká YMCA na př. se našim poměrům zdá býti bližší než Ymky evropské ale i americká YMCA má své problémy, které v některých ohledech jsou jiné, nežli problémy naše. Stojí-li u nás proti sobě Češi a Němci, není to tak zlé, jako když v Americe má se dorozuměti běloch a černoch; i v theoretickém pojetí křesťanství jsou rozdíly mezi Američanem a mezi námi, kteří jsme prošli školou silného skepticismu; i sociálně se lišíme od Ameriky, která takřka nezná socialismu. Při tom pak, opakuji, se zdá, že jsme my v republice americkým poměrům nejblíže.

Nehledě však k těmto rozdílům má naše příslušenství ke světové Ymce velký význam. Měl jsem příležitost na své cestě kolem světa velmi často pozorovati zájem, jaký mají o nás jinde. Tento zájem byl velmi silně a v prvé řadě vzbuzen Ymkou. Pamatujte na to, že sekretáři američtí, kteří přicházejí stále do Prahy a do republiky vůbec, prošli našimi Ymkami a své dojmy přinášejí do Ameriky a nejen do Ameriky, nýbrž i do Číny, do Mandžurska, do Indie, a kdo ví kam jinam, a tak známost o naší republice se šíří po celém světě. — Potkal jsem v Mandžursku sekretáře, který mně vypravoval, jak se mu líbila Praha při měsíčku, a potkal pak v americké Ymce lidi, kteří byli v Lučenci! Americká YMCA poslala k nám své lidi, na příklad universitního profesora, který v pražské Ymce přednášel, vrátil se do Ameriky a přednáší tam nyní o Československu veřejně a pro ně agituje. Známost o naší republice je v cizině rozšířena Ymkou. Četli jsme o tom poznámky v novinách, ale ty nevystihují velkého významu, který pro nás YMCA ve světě má. Na takový sjezd jako je dnešní náš, přicházejí cizinci a referují doma, a to nám pomáhá.

Takovým způsobem YMCA naše má pro mezinárodní styky, pro uznání a jméno naše ve světě veliký význam. My jsme jediná organisace v naší republice, která je s to, aby tento význam pevně udržela. Jsou pokusy o jiné takové organisace, ale všechny pokulhávají za námi. My jsme dnes nejsilnější organisací světovou, která pro budoucnost nejvíce slibuje. Držme se své světovosti a závazků, které nám světovost ukládá a můžeme v této věci velice mnoho vykonati; jenom musíme za svým programem jíti a nebáti se. Vykonáme nejen mnoho pro náš stát v cizině, nýbrž i doma pomůžeme vychovávati naši mládež ve světovém myšlení, ve vědomí odpovědnosti za všechny naše skutky před jinými nároky a před lidstvem. My věříme v lidstvo a v jeho moc a chceme býti jeho orgánem v naší republice; a v tomto ohledu máme těžký, ale nezbytný úkol, náš lid převychovávati, aby se nebál mysliti a jednati světově a aby se naučil vážiti si světového veřejného mínění a ovšem proto aby usiloval na ně působiti.

Po stránce mezinárodní má tedy YMCA veliký význam; je zvyšován i tím, že se naše YMCA pokusila — první v Evropě — řešiti ty veliké problémy, které po válce nad Evropou visely, pacifism, smíření národů, víra v křesťanství. Jsme ovšem malou organisací, měli bychom býti mnohem silnější a míti v republice mnohem větší moc, ale můžete jíti domů s klidným vědomím, že třebas bychom byli slabí, třebas bychom ve mnohých věcech pokulhávali, že ve střední Evropě jsme přece jen nejlepší, že ve střední Evropě se nám nevyrovná žádná z nových Ymek. Staly se pokusy o Ymku v Itálii a ve Francii, kde jsou též starší sdružení, dále v Polsku, Jugoslávii, Rumunsku, Bulharsku, ale zajisté neznamená znehodnocení těchto Ymek, když řeknu, že naše YMCA stojí jako velmi silná a jistá organisace proti nim. Buďme si toho vědomi, že naše YMCA ve světě již něco znamená, a že půjde-li za svým cílem dále, bude znamenati ještě mnohem více.

My jsme po válce vrhli do světa heslo, že jsme husitský národ, který žil náboženstvím a pro náboženství padl na Bílé Hoře. To všechno šlo kolem světa, jméno naše šlo kolem světa se jménem Husovým. Jestliže bereme do opravdy toto náboženství, nechceme dělati agitaci s náboženstvím nebo křesťanstvím, nýbrž chceme ukázati, že křesťanství u nás opravdu ještě žije. Chceme ukázati světu moderní křesťanství; chceme aby u nás pomohlo všemu dobrému, co v lidu naší republiky žije. Nebojte se důsledků křesťanství, učte jim náš lid. Opakuji: nebojte se křesťanství! Dokazujte, že když naši předkové mohli pro křesťanství padnouti, že my můžeme za křesťanství žíti!

Doslovný přepis včetně gramatiky, in časopis YMCA, 1/1923, str. 2-6, foto: Archiv YMCA