Podzimní puťák YMCA JH 2020
Autor: externí <protein(at)ymca.cz>, Téma: 03/2020, Vydáno dne: 05. 10. 2020Sedím ve škole na chemii, škrábu zápisky do sešitu,
ale myšlenkami jsem už úplně jinde… Asi za 2 hodiny
vyrážíme na puťák! Konečně zase uvidím své vlčické
kamarády, na které se už od konce tábora tak moc těším.
Zazvoní, vyběhnu ze třídy, rychle ve skříňce popadnu bundu, na oběd, sraz s mamkou, rychlá jízda domů pro boty, které jsem si zapomněla, a už jsme na nádraží, kde se již někteří nadšeně objímají a vítají. Když i Ondra, který uvízl kdesi v zácpě konečně dorazí, rozdělíme se do aut a vzhůru na cestu. Holky si pletou copánky, povídáme si, pokusíme se zazpívat Sáro!, ale už asi po dvou slovech je jasné, že tohle nedopadne dobře, tak Zdenda raději pustí romantickou písničku 3 dny po Tvé smrti. Přitom provádí na silnici takové kreace, které nás všechny roztřesou, spícímu Matesovi omlátí hlavu o okénko a div, že nikdo nevyklopí oběd.
Po asi hodině a půl cesty dorážíme na místo. Před odchodem se ale musíme posilnit, tak proč si nedat svačinu… Mezitím přijíždí i budějovická sekce. Myšok, Zuzka a Palda odváží auta a my se mezitím s batohy, které se u některých ukázaly být až nebezpečně těžké, vydáváme na cestu. Problém je v tom, že bez Myšoka už na první křižovatce netušíme, kam jít, takže tam ještě chvíli čekáme a zmatkujeme, než konečně někdo vytáhne navigaci a doopravdy vyjdeme. Říkáme si, že nechceme jít nejkratší cestou, že je moc krátká… Radši si to prodloužíme. Cestu si tím obohatíme také o brodění se potokem, spoustu louží a bahna. Když konečně dorazíme na místo, jenom si sedneme, jíme a koukáme na nádherný výhled na jezero. Postupně se objeví všechny skupinky, dojdeme pro dřevo a uděláme všechno, abychom se co nejlépe zabydleli. Na mostě postavíme tarpíky, rozbalíme karimatky, najdeme si v blízkosti dobré místo na čůrání a najednou už se stmívá a je čas na večeři. Vytáhneme čínské polívky a jde se k ohni. Večer je samozřejmě plný zpívání, připojili se k nám nějací dva kluci, kteří se utábořili na druhé straně jezera (tímto zdravím Radka se Štěpánem). Až někdy kolem půlnoci si konečně zalezeme do spacáků.
Ráno nám budíček udělal Ben, kterého rozdráždil Myšokův červený spacák, takže za ním se štěkotem vyběhl, a nás tím všechny probudil. Pomaličku se vyhrabáváme ze spacáků a začínáme snídat. Eva, Karel a Zdenda se rozhodli vykoupat (blázni!!!). Pak už zase vyrážíme. Povídáme si, každou chvilku stavíme, abychom se posilnili, a Palda se Zuzkou vášnivě sbírají houby. Při obědě nás opouští Nikča s Evou, která ji jde vyprovodit. U studánky po cestě nabereme vodu, a jak tam tak čekáme, než budou mít napuštěno všichni, strhává se šišková bitva, ze které nikdo nevyvázl bez pár zásahů do těla. Po asi 10 km přicházíme na místo. Zuzka se ještě stihla i s tím jejím vozítkem překlopit, naštěstí ne až do rybníka. Shodíme baťohy (najednou jsem lehká jako pírko), a zatímco někteří z nás se vydávají na dřevo, jiní se okamžitě vyrážejí zchladit do vody. Hop, šplouch a jsem v rybníce, studí to ale pořádně. Sluníčko však ještě nezapadlo a po vylezení z vody krásně hřeje. Nahoře na louce je řada balíků se senem a my neodoláme, prostě si musíme jít zaskákat. Pokud si dobře pamatuji, rekord v běhu přes balíky vyhrál Ondra s časem asi 6 sekund. Pak už je pomalu čas na večeři. V klidu si vychutnáváme naše instantní polévky a rozmačkané rohlíky. Pak si jen přeneseme věci do již postavených tarpíků a hurá k ohni. Zpíváme a zpíváme, ale začíná pršet, tak se radši odebereme do spacáků.
Kolem čtvrté ráno se probudím a ten déšť venku je opravdu šílený. Trochu na mě prší, tak se zkusím posunout níž, a jelikož jsem velký strašpytel, ten liják mě opravdu děsí a Lucka leží daleko. Ještě se trochu natlačím na Kubu (ráno se pak ukázalo, že mi Kuba dal v noci omylem facku a já se otočila na Lucku a zboxovala ji – asi řetězová reakce – takže Lucka se radši odsunula někam hodně daleko ode mě).
Poslední den nám opravdu dlouho trvá, než se vyhrabeme ze spacáků. Všichni máme mokrou alespoň karimatku, většina i něco dalšího. Vlezu si do mých těžce promočených bot a vydám se s Luckou na snídani. Když jsme všichni najedení, poměrně rychle vše zabalíme a vyrážíme na cestu. Myšok se po cestě zapovídá, takže přejdeme odbočku. Ukazuje se však, že máme štěstí, protože můžeme jít hezky po vrstevnici a nemusíme šlapat moc do kopce. Dojdeme k hospodě, kde si dáváme kofolu a dojídáme zbytky zásob. Pak už jen přejdeme poslední 2 km k autům, rozloučíme se s budějovickou skupinou a vyrážíme na cestu. Naše parta tentokrát jede Žluťákem. Snad nám neupadnou dveře! Po 20 minutách už skřípání, které auto vyluzuje, opravdu nemůžeme vydržet, tak na mobilech zapínáme režim párty a zbytek cesty jedou na plné pecky různé písničky. Na nádraží už na většinu z nás čekají rodiče. Loučíme se. Když se všichni dostatečně naobjímáme, odjíždíme se domů vysprchovat a vyspat s tím, že se ale příští týden zase uvidíme na potáborku.
Magda Hrdinková, YMCA JH, foto: archiv autorky
Zazvoní, vyběhnu ze třídy, rychle ve skříňce popadnu bundu, na oběd, sraz s mamkou, rychlá jízda domů pro boty, které jsem si zapomněla, a už jsme na nádraží, kde se již někteří nadšeně objímají a vítají. Když i Ondra, který uvízl kdesi v zácpě konečně dorazí, rozdělíme se do aut a vzhůru na cestu. Holky si pletou copánky, povídáme si, pokusíme se zazpívat Sáro!, ale už asi po dvou slovech je jasné, že tohle nedopadne dobře, tak Zdenda raději pustí romantickou písničku 3 dny po Tvé smrti. Přitom provádí na silnici takové kreace, které nás všechny roztřesou, spícímu Matesovi omlátí hlavu o okénko a div, že nikdo nevyklopí oběd.
Po asi hodině a půl cesty dorážíme na místo. Před odchodem se ale musíme posilnit, tak proč si nedat svačinu… Mezitím přijíždí i budějovická sekce. Myšok, Zuzka a Palda odváží auta a my se mezitím s batohy, které se u některých ukázaly být až nebezpečně těžké, vydáváme na cestu. Problém je v tom, že bez Myšoka už na první křižovatce netušíme, kam jít, takže tam ještě chvíli čekáme a zmatkujeme, než konečně někdo vytáhne navigaci a doopravdy vyjdeme. Říkáme si, že nechceme jít nejkratší cestou, že je moc krátká… Radši si to prodloužíme. Cestu si tím obohatíme také o brodění se potokem, spoustu louží a bahna. Když konečně dorazíme na místo, jenom si sedneme, jíme a koukáme na nádherný výhled na jezero. Postupně se objeví všechny skupinky, dojdeme pro dřevo a uděláme všechno, abychom se co nejlépe zabydleli. Na mostě postavíme tarpíky, rozbalíme karimatky, najdeme si v blízkosti dobré místo na čůrání a najednou už se stmívá a je čas na večeři. Vytáhneme čínské polívky a jde se k ohni. Večer je samozřejmě plný zpívání, připojili se k nám nějací dva kluci, kteří se utábořili na druhé straně jezera (tímto zdravím Radka se Štěpánem). Až někdy kolem půlnoci si konečně zalezeme do spacáků.
Ráno nám budíček udělal Ben, kterého rozdráždil Myšokův červený spacák, takže za ním se štěkotem vyběhl, a nás tím všechny probudil. Pomaličku se vyhrabáváme ze spacáků a začínáme snídat. Eva, Karel a Zdenda se rozhodli vykoupat (blázni!!!). Pak už zase vyrážíme. Povídáme si, každou chvilku stavíme, abychom se posilnili, a Palda se Zuzkou vášnivě sbírají houby. Při obědě nás opouští Nikča s Evou, která ji jde vyprovodit. U studánky po cestě nabereme vodu, a jak tam tak čekáme, než budou mít napuštěno všichni, strhává se šišková bitva, ze které nikdo nevyvázl bez pár zásahů do těla. Po asi 10 km přicházíme na místo. Zuzka se ještě stihla i s tím jejím vozítkem překlopit, naštěstí ne až do rybníka. Shodíme baťohy (najednou jsem lehká jako pírko), a zatímco někteří z nás se vydávají na dřevo, jiní se okamžitě vyrážejí zchladit do vody. Hop, šplouch a jsem v rybníce, studí to ale pořádně. Sluníčko však ještě nezapadlo a po vylezení z vody krásně hřeje. Nahoře na louce je řada balíků se senem a my neodoláme, prostě si musíme jít zaskákat. Pokud si dobře pamatuji, rekord v běhu přes balíky vyhrál Ondra s časem asi 6 sekund. Pak už je pomalu čas na večeři. V klidu si vychutnáváme naše instantní polévky a rozmačkané rohlíky. Pak si jen přeneseme věci do již postavených tarpíků a hurá k ohni. Zpíváme a zpíváme, ale začíná pršet, tak se radši odebereme do spacáků.
Kolem čtvrté ráno se probudím a ten déšť venku je opravdu šílený. Trochu na mě prší, tak se zkusím posunout níž, a jelikož jsem velký strašpytel, ten liják mě opravdu děsí a Lucka leží daleko. Ještě se trochu natlačím na Kubu (ráno se pak ukázalo, že mi Kuba dal v noci omylem facku a já se otočila na Lucku a zboxovala ji – asi řetězová reakce – takže Lucka se radši odsunula někam hodně daleko ode mě).
Poslední den nám opravdu dlouho trvá, než se vyhrabeme ze spacáků. Všichni máme mokrou alespoň karimatku, většina i něco dalšího. Vlezu si do mých těžce promočených bot a vydám se s Luckou na snídani. Když jsme všichni najedení, poměrně rychle vše zabalíme a vyrážíme na cestu. Myšok se po cestě zapovídá, takže přejdeme odbočku. Ukazuje se však, že máme štěstí, protože můžeme jít hezky po vrstevnici a nemusíme šlapat moc do kopce. Dojdeme k hospodě, kde si dáváme kofolu a dojídáme zbytky zásob. Pak už jen přejdeme poslední 2 km k autům, rozloučíme se s budějovickou skupinou a vyrážíme na cestu. Naše parta tentokrát jede Žluťákem. Snad nám neupadnou dveře! Po 20 minutách už skřípání, které auto vyluzuje, opravdu nemůžeme vydržet, tak na mobilech zapínáme režim párty a zbytek cesty jedou na plné pecky různé písničky. Na nádraží už na většinu z nás čekají rodiče. Loučíme se. Když se všichni dostatečně naobjímáme, odjíždíme se domů vysprchovat a vyspat s tím, že se ale příští týden zase uvidíme na potáborku.
Magda Hrdinková, YMCA JH, foto: archiv autorky