René Urbanský

(*1975, †2020)

Ymkař, tensingář, muž velkého srdce a štiplavých poznámek. Zastánce menšin, sociálně vyloučených a potřebných, pomocník druhým, milovník pavouků, ještěrek a Norska. Depešák, tvrdohlavý samorost, křesťan a velký obětavý kamarád. To všechno byl René Urbanský, který nečekaně zemřel na zdravotní komplikaci začátkem prosince.


René byl jedním ze zakladatelů Ten SIngu v Krnově na začátku devadesátých let a nekompromisní zastánce teorie, že v Krnově byl první Ten Sing v České republice – byť si to pražáci nemyslí :-). Až do konce devadesátých let se aktivně podílel na vedení nejprve v Krnově, později v Praze a jezdil na tensingové tábory. Jeho tvrdohlavost a houževnatost jsme obdivovali, když dotáhl do konce svůj sen a zorganizoval turné Ten Singu Praha do Německa. Byl členem Ymky Praha, nějaký čas i členem výboru a stál u zrodu prvního nízkoprahového centra v Ymce - Ymkária. Nikdy se nesmířil s tím, že se Ten Sing a další aktivity přesunuly z centra, z Paláce YMCA do jiných míst Prahy a přál si, aby se vrátily časy, kdy Palácem YMCA zněla hudba a zpěv tensingářů.

Na Ymku nikdy nezapomněl a zajímalo ho, kam se vyvíjí, i když jeho kroky již šly dál. Když z Ten Singu vyrostl, přidal svůj tenor do základů pěveckého sboru Rainbow gospel. Jeho určitá neukotvenost mu dávala i volnost. I když pocházel z Krnova, kde prožil své depešácké dospívání, bydlel a pracoval v Praze, v Otrokovicích, v Norsku, opět v Praze a nakonec v Milovicích u Prahy. Chtěl se vrátit do Norska, které opravdu upřímně miloval a český stát ho v lecčems rozčiloval, ale láska k jedovatým ještěrkám, které by tam nemohl chovat, byla silnější. Kde kdo z nás mu občas po republice převážel bedýnky s různými pavouky a jinou havětí. Kde kdo si ho pamatuje, jako „toho s těmi pavouky“, kterých měl doma více než sto.

René měl rád přírodu – neměl auto, všude jezdil na kole, stopem nebo chodil pěšky a u toho fotil své okolí. Pracoval tu na farmě v Norsku, jindy s lidmi bez domova v Naději. Prodával obrázky na Karlově mostě a v posledních dvou letech se věnoval sociální integraci na Praze 7. I když byl svérázný a někdy nekompromisní, jeho kamarádství a srdce pro druhého zažil nejeden z nás.

Když člověk prohlíží fotky, téměř na žádné nenajde Reného samotného, nebo v popředí. Je vždy ve skupině, tensingovém sboru, zády či jen tak stranou bokem. Nebyl nikdy „tím výrazným mužem vpředu“, ale byl nedílným a pevným kouskem mozaiky Ymky, Ten Singu a života mnohých z nás. Díky Bohu za něj. Chybí nám.

Miki Erdinger, foto: arichiv autora textu