Udržovat naději

online – YMCA week of prayer 2020

V rámci Týdne modliteb v Ymce bylo na dnešní den přiděleno heslo: udržovat naději při životě. A já jsem přesvědčen, že naděje pro Ymku, naši lokální komunitu, kterou se snažíme pozitivně ovlivňovat a vůbec naději pro naše konání můžeme udržovat při životě jen ve chvíli, kdy sami tu naději máme, věříme v ní. Nadějí je mnoho. Každý nějakou máme, upínáme se k ní. Ale dovolím si nyní vypíchnout dvě. Naději života a jeho smysluplného naplnění, možná bychom mohli i říci naději hodnot, které nám jsou společné, a pak naději v Boží vedení a zasahování do lidského života a finální přijetí do života věčného. Možná bych ji nazval naději nejvyšší.


Řeknu Vám, že se mi nepřemýšlelo lehce nad tímto tématem. Všichni jsme teď zažili, co to je, když se naděje při životě neudrží. Když nám naděje zhasne, když to, co nás drželo, se zlomí. Naděje je totiž něco, čeho se držíme, když věci sami moc neovlivníme. A někdy nás naděje neudrží a my padneme takříkajíc na hubu. To se najednou těžko říká, že je třeba udržovat naději při životě.

Jenže o čem je křesťanské evangelium? Právě o naději. Naše víra stojí nejen na přijetí existence Boží, ale i na naději v jeho lásku, blízkost, v jeho konečné přijetí. V jeho východiska, která nám do života dává, když se někde zamotáme, nebo nám nějaká „nižší naděje“ zhasne. Nedá mi to, abych nezmínil svůj nejoblíbenější verš z Bible, který napsal Apoštol Pavel: Bůh je věrný, nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát. To je naděje, která, jak věřím, se nikdy nezlomí. I přes neštěstí, které nás v životě zasahují, i přes zlomené dílčí naděje věřím, že má Bůh pro každého sílu jimi projít a východiska pro další dny. Věřím totiž, že si nás Bůh všímá.

Biblický text na ten dnešní den je z první knihy Mojžíšovy. Je to část příběhu ženy, která se dostala také do velice nepříjemné situace. Jmenovala se Hagar, nebo Hagara. Byla to služka Sáraj, což byla manželka Abrahama. Ten nemohl mít dlouho se svou manželkou děti. Oba ztratili už veškerou naději, o kterou se opírali – vidíte, jejich dílčí naděje vyhasla, nebo si to alespoň mysleli a tak vzali vše do svých rukou – nečekali, až se splní to, co jim Hospodin slíbil. Sáraj vymyslela, že by mohl mít Abraham dítě s Hagar a bude vše vyřešeno. Jenže ve chvíli, kdy Hagar otěhotněla, začala to dávat Sáraj, jak se říká sežrat. Haha, ty nemáš děti a já ano. Židovská žena, která nemohla mít děti, byla k opovržení a ta, která děti měla, byla naopak v oblibě. No a Sáraj se to samozřejmě nelíbilo, byla na Hagaru hodně nepříjemná a zlá a tak Hagara radši utekla. A její situace byla hodně beznadějná. Svobodná budoucí matka, bez obživy, sama někde ve stepi. Neví kam, jen ví, že nechce být u Sáraj. Kam zmizela její životní naděje? A najednou se něco děje. V Bibli se píše: „Nalezl ji Hospodinův posel ve stepi nad pramenem vody, nad pramenem při cestě do Šúru, a otázal se jí: „Hagaro, otrokyně Sáraje, odkud jsi přišla a kam jdeš?“ Odvětila: „Prchám od své paní Sáraje.“ (…) Pak ji anděl vyřídí Boží sliby, rozmnožení jejího rodu a pošle ji zpět k Sáraji, ať jí dál slouží, jak ona jí řekne. Ale ať se nebojí. A ona na to: I nazvala Hagar Hospodina, který k ní promluvil, „Bůh vševidoucí“, neboť řekla: „Zda právě zde jsem nesměla pohlédnout za tím, který mě vidí?“ Bůh si Hagary všiml. To se děje. Nenechal ji v tom. Přinesl východisko. Dal jí sílu vrátit se a vychovat syna Izmaele. Její naděje v Boží blízkost a pomoc žila dál.

A v této drobné události můžeme slyšet, co je naděje víry, která je nezlomná. Která je nad všemi lidskými nadějemi. Že si nás Bůh všímá. I když jsme na vyprahlé poušti vztahů, i když máme zlomené srdce, i když se nás dotkne zlo a nám se hroutí životní chvíle, ON si nás všímá a nabízí oporu, potěšení a cestu. Všímá si nás, co žijeme na Zemi, všímá si i těch, kterým smrt život ukončila. Je někdy opravdu těžké živit tuto „hlavní naději“ Boží, když se jiné naděje sypou jak domeček z karet. Je těžké vydržet živit naději, kterou nevidíme. Věřit v Boží sílu a východiska, když jich zrovna nemáme plné kapsy... Anebo ji vidíme? Jak často si můžeme s Hagar říci: „neviděla jsem náhodou právě toho, který mě vidí?“

Kolikrát si hned Božího zásahu do našeho života nevšimneme a dojde nám to až později. Vítr nevidíme, ale uvědomujeme si jeho účinky. Boha a jeho lásku nevidíme, ale uvědomujeme si ho ve skutcích kolem. On nás vidí, má nás na zřeteli, hledá nás a nabízí východiska, aby naše naděje stále žila. To si uvědomujme i zvěstujme. Že nad všemi našimi nadějemi, které někdy umřou, byť jako poslední, je naděje, která neumírá. Naděje v Bohu, který si nás všímá, jeho všimnutí zažíváme a v jeho síle pak můžeme živit i naději pro naši práci, pro Ymku a její hodnoty. Amen.

Miki Erdinger, YMCA DAP a Brno