Členství je když...
Autor: externí <protein(at)ymca.cz>, Téma: 04/2020, Vydáno dne: 29. 12. 2020Často ve svém uvažování i praxi narážíme na to, co by mělo být projevem (činného) členství. Je snad právoplatným členem jen ten, kdo se účastní aktivity YMCA?
Je tím správným členem ten, kdo aktivně vypomáhá, kde je třeba? Nebo dokonce jen ten, kdo sám vede aktivitu, podněcuje ostatní k činnosti a koordinuje je? Je pravým členem jen dobrovolník nebo i zaměstnanec?
Z praxe víme, že si členství každý vykládá jinak, podle sebe. Někdy kolektivní člen považuje členské příspěvky za byrokracii a raději je platí za členy sám. Někde nedovedou pochopit, proč chce někdo zaplatit členské příspěvky 2000, když je předepsáno 400! Často někdo nechápe, jak může být člověk z Jihlavy členem YMCA Praha a někdo z Prahy členem YMCA Plzeň? Jednoho by ani nenapadlo, že by řadový člen rád přišel na valnou schůzi, protože je to přeci jen byrokracie! Jinému by nepřišlo na mysl, že někteří zaměstnanci nejsou nebo vedoucí na táboře nejsou členové Ymky! Někde nedovedou pochopit, proč součástí každé akce nejsou chvály, když jsme přeci křesťanská organizace!
Co nás tedy spojuje a je nám společné? Na čem můžeme stavět a o koho se naše organizace opírá? Především si musíme uvědomit, že YMCA je spolek. Spolek je z definice: „právnická osoba, která byla založena, alespoň třemi osobami, vedenými společným zájmem a k jeho naplňování, jako samostatný a dobrovolný svazek členů, ve kterém se spolčují.“ Díky tomu, že má YMCA členy, kteří se spolčují ve společném zájmu, může být vnímána jako hlas ve společnosti, být MŠMT uznanou organizací pro práci s mládeží, dále se družit na národní i nadnárodní úrovni a v neposlední řadě žádat o dotace a granty.
Představme si Ymku jako stavbu – někdo je architekt a vizionář, přichází s nápady, jiný projektuje – ví, jak prakticky na to, někdo musel oběhat úřady, další řídí dělníky, rozdává úkoly, jiný podává cihly, míchá maltu, vozí obědy nebo vaří kafe, další využívá svých konexí a shání nejlevnější materiál. Stejně jako na stavbě ani v Ymce nejde říct, kdo je důležitější. Také jde o práci namáhavou, takže je potřeba pracovat na směny, občas si odpočinout. I když směrem ven není naše dvojí členství rozlišováno, je pro Ymku přirozené, že většina klíčových úkonů má být vykonávána činnými členy – těmi, kdo se dobrovolně rozhodli dům stavět, dát k dispozici svou expertizu a nadšení a nabízet dům těm, kdo v něm chtějí bydlet nebo se rekreovat (řadoví členové a veřejnost). Nikdo však nebrání obyvatelům domu, aby se zapojili do stavby – naopak jsou k ní srdečně zváni.
Spolek tedy stojí a padá se svými členy. Zajisté jsou pro naši organizaci klíčoví ti, kdo táhnou, inspirují nebo prostě jsou k dispozici – ať už nárazově nebo pravidelně. Právoplatnými členy jsou ti, kdo se věnují dětem a mládeži, i ti, kdo se věnují papírování, péči o finance, vypomáhají s propagací nebo poskytnou své auto nebo fyzické síly např., když se staví kadibudky na táboře. Plnohodnotným členem je i ten, kdo za svou odvedenou práci dostává odměnu, i ten pracuje pro blaho a rozkvět spolku, platí členské příspěvky. Není troufalé tvrdit, že většina zaměstnanců pro Ymku dýchá i mimo pracovní dobu. Velice hodnotnými členy a členkami jsou i ti „vysloužilí“ – bývalí funkcionáři, zaměstnanci, dobrovolníci – u nich lze hledat radu, know-how, mají nadhled a leccos si pamatují.
Inspirací a poučením o tom, že podobná témata řešili už Ymkaři za první republiky, nám může být článek v brožurce YMCA v Československu z roku 1924, který nabízí výčet příležitostí řádných (dnes činných) členů k službě ostatním. Jak je tedy možno podle příručky z roku 1924 sloužit? Tak např: „Připojiti se k cvičným třídám vůdcovským. / Sloužiti jakožto vůdci na hřišti a v klubovnách. / Pořádati vzdělávací výlety / Vést (…) kroužky / uváděti návštěvníky při velkých schůzích / Rozdávati inform. Letáčky o Ymce / Získati nové členy a pomáhati jim, aby nabyli ducha spolupráce ale třeba také „Hájiti čisté chování, čistou řeč, čistý sport, poctivou hru a to všude a vždy.“
Za projev členství však může být brána také řada dalších aktivit až po tu nejprostší – placení členských příspěvků. Cennými členy jsou tedy také ti, kdo se odstěhovali, nemají teď čas, studují, mají malé děti, náročné zaměstnání – a přesto platí členské příspěvky a šíří dobré jméno YMCA, občas si přečtou newsletter nebo jsou fanoušky na Facebooku. I takové členy chceme a potřebujeme. Je přirozené a v pořádku, že se v průběhu času mění náplň našeho členství, studujeme – jsme aktivní, vedeme tábory či kroužek, vdáme se či oženíme, začneme pracovat – naše role a míra zapojení se změní, ale neznamená to, že bychom byli nuceni ukončit své členství! Jen zastáváme jiné role: můžeme podporovat, mentorovat, můžeme sami využívat služeb YMCA (např. přivést vlastní děti do mateřského centra, kroužků) a třeba jednou, až odrostou, můžeme se tím znovu zaktivizovat tak, jak je našemu srdci blízké (vést mladé lidi nebo zasednout v některé z komisí či ve výboru).
YMCA nás může provázet všemi etapami našeho života. Aneb: „S Ymkou od kolébky po hrob!“ :-)
Alžběta Čechráková, sekretář pro koncepci YMCA v ČR
Z praxe víme, že si členství každý vykládá jinak, podle sebe. Někdy kolektivní člen považuje členské příspěvky za byrokracii a raději je platí za členy sám. Někde nedovedou pochopit, proč chce někdo zaplatit členské příspěvky 2000, když je předepsáno 400! Často někdo nechápe, jak může být člověk z Jihlavy členem YMCA Praha a někdo z Prahy členem YMCA Plzeň? Jednoho by ani nenapadlo, že by řadový člen rád přišel na valnou schůzi, protože je to přeci jen byrokracie! Jinému by nepřišlo na mysl, že někteří zaměstnanci nejsou nebo vedoucí na táboře nejsou členové Ymky! Někde nedovedou pochopit, proč součástí každé akce nejsou chvály, když jsme přeci křesťanská organizace!
Co nás tedy spojuje a je nám společné? Na čem můžeme stavět a o koho se naše organizace opírá? Především si musíme uvědomit, že YMCA je spolek. Spolek je z definice: „právnická osoba, která byla založena, alespoň třemi osobami, vedenými společným zájmem a k jeho naplňování, jako samostatný a dobrovolný svazek členů, ve kterém se spolčují.“ Díky tomu, že má YMCA členy, kteří se spolčují ve společném zájmu, může být vnímána jako hlas ve společnosti, být MŠMT uznanou organizací pro práci s mládeží, dále se družit na národní i nadnárodní úrovni a v neposlední řadě žádat o dotace a granty.
Představme si Ymku jako stavbu – někdo je architekt a vizionář, přichází s nápady, jiný projektuje – ví, jak prakticky na to, někdo musel oběhat úřady, další řídí dělníky, rozdává úkoly, jiný podává cihly, míchá maltu, vozí obědy nebo vaří kafe, další využívá svých konexí a shání nejlevnější materiál. Stejně jako na stavbě ani v Ymce nejde říct, kdo je důležitější. Také jde o práci namáhavou, takže je potřeba pracovat na směny, občas si odpočinout. I když směrem ven není naše dvojí členství rozlišováno, je pro Ymku přirozené, že většina klíčových úkonů má být vykonávána činnými členy – těmi, kdo se dobrovolně rozhodli dům stavět, dát k dispozici svou expertizu a nadšení a nabízet dům těm, kdo v něm chtějí bydlet nebo se rekreovat (řadoví členové a veřejnost). Nikdo však nebrání obyvatelům domu, aby se zapojili do stavby – naopak jsou k ní srdečně zváni.
Spolek tedy stojí a padá se svými členy. Zajisté jsou pro naši organizaci klíčoví ti, kdo táhnou, inspirují nebo prostě jsou k dispozici – ať už nárazově nebo pravidelně. Právoplatnými členy jsou ti, kdo se věnují dětem a mládeži, i ti, kdo se věnují papírování, péči o finance, vypomáhají s propagací nebo poskytnou své auto nebo fyzické síly např., když se staví kadibudky na táboře. Plnohodnotným členem je i ten, kdo za svou odvedenou práci dostává odměnu, i ten pracuje pro blaho a rozkvět spolku, platí členské příspěvky. Není troufalé tvrdit, že většina zaměstnanců pro Ymku dýchá i mimo pracovní dobu. Velice hodnotnými členy a členkami jsou i ti „vysloužilí“ – bývalí funkcionáři, zaměstnanci, dobrovolníci – u nich lze hledat radu, know-how, mají nadhled a leccos si pamatují.
Inspirací a poučením o tom, že podobná témata řešili už Ymkaři za první republiky, nám může být článek v brožurce YMCA v Československu z roku 1924, který nabízí výčet příležitostí řádných (dnes činných) členů k službě ostatním. Jak je tedy možno podle příručky z roku 1924 sloužit? Tak např: „Připojiti se k cvičným třídám vůdcovským. / Sloužiti jakožto vůdci na hřišti a v klubovnách. / Pořádati vzdělávací výlety / Vést (…) kroužky / uváděti návštěvníky při velkých schůzích / Rozdávati inform. Letáčky o Ymce / Získati nové členy a pomáhati jim, aby nabyli ducha spolupráce ale třeba také „Hájiti čisté chování, čistou řeč, čistý sport, poctivou hru a to všude a vždy.“
Za projev členství však může být brána také řada dalších aktivit až po tu nejprostší – placení členských příspěvků. Cennými členy jsou tedy také ti, kdo se odstěhovali, nemají teď čas, studují, mají malé děti, náročné zaměstnání – a přesto platí členské příspěvky a šíří dobré jméno YMCA, občas si přečtou newsletter nebo jsou fanoušky na Facebooku. I takové členy chceme a potřebujeme. Je přirozené a v pořádku, že se v průběhu času mění náplň našeho členství, studujeme – jsme aktivní, vedeme tábory či kroužek, vdáme se či oženíme, začneme pracovat – naše role a míra zapojení se změní, ale neznamená to, že bychom byli nuceni ukončit své členství! Jen zastáváme jiné role: můžeme podporovat, mentorovat, můžeme sami využívat služeb YMCA (např. přivést vlastní děti do mateřského centra, kroužků) a třeba jednou, až odrostou, můžeme se tím znovu zaktivizovat tak, jak je našemu srdci blízké (vést mladé lidi nebo zasednout v některé z komisí či ve výboru).
YMCA nás může provázet všemi etapami našeho života. Aneb: „S Ymkou od kolébky po hrob!“ :-)
Alžběta Čechráková, sekretář pro koncepci YMCA v ČR