Cyklus Vzpomínání na Ymku
Autor: externí <protein(at)ymca.cz>, Téma: 03/2021, Vydáno dne: 05. 10. 2021V následující rubrice k příležitosti slavení YMCA 100 vám přibližujeme významné osobnosti Ymky
jejich vlastními slovy. Další z cyklu pamětníků je Petra Otřísalová, letošní oceněná za zásluhy
a dlouhodobý přínos YMCA, někdejší sekretář pražské Ymky, ředitelka a jednatelka Paláce YMCA,
s. r. o., dlouholetá členka výboru pražské Ymky. Na své působení v 90. letech vzpomínala s Andreou
Gröschlovou v roce 2020.
Jak to všechno začalo… O Ymce vyprávěl Petře Otřísalové její tatínek, zdůrazňoval schopnost diskutovat, která se v prvorepublikové organizaci předávala. První osobnější kontakt pak zažila Petra Otřísalová již na jaře 1989:
Já jsem se k Ymce dostala ještě před rokem 1990. My jsme s manželem Michaelem Otřísalem byli pozváni rakouským sekretářem Dieterem Reitznerem i s našimi dětmi na ymkařské víkendové setkání. Michael tam přednášel v angličtině. A pak mě v létě 1991 oslovil Pavel Hlaváč, předseda výboru YMCA Praha a nabídl mi zaměstnání sekretáře v pražské Ymce. Setkání výboru bývalo běžně s šesti, sedmi seniory. Byl tam také starý pan Teuchmann, který měl intenzivní pocit, že se všecko musí udělat tak, jak to bylo za první republiky. Když jsem s nimi večer sedávala, tak jsem tam byla v podstatě nejmladší a jediná žena. Pochopitelně se mi velmi hodil intenzivní kurz angličtiny pořádaný v roce 1990/91 církví ČCE, kde jsem oprášila své školní znalosti. Angličtina mi přišla vhod, neboť v československé YMCA tehdy působil jeden Ir, Michael Wardlow, na jehož tehdejší pomoc s velkou vděčností vzpomínám.
Další návštěvou, která ji ovlivnila i následné dění v pražské Ymce byla cesta do Birminghamu.
Dohodla jsem si s birminghamskou Ymkou setkání s jejich generálním sekretářem a vlastně jsem nasála všechno, co se tam už dávno dělo… To byl začátek září 1991. Tam jsem viděla plakát Ten Singu a generální sekretář mi vysvětlil, co Ten Sing znamená, měli tělocvičnu, měli i budovu, kterou pronajímali na svatby a další akce a v podstatě tím získávali finanční prostředky na činnost jejich YMCA. Potkala jsem se i s týmem jeho spolupracovníků a bylo opravdu vynikající, že jsem s tímto generálním sekretářem strávila čas intenzivně, byl moc fajn.
Poté se stala prvním sekretářem pražské Ymky, její kancelář byla v mezaninu, v místech, kam je dnes rozšířená restaurace. Petra Otřísalová vzpomíná také na seniory, kteří se po obnově Ymky začali znovu hlásit:
Nejdříve jsem častokrát seděla sama na židli v kanceláři a chodilo relativně hodně seniorů a měli pocit, že se musí přihlásit k Ymce, která je znovu ustavená, že by chtěli být součástí pražského článku. Takže se vyrobily legitky a já jsem jim je vyplňovala a razítkovala. Byla tam jedna taková pozoruhodná věc, že často přicházeli muži a vypadali fakt svěží a sportovně založení, takoví šik pánové, vypadali výborně. Oni byli součástí Ymky během poválečného času, než se musela zrušit. A oni tím tak nasákli, tak tomu zůstali věrní a vlastně se tím celý život řídili. Opakovaně se mi stalo, že vypadali výrazně líp než na věk, který měli v té legitimaci, kterou jsem jim dávala.
O vzniku Ten Singu.
Výraznou postavou byl Pavel Křivohlavý, který se vrátil z Německa, kde byl v roce 1991 studijně na půl roku a tam se potkal s Ten Singem. A my jsme se společně o tom bavili, že by ten Ten Sing nebyl špatný a tady je tedy jádro toho pudla – že se říkalo, kde ten Ten Sing vlastně vznikl - tak to bylo v pražské Ymce. V roce 1992/93 se o pokračování Ten Singu významně zasloužily dvě norské dobrovolnice. Pro mě to byl fascinující zážitek, protože první víkendový tensingový seminář se konal v oné jídelně, kde se přes týden vařilo to běžné mastné jídlo, tady v budově (Palác YMCA). Ale ještě před tím byl v pátek zvací koncert v Salesiánském divadle, který byl opravdu velkolepý. Přijela špička ze všech nejrůznějších norských Ten Singů - bylo tam divadlo, bylo tam zpívání, byl sbor. Následoval seminář, a když jsem tehdy viděla, co společně dokázali, jak se přimíchali (čeští účastníci, pozn. red.) do sboru těch Norů a zpívali s nimi společně anglickou písničku. V tu chvíli byli nadšení, protože se přes víkend všechno naučili. Úplně to vidím, jak v té mastné jídelně se to odehrálo, ten zázrak, že se jim to předalo.
V roce 1992 proběhl první tábor na Vlčici, kam Petra Otřísalová sehnala také zahraniční lektory. Petra Otřísalová vzpomíná na dobrovolníka z Irska:
Já jsem se trochu hroutila, protože do té doby jsem ho znala jen z fotky a on přišel rovnou k odjezdu na nádraží. Vypadal hrozně moc zanedbaně, měl takový malinký kufr a jedno triko a jedny kalhoty, prostě neměl vůbec nic… Tak jsem si říkala, ti rodiče mě proklejí, takového „šunťáka“ jsem jim tam s jejich dětmi poslala... A pak to dopadlo naprosto výborně, protože on v tom kufru, kde neměl téměř žádné oblečení, měl mraky loutek a měl tam nejrůznější propriety a balón a nevím, co všechno… V podstatě se vůbec nepřevlékal, měl pořád ty jedny boty a děti ho naprosto milovaly, protože od rána do večera se jim věnoval, byl to úžasně kreativní člověk…
Začátky mateřského centra.
Mateřské centrum jsme zahájili s Magdou Šilarovou, která měla malou dcerku. Ale na jeho začátku stála Rut Kolínská se svou malou holčičkou Veronikou, která mě získala pro myšlenku mateřského centra. To bylo první mateřské centrum v Čechách vůbec. Bylo v prostoře restaurace viditelné z ulice Na Poříčí. My jsme tehdy získali dotaci a za ni jsme si koupili prolézačku a plastové balónky do bazénu, což byl tehdy šlágr. Mateřské centrum bylo přístupné vchodem z vestibulu v přízemí a Magda Šilarová se svou holčičkou tam hlídala a chodily i cizinky se svými dětmi.
Otevřelo se také informační centrum a první YMCA kluby…
Začínaly YMCA kluby s Jitkou Warausovou, která také měla poměrně jednoznačnou představu, jak by YMCA kluby měly vypadat, co by se tam mělo dělat. Poměrně často se to třískalo s tím, co já jsem si myslela, že by bylo správné. To bylo někdy v roce 1994, možná 1993. Když bych to tedy měla shrnout, tak jsem začala v září 1991 a po čtyřech letech jsem v červnu odcházela do komerčního prostoru a končila jsem pracovně v Ymce. V červnu 1995, kdy jsem odešla a předávala pražskou YMCA Haně Šormové, jsme měli otevřené informační centrum a měli jsme i člověka, který se informacemi zabýval, Hanku Gottwaldovou.
Vzpomínání na 90. léta a Palác YMCA
To bylo fakt bouřlivé, co se odehrálo, každý měsíc se něco měnilo, ať v politice, nebo ve fungování Ymky jako takové. Ale zase ten čas, který jsem trávila pod vedením třeba norského supportu Odda Bjornsena anebo Ira Michaela Wardlowa, jsem měla pocit, že to má smysl. A zároveň jsme se v Ymce obecně dost hádali o tom, jak to bude s majetkem, protože ten majetek, to byla opravdu velikánská přítěž. Získali jsme ten dům tak, jak byl, s hliníkovými dveřmi a spoustou ošklivostí, které se tady během těch 40 let napáchaly. Přitom to byl obrovský závazek, jak se s vlastnictvím domu popasovat a častokrát se to mohutně mezi námi střetávalo. V důsledku toho se v roce 1994 ustanovila Ústřední správa YMCA, s.r.o. Protože jsme se znali s Michaelem Kocábem, tak jsem se s ním na tohle téma jednou bavila a on mi říkal: „Každý den si můžete otevřít láhev šampusu, že jste takový dům získali! To bude stálá základna vaší organizace! To určitě bude dobrý!“
Co YMCA naučila Petru Otřísalovou…
Že nic není nemožné! Když se ohlédnu zpátky, tak to bylo o spoustě věcí, které se nedařily, ale co jsem se naučila, že vždycky se najde nějaký člověk, který pomůže, o kterého se můžete opřít. Obecně jsem se v Ymce pohybovala ve sféře lidí, často křesťanského založení, kteří měli významně vyšší index pomáhání.
Na čem YMCA staví…
Vždycky mi na Ymce přišla geniální ta rovnovážnost trojúhelníku, který má YMCA ve svém znaku. Na počátku to bylo výjimečné a je to 177 let stále stejné. Spoustu lidí může získat, protože je to nízkoprahové předávání křesťanské zvěsti. To je to, co mě na ní opravdu pořád baví. Když vidím Ymky v zahraničí, tak jsou nejrůznějšího typu, ale je to jedna organizace pospojovaná jednou myšlenkou. A já jsem z nejrůznějších variant zažila, že se to lidem předalo a předává, že je to získalo.
Alžběta Čechráková, upravený rozhovor z nahrávky Andrey Gröschlové, Praha z 8. 1. 2020.
Jak to všechno začalo… O Ymce vyprávěl Petře Otřísalové její tatínek, zdůrazňoval schopnost diskutovat, která se v prvorepublikové organizaci předávala. První osobnější kontakt pak zažila Petra Otřísalová již na jaře 1989:
Já jsem se k Ymce dostala ještě před rokem 1990. My jsme s manželem Michaelem Otřísalem byli pozváni rakouským sekretářem Dieterem Reitznerem i s našimi dětmi na ymkařské víkendové setkání. Michael tam přednášel v angličtině. A pak mě v létě 1991 oslovil Pavel Hlaváč, předseda výboru YMCA Praha a nabídl mi zaměstnání sekretáře v pražské Ymce. Setkání výboru bývalo běžně s šesti, sedmi seniory. Byl tam také starý pan Teuchmann, který měl intenzivní pocit, že se všecko musí udělat tak, jak to bylo za první republiky. Když jsem s nimi večer sedávala, tak jsem tam byla v podstatě nejmladší a jediná žena. Pochopitelně se mi velmi hodil intenzivní kurz angličtiny pořádaný v roce 1990/91 církví ČCE, kde jsem oprášila své školní znalosti. Angličtina mi přišla vhod, neboť v československé YMCA tehdy působil jeden Ir, Michael Wardlow, na jehož tehdejší pomoc s velkou vděčností vzpomínám.
Další návštěvou, která ji ovlivnila i následné dění v pražské Ymce byla cesta do Birminghamu.
Dohodla jsem si s birminghamskou Ymkou setkání s jejich generálním sekretářem a vlastně jsem nasála všechno, co se tam už dávno dělo… To byl začátek září 1991. Tam jsem viděla plakát Ten Singu a generální sekretář mi vysvětlil, co Ten Sing znamená, měli tělocvičnu, měli i budovu, kterou pronajímali na svatby a další akce a v podstatě tím získávali finanční prostředky na činnost jejich YMCA. Potkala jsem se i s týmem jeho spolupracovníků a bylo opravdu vynikající, že jsem s tímto generálním sekretářem strávila čas intenzivně, byl moc fajn.
Poté se stala prvním sekretářem pražské Ymky, její kancelář byla v mezaninu, v místech, kam je dnes rozšířená restaurace. Petra Otřísalová vzpomíná také na seniory, kteří se po obnově Ymky začali znovu hlásit:
Nejdříve jsem častokrát seděla sama na židli v kanceláři a chodilo relativně hodně seniorů a měli pocit, že se musí přihlásit k Ymce, která je znovu ustavená, že by chtěli být součástí pražského článku. Takže se vyrobily legitky a já jsem jim je vyplňovala a razítkovala. Byla tam jedna taková pozoruhodná věc, že často přicházeli muži a vypadali fakt svěží a sportovně založení, takoví šik pánové, vypadali výborně. Oni byli součástí Ymky během poválečného času, než se musela zrušit. A oni tím tak nasákli, tak tomu zůstali věrní a vlastně se tím celý život řídili. Opakovaně se mi stalo, že vypadali výrazně líp než na věk, který měli v té legitimaci, kterou jsem jim dávala.
O vzniku Ten Singu.
Výraznou postavou byl Pavel Křivohlavý, který se vrátil z Německa, kde byl v roce 1991 studijně na půl roku a tam se potkal s Ten Singem. A my jsme se společně o tom bavili, že by ten Ten Sing nebyl špatný a tady je tedy jádro toho pudla – že se říkalo, kde ten Ten Sing vlastně vznikl - tak to bylo v pražské Ymce. V roce 1992/93 se o pokračování Ten Singu významně zasloužily dvě norské dobrovolnice. Pro mě to byl fascinující zážitek, protože první víkendový tensingový seminář se konal v oné jídelně, kde se přes týden vařilo to běžné mastné jídlo, tady v budově (Palác YMCA). Ale ještě před tím byl v pátek zvací koncert v Salesiánském divadle, který byl opravdu velkolepý. Přijela špička ze všech nejrůznějších norských Ten Singů - bylo tam divadlo, bylo tam zpívání, byl sbor. Následoval seminář, a když jsem tehdy viděla, co společně dokázali, jak se přimíchali (čeští účastníci, pozn. red.) do sboru těch Norů a zpívali s nimi společně anglickou písničku. V tu chvíli byli nadšení, protože se přes víkend všechno naučili. Úplně to vidím, jak v té mastné jídelně se to odehrálo, ten zázrak, že se jim to předalo.
V roce 1992 proběhl první tábor na Vlčici, kam Petra Otřísalová sehnala také zahraniční lektory. Petra Otřísalová vzpomíná na dobrovolníka z Irska:
Já jsem se trochu hroutila, protože do té doby jsem ho znala jen z fotky a on přišel rovnou k odjezdu na nádraží. Vypadal hrozně moc zanedbaně, měl takový malinký kufr a jedno triko a jedny kalhoty, prostě neměl vůbec nic… Tak jsem si říkala, ti rodiče mě proklejí, takového „šunťáka“ jsem jim tam s jejich dětmi poslala... A pak to dopadlo naprosto výborně, protože on v tom kufru, kde neměl téměř žádné oblečení, měl mraky loutek a měl tam nejrůznější propriety a balón a nevím, co všechno… V podstatě se vůbec nepřevlékal, měl pořád ty jedny boty a děti ho naprosto milovaly, protože od rána do večera se jim věnoval, byl to úžasně kreativní člověk…
Začátky mateřského centra.
Mateřské centrum jsme zahájili s Magdou Šilarovou, která měla malou dcerku. Ale na jeho začátku stála Rut Kolínská se svou malou holčičkou Veronikou, která mě získala pro myšlenku mateřského centra. To bylo první mateřské centrum v Čechách vůbec. Bylo v prostoře restaurace viditelné z ulice Na Poříčí. My jsme tehdy získali dotaci a za ni jsme si koupili prolézačku a plastové balónky do bazénu, což byl tehdy šlágr. Mateřské centrum bylo přístupné vchodem z vestibulu v přízemí a Magda Šilarová se svou holčičkou tam hlídala a chodily i cizinky se svými dětmi.
Otevřelo se také informační centrum a první YMCA kluby…
Začínaly YMCA kluby s Jitkou Warausovou, která také měla poměrně jednoznačnou představu, jak by YMCA kluby měly vypadat, co by se tam mělo dělat. Poměrně často se to třískalo s tím, co já jsem si myslela, že by bylo správné. To bylo někdy v roce 1994, možná 1993. Když bych to tedy měla shrnout, tak jsem začala v září 1991 a po čtyřech letech jsem v červnu odcházela do komerčního prostoru a končila jsem pracovně v Ymce. V červnu 1995, kdy jsem odešla a předávala pražskou YMCA Haně Šormové, jsme měli otevřené informační centrum a měli jsme i člověka, který se informacemi zabýval, Hanku Gottwaldovou.
Vzpomínání na 90. léta a Palác YMCA
To bylo fakt bouřlivé, co se odehrálo, každý měsíc se něco měnilo, ať v politice, nebo ve fungování Ymky jako takové. Ale zase ten čas, který jsem trávila pod vedením třeba norského supportu Odda Bjornsena anebo Ira Michaela Wardlowa, jsem měla pocit, že to má smysl. A zároveň jsme se v Ymce obecně dost hádali o tom, jak to bude s majetkem, protože ten majetek, to byla opravdu velikánská přítěž. Získali jsme ten dům tak, jak byl, s hliníkovými dveřmi a spoustou ošklivostí, které se tady během těch 40 let napáchaly. Přitom to byl obrovský závazek, jak se s vlastnictvím domu popasovat a častokrát se to mohutně mezi námi střetávalo. V důsledku toho se v roce 1994 ustanovila Ústřední správa YMCA, s.r.o. Protože jsme se znali s Michaelem Kocábem, tak jsem se s ním na tohle téma jednou bavila a on mi říkal: „Každý den si můžete otevřít láhev šampusu, že jste takový dům získali! To bude stálá základna vaší organizace! To určitě bude dobrý!“
Co YMCA naučila Petru Otřísalovou…
Že nic není nemožné! Když se ohlédnu zpátky, tak to bylo o spoustě věcí, které se nedařily, ale co jsem se naučila, že vždycky se najde nějaký člověk, který pomůže, o kterého se můžete opřít. Obecně jsem se v Ymce pohybovala ve sféře lidí, často křesťanského založení, kteří měli významně vyšší index pomáhání.
Na čem YMCA staví…
Vždycky mi na Ymce přišla geniální ta rovnovážnost trojúhelníku, který má YMCA ve svém znaku. Na počátku to bylo výjimečné a je to 177 let stále stejné. Spoustu lidí může získat, protože je to nízkoprahové předávání křesťanské zvěsti. To je to, co mě na ní opravdu pořád baví. Když vidím Ymky v zahraničí, tak jsou nejrůznějšího typu, ale je to jedna organizace pospojovaná jednou myšlenkou. A já jsem z nejrůznějších variant zažila, že se to lidem předalo a předává, že je to získalo.
Alžběta Čechráková, upravený rozhovor z nahrávky Andrey Gröschlové, Praha z 8. 1. 2020.