Bílý pejsek

Jsou lidé, kteří pro svůj vnitřní klid „potřebují bojovat s nějakým problémem“. Ať už jde o životní situace, nebo vztahy s přáteli, členství v zájmové skupině, práci, zajímavou nabídku... cokoliv..


Když holt žádný vhodný problém není na dosah, tak si aspoň vytvoří představu o problému, aby se měli „v čem patlat“... Je to zajímavé sledovat. Typicky pořád dokola začínají větu: „A co když...“ Až se vypotřebují reálné argumenty, přijdou na řadu předsudky, následují všelijaké obavy a fantazie...

I kdybyste dali takovému člověku jen tak k narozeninám 500 Kč do ruky s úsměvem jako dárek, bude špekulovat, jestli není bankovka falešná nebo budou hledat jiný háček. Bude asi těžké s takouvou povahou zažívat radost, všímat si pozitiv, investovat (finančně, projektově, do lidí...). Na druhou stranu, když najdou nějakou „hnidu“, budou na ní bazírovat a koumat, co by z toho mohlo vzejít za katastrofu...

Napadá mě jediné. Finta s „bílým pejskem“. Když předkládáte takovému člověku třeba plán na dva dny, nebo nákres rekonstrukce... přihoďte tam nějakou nepodstatnou drobnost (v mém případě to byl tenkrát malý obrázek bílého pejska do kapitoly učebnice, co jsme tvořili), která nebude škodit, jen zafunguje jako hromosvod. Štoura si pečlivě projde návrh, +/- se mu bude líbit, ale pozornost upoutá ten pejsek... Třeba se diskuse stočí tímto směrem a po rozumném čase ho necháte přijít na nápad: „Ono by to bylo celkem dobré, ale toho pejska musíme vymazat, ten tam fakt nepasuje...“ A je to.

Když namalujete opravdu pejska do technické dokumentace, asi to bude moc okaté, ale jako metafora se to dobře pamatuje. Nakonec „něco jako pejska“ s trochou fantazie vymyslíte a zjednoduší vám to spolupráci. Máte podobnou zkušenost? Napíšete příběh?

Pavel Slepička, YMCA Olomouc, foto: archiv autora