Cyklus Vzpomínání na Ymku
Autor: externí <protein(at)ymca.cz>, Téma: 04/2022, Vydáno dne: 30. 11. 2022V následující rubrice vám přibližujeme významné osobnosti Ymky jejich vlastními slovy. Další
pamětnicí je Hana Dolečková, dlouholetá sekretářka, předsedkyně a členka výboru YMCA
Letohrad, členka ÚV i předsednictva YMCA v ČR a Revizní komise, držitelka Ocenění za zásluhy
a dlouhodobý přínos YMCA.
Hana Dolečková pochází z evangelického prostředí. V mládí začala jezdit na lesní evangelické brigády a různé církevní kurzy, kde získala řadu známých a přátel na celý život a kde se v 60. letech poprvé dozvěděla o Ymce od faráře Jana Šimsy. S některými z nich poté působila v Ymce. Profesně se Hana Dolečková celý život věnuje učení. Život ji zavál z Karlových Varů, kde se narodila, až do Letohradu, kde v roce 1993 spoluzaložila Ymku, kterou má většina z nás spojenou s chatou na Pastvinách. Ovšem nebylo tomu tak vždy.
Když se ještě vrátím zpátky, tak nás založil Michal Šourek. (…) Měli jsme první víkendové školení na Křemešníku a Michal Šourek nás tam seznamoval s potřebným. A byli jsme 4, které nás vyškolil, abychom jako výbor mohli přijímat další činné členy. (…) Pak do Ymky Letohrad vstoupilo hodně lidí ze sboru, protože byla na půdě evangelického sboru, ale postupně, jak děti odrůstaly, tak rodiče ztráceli zájem. Pak zjistili, že je to aktivita pro veřejnost a že sbor z ní moc nemá, tak říkali, že to dál dělat nebudou. Zůstali jen ti nejvěrnější. V letech 1993- 95 jsme fungovali tak, že jsme dělali jenom aktivity a neměli jsme Pastviny. A bylo to pěkné, protože jsme se věnovali jenom tomu svému programu. Měli jsme volejbalový kroužek, pořádali jsme tábory, ale půjčovali jsme si na aktivity jiné základny. A jako jednu z prvních věcí, co jsme dostali, byly peníze na softballovou výzbroj od švýcarské Ymky. V Letohradě jsme byli jediní. Tím, že jsem učila ve škole, tak jsem dělala softball a celý květen, červen jsem chodila na hřiště a děti věděly, že ve středu odpoledne tam budu a vystřídalo se mně tam za odpoledne 30, 40 dětí na softball. (…) A město Letohrad pořádalo Běh Terryho Foxe, byli jsme jako spolupořadatel potom několik let, i když jsme už měli Pastviny. (…) A dělali jsme volejbalový turnaj o Putovní pohár YMCA. (…) V zimě jsme pořádali Společenské večery v bačkorách – protože se konaly v prostoru školy. Na nich byly hry pro děti, přednášky a tanec pro dospělé. Hrála nám vždy skupina Doktoři z Ústí nad Orlicí.
Přednášeli účastníci zahraničních programů Ymky. O Velikonocích jsme pro děti dělali turnaje ve stolním tenise. Při výročí Ymky jsme se účastnili Cesty světla. Úplně první tábor ymkařský jsme měli na Vranově v roce 1995, jak jsem byla natěšená, tak jsem tam pozvala Honzu Šimsu, měli jsme nějaké povídání o Ymce, posezení. A pak jsme hráli softball, on byl nadšený, že k Ymce patří softball a hrál jej s námi, obdivoval kluky, jak už se ho naučili, to bylo docela pěkné. (…) Poslední tábor naší Ymky mimo Pastviny byl v roce 1997 v Potštejně a Pavel Ruml, jak má hodně kontaktů, tak tam bylo asi 150 lidí, i rodiny s dětmi, ne jenom děti.
Získání Pastvin
Myslím si, že to bylo tak, že Pavel Hlaváč doporučil Pavlovi Rumlovi, abychom napsali projekt do výběrového řízení Fondu dětí a mládeže (FDM). Takže on napsal pro jekt, v té době už jsme byli 2 roky jako YMCA Letohrad, výběrové řízení se jmenovalo Akce Střecha a oni nám žádost schválili. Pastviny byly turistická základna SSM. (…) Byly dále státu, spravoval je FDM a my chatu dostali do pronájmu s tím, že budeme rekonstruovat. Ale byly hodně rozpadlé, zarostlé, protože do roku 95 těch pět let se o ně nikdo nestaral. Potřebovali jsme tedy hodně peněz.(…) Velké tábory jsme přestali dělat, protože jsme začali dělat pobyty na Pastvinách. Tam byly tři pokoje po 8, jeden po 6, takže chata byla celkem pro 30 lidí plus vedoucí (…). (…) Dělali jsme pobyty pro neorganizované děti a mládež. Nejdřív jsme chatu museli dát trochu do kupy, dva roky jsme ji opravovali svépomocí a první pobyt tam byl v roce 1997. Ty první roky jsme obsadili skoro celé prázdniny sami. Tak to bylo myšlené, že chata bude jednou Ymky Letohrad. A měli jsme tam pobyty pro malé děti, potom pro náctileté, ty vedl Pavel Ruml. Pak Pavel Ruml taky sjížděl Hron. Černilovská Ymka si udělala svoje kánoe, a tak jsme si od nich potom koupili tři kánoe, takže jsme měli na Pastvinách kánoe. Když skončily tábory, tak oni potom jeli s kánoemi na Hron nebo sjížděli taky Ohři. Takže jsme měli hodně aktivit. Tábory jsme dělali na Pastvinách 12 let a nebyly to takové tábory, co já nemám ráda, ty na povel, ostré, ale spíš komorní a s pravidly s ohledem jeden k druhému. Já jsem je dělala pro děti od 6 do 15 let, ale jak ty děti postupně dorůstaly, tak ty starší už mi pak učily ty mladší třeba na kánoích a bylo to hrozně fajn. I softball jsme měli kde hrát, teď už nemáme, ale na Pastvinách byla louka, kterou jsme si mohli pronajímat. Takže softball je lákal. A ty první roky jsme dělali i pobyty pro kluky ze Žampachu, ty dělal Pavel ještě s jedním ymkařem, primářem z Ústí (nad Orlicí). To jsou kluci postižení a někteří schopnější byli s námi na normálním táboře s mládeží a pak udělali vyloženě pobyt pro ně. Pak tam byly babičky s dětmi, tak se to nějak střídalo.
Pro děti byl tábor druhým domovem
O tábory byl veliký zájem. Děti ve škole na mě vždycky v únoru: „Paní učitelko, kdy už budou přihlášky?“ Bylo to hrozně fajn, nevím, jaké by to bylo, kdyby to byly úplně cizí děti, ale tím, že jsem ty děti znala a ony si přivezly nějaké bratrance, sestřenice... Ale skoro 12 let to byla parta, která jezdila spolu, občas se k tomu přidal někdo nový. My jsme třeba potom po táboře seděli ve školní jídelně, z mojí třídy bylo většinou nejvíc dětí, když jsme tam byli sami, tak jsme si zpívali písničky před jídlem, to bylo hezké. Na to ráda vzpomínám a děti taky. Teď když jsme dělali novou střechu na Pastvinách, tak tam byl jeden řemeslník a říkal: „Paní učitelko, vy mě nepoznáváte?“ Já jsem ho znala jako desetiletého a ten stavbyvedoucí povídá: „On nám taky vykládá, jaký tady byly senzační tábory.“ To mě hrozně potěšilo. Služba Ymce a vzpomínky na 90. léta Od začátku bylo všechno hodně na mně, já jsem od začátku byla jako sekretář (…). Ale papírování, organizování a nejvíc práce s chatou, všechno bylo na mně. A nikdo to po mně nechtěl převzít, tak jsem tam zůstala kvůli chatě až doteď. Vždycky mně bylo líto práci nedotáhnout. A díky tomu jsem pak v roce 1996 šla do ÚV, nechala jsem se zvolit. (…) Ta 90. Léta byla taková fakt nadšená léta. Zažili jsme toho spousty, hezkých věcí a diskusí, jak co bude nebo nebude (…). V pražské Ymce byla paní profesorka Šiklová, která měla na Mraveništi na Soběšíně přednášku. Ale před tím jsme dělali ÚV i VS v Brně, které zařizoval Jaromír Hron, a bylo v kostele církve husitské na celý víkend. Tak si pamatuji, jak jsme tam diskutovali, paní profesorka Šiklová byla starší proti nám, vydržela do rána argumentovat. (…) Pak až do roku 2001, do kdy bylo předsednictvo, tak jsem sem (do Paláce YMCA, pozn. red.) jezdila každý měsíc na schůze a tím jsem byla u zdroje informací a mohla být aktivní. A byla jsem tedy nadšenec, protože jednání bylo vždycky v úterý, mně volno nedávali, takže já jsem si absenci pak napracovávala v družině po odpoledních.
Začátky Ymky a papírování
A nebyly žádné dotace na stavby, žádné vnitřní granty, takže teď, jak je ten systém krásně vypracovaný a funguje, tak to trošinku trvalo, než se k tomu přišlo. My pak, když jsme potřebovali peníze na Pastviny, tak tím, že jsem tady byla a věděla jsem, jak se dělá rozpočet, co je možné získat z dotací MŠMT na činnost, tak jsem měla lepší přehled, jak ty peníze získat. Všechny jsme dávali na opravu chaty. Pak se ustanovily i vnitřní granty, takže jsme posílali doklady naší činnosti sem a dostávali jsme peníze. Ze začátku byly VG docela dost veliké, ale dalo to práci – nejenom udělat činnost, na tu jsem lidi získala, že mně někdo vedl volejbalový kroužek, pomohl s programem, ale potom se to všechno papírově odevzdávalo. Vypisovaly se tabulky na psacím stroji, kopírky nebyly, jedna kopírka byla na dráze v Letohradě a jedna byla na obecním úřadě, takže vzít kolo a jet kopírovat. Jízdenky na vlak, když se jelo na ymkařský výlet, všechno se posílalo jako doporučený balík. Totéž bylo s vyúčtováváním. Protože my jsme měli hospodářku, tu dělala pak Helena Šilarová, takže ta dělala běžné účetnictví, ale já jsem musela dělat dotace MŠMT, VG a hlavně Fond dětí a mládeže (FDM) v Olomouci, od něhož jsme získali Pastviny. A oni třeba chtěli, abychom měli každý rok finanční plán. (…) Všechny stavební úpravy, povolení, projekty, výběrová řízení, dokumentace, firmy, žádosti o dotace, smlouvy jsem dělala já. Zařiď, zavolej. Takže si myslím, že je potřeba, aby ta organizace činnosti, alespoň ten sekretář, což byla tradice (ne ředitel) byl placený. Myslím si, že už doba dobrovolnictví a nadšení, které jsme měli my, že skončila, že už bude práce na placených lidech, protože já jsem dělala všechno zadarmo skoro 30 let a teď to nikdo dělat nechce.
Přechod Pastvin do Ymky
Do Ymky chata přešla až v roce 2004. Proto já jsem zůstala tak dlouho. Já už jsem v roce 2001 chtěla skončit (…). Nikdo to ode mě nechtěl převzít. Tak jsem říkala, dobře, pokud chata nepřejde alespoň na MŠMT nebo na Ymku, tak já vydržím. (…) Takže FDM zrušili asi v r. 2002, přešlo vše na MŠMT a Ymce Pastviny přepsali až v roce 2004. Od roku 1995 do roku 2004 jsem komunikovala s oběma organizacemi. V roce 2004 chatu mohli dát Ymce v ČR, ale s tím, že Ymka ji nesmí dát nikomu jinému, tam byla 10 let lhůta. (…) Do roku 2014 ji nesměla YMCA na nikoho jiného převést ani prodat, ani svým sdružením.
Názor na transformaci po roce 2000
Já jsem teď byla jen párkrát na těch ÚV, ale myslím si, že dokud byla jedna YMCA, tak že byli lidi mnohem aktivnější. Že si teď hraje každá na svém písečku a už nemá o celkové věci tolik zájmu. Má to své výhody i nevýhody. Ale dost se kolem toho všeho diskutovalo. Nebylo to jednoduché období. Ale zase teď už je to zaběhlé, s danými pravidly, tenkrát jsme nevěděli, jak co bude, tvořili jsme.
YMCA – čím je a měla by být
Já si myslím, že to, na čem vznikla a co je na ní důležité je, že by měla spojovat lidi různých náboženství, různých etnických skupin, že by YMCA neměla být jen organizace, která hlídá děti a dělá kroužky. Setkali jsme se tu z různých církví, nejvíc katolíci a evangelíci. Ale teď i u nás máme CB, katolíky a evangelíky. A vlastně je YMCA taková platforma. Když jsem dělala tábory, děti věděly, že jsou s křesťanským programem. Že tábor není jenom nějaké hlídání dětí nebo to, že si vymyslíme hru o cestě na Měsíc. Takže si myslím, že je strašně důležité, aby účastníci věděli, že to je křesťanská organizace, ale že to neznamená nahánění někoho do kostela a do církve, ale že je to seznámení s křesťanstvím. A to si myslím, že u nás takhle fungovalo na táborech, protože tam byly děti mimo církev, byli tam katolíci, byli tam evangelíci a věděli, že jedou na křesťanský tábor, já jsem to měla i na plakátcích napsané.
Fungování Pastvin dnes
Pastviny provozujeme jako táborovou základnu, na pobyty dětí a mládeže, na celý týden nebo 14 dní. Ne jako penzion pro rodinky. Byla bych moc ráda, kdyby to tak zůstalo a plnilo svůj původní účel. Propaguji chatu na webu Ymky a na Evangnetu, záměrně ne jinde. I tak si ji najdou nejen skupiny z různých církví, ale i Sokola nebo Domů dětí a mládeže. Letos máme plně obsazeno… Chci moc poděkovat Mirkovi Stejskalovi, který byl zakládající člen a pak táhl správcovství Pastvin až do r. 2017. Odpracoval tam při budování spoustu hodin a pomáhal i s tábory a dceři Lídě s Ten Singem. Dále Hele Šilarové, předsedkyni a hospodářce, Pavlovi Rumlovi za tábory a sjezdy řek. Kateřině Dolečkové za tábory i práci v YMCA v ČR, Matěji Kristufovi za totéž, Marušce Foglové, která byla účastnicí táborů, pak vedoucí a nyní je hospodářkou YMCA Letohrad. Děkuji všem, kdo přiložili ruku k dílu na Pastvinách, bylo jich hodně… Také všem devíti vedoucím táborů, kteří si udělali školení hlavního vedoucího. Všem činným členům a statutárům od r. 1993. Sezóna 2022 byla poslední pod správou YMCA Letohrad. Nyní nabízí táborovou základnu na Pastvinách k provozování ostatním KČ.
Zdroj: redakčně upravený přepis rozhovoru, 20. 4. 2022, Praha, nahrávku pořídila Alžběta Čechráková, foto: archiv YMCA Letohrad a J. V. Hynek
Hana Dolečková pochází z evangelického prostředí. V mládí začala jezdit na lesní evangelické brigády a různé církevní kurzy, kde získala řadu známých a přátel na celý život a kde se v 60. letech poprvé dozvěděla o Ymce od faráře Jana Šimsy. S některými z nich poté působila v Ymce. Profesně se Hana Dolečková celý život věnuje učení. Život ji zavál z Karlových Varů, kde se narodila, až do Letohradu, kde v roce 1993 spoluzaložila Ymku, kterou má většina z nás spojenou s chatou na Pastvinách. Ovšem nebylo tomu tak vždy.
Když se ještě vrátím zpátky, tak nás založil Michal Šourek. (…) Měli jsme první víkendové školení na Křemešníku a Michal Šourek nás tam seznamoval s potřebným. A byli jsme 4, které nás vyškolil, abychom jako výbor mohli přijímat další činné členy. (…) Pak do Ymky Letohrad vstoupilo hodně lidí ze sboru, protože byla na půdě evangelického sboru, ale postupně, jak děti odrůstaly, tak rodiče ztráceli zájem. Pak zjistili, že je to aktivita pro veřejnost a že sbor z ní moc nemá, tak říkali, že to dál dělat nebudou. Zůstali jen ti nejvěrnější. V letech 1993- 95 jsme fungovali tak, že jsme dělali jenom aktivity a neměli jsme Pastviny. A bylo to pěkné, protože jsme se věnovali jenom tomu svému programu. Měli jsme volejbalový kroužek, pořádali jsme tábory, ale půjčovali jsme si na aktivity jiné základny. A jako jednu z prvních věcí, co jsme dostali, byly peníze na softballovou výzbroj od švýcarské Ymky. V Letohradě jsme byli jediní. Tím, že jsem učila ve škole, tak jsem dělala softball a celý květen, červen jsem chodila na hřiště a děti věděly, že ve středu odpoledne tam budu a vystřídalo se mně tam za odpoledne 30, 40 dětí na softball. (…) A město Letohrad pořádalo Běh Terryho Foxe, byli jsme jako spolupořadatel potom několik let, i když jsme už měli Pastviny. (…) A dělali jsme volejbalový turnaj o Putovní pohár YMCA. (…) V zimě jsme pořádali Společenské večery v bačkorách – protože se konaly v prostoru školy. Na nich byly hry pro děti, přednášky a tanec pro dospělé. Hrála nám vždy skupina Doktoři z Ústí nad Orlicí.
Přednášeli účastníci zahraničních programů Ymky. O Velikonocích jsme pro děti dělali turnaje ve stolním tenise. Při výročí Ymky jsme se účastnili Cesty světla. Úplně první tábor ymkařský jsme měli na Vranově v roce 1995, jak jsem byla natěšená, tak jsem tam pozvala Honzu Šimsu, měli jsme nějaké povídání o Ymce, posezení. A pak jsme hráli softball, on byl nadšený, že k Ymce patří softball a hrál jej s námi, obdivoval kluky, jak už se ho naučili, to bylo docela pěkné. (…) Poslední tábor naší Ymky mimo Pastviny byl v roce 1997 v Potštejně a Pavel Ruml, jak má hodně kontaktů, tak tam bylo asi 150 lidí, i rodiny s dětmi, ne jenom děti.
Získání Pastvin
Myslím si, že to bylo tak, že Pavel Hlaváč doporučil Pavlovi Rumlovi, abychom napsali projekt do výběrového řízení Fondu dětí a mládeže (FDM). Takže on napsal pro jekt, v té době už jsme byli 2 roky jako YMCA Letohrad, výběrové řízení se jmenovalo Akce Střecha a oni nám žádost schválili. Pastviny byly turistická základna SSM. (…) Byly dále státu, spravoval je FDM a my chatu dostali do pronájmu s tím, že budeme rekonstruovat. Ale byly hodně rozpadlé, zarostlé, protože do roku 95 těch pět let se o ně nikdo nestaral. Potřebovali jsme tedy hodně peněz.(…) Velké tábory jsme přestali dělat, protože jsme začali dělat pobyty na Pastvinách. Tam byly tři pokoje po 8, jeden po 6, takže chata byla celkem pro 30 lidí plus vedoucí (…). (…) Dělali jsme pobyty pro neorganizované děti a mládež. Nejdřív jsme chatu museli dát trochu do kupy, dva roky jsme ji opravovali svépomocí a první pobyt tam byl v roce 1997. Ty první roky jsme obsadili skoro celé prázdniny sami. Tak to bylo myšlené, že chata bude jednou Ymky Letohrad. A měli jsme tam pobyty pro malé děti, potom pro náctileté, ty vedl Pavel Ruml. Pak Pavel Ruml taky sjížděl Hron. Černilovská Ymka si udělala svoje kánoe, a tak jsme si od nich potom koupili tři kánoe, takže jsme měli na Pastvinách kánoe. Když skončily tábory, tak oni potom jeli s kánoemi na Hron nebo sjížděli taky Ohři. Takže jsme měli hodně aktivit. Tábory jsme dělali na Pastvinách 12 let a nebyly to takové tábory, co já nemám ráda, ty na povel, ostré, ale spíš komorní a s pravidly s ohledem jeden k druhému. Já jsem je dělala pro děti od 6 do 15 let, ale jak ty děti postupně dorůstaly, tak ty starší už mi pak učily ty mladší třeba na kánoích a bylo to hrozně fajn. I softball jsme měli kde hrát, teď už nemáme, ale na Pastvinách byla louka, kterou jsme si mohli pronajímat. Takže softball je lákal. A ty první roky jsme dělali i pobyty pro kluky ze Žampachu, ty dělal Pavel ještě s jedním ymkařem, primářem z Ústí (nad Orlicí). To jsou kluci postižení a někteří schopnější byli s námi na normálním táboře s mládeží a pak udělali vyloženě pobyt pro ně. Pak tam byly babičky s dětmi, tak se to nějak střídalo.
Pro děti byl tábor druhým domovem
O tábory byl veliký zájem. Děti ve škole na mě vždycky v únoru: „Paní učitelko, kdy už budou přihlášky?“ Bylo to hrozně fajn, nevím, jaké by to bylo, kdyby to byly úplně cizí děti, ale tím, že jsem ty děti znala a ony si přivezly nějaké bratrance, sestřenice... Ale skoro 12 let to byla parta, která jezdila spolu, občas se k tomu přidal někdo nový. My jsme třeba potom po táboře seděli ve školní jídelně, z mojí třídy bylo většinou nejvíc dětí, když jsme tam byli sami, tak jsme si zpívali písničky před jídlem, to bylo hezké. Na to ráda vzpomínám a děti taky. Teď když jsme dělali novou střechu na Pastvinách, tak tam byl jeden řemeslník a říkal: „Paní učitelko, vy mě nepoznáváte?“ Já jsem ho znala jako desetiletého a ten stavbyvedoucí povídá: „On nám taky vykládá, jaký tady byly senzační tábory.“ To mě hrozně potěšilo. Služba Ymce a vzpomínky na 90. léta Od začátku bylo všechno hodně na mně, já jsem od začátku byla jako sekretář (…). Ale papírování, organizování a nejvíc práce s chatou, všechno bylo na mně. A nikdo to po mně nechtěl převzít, tak jsem tam zůstala kvůli chatě až doteď. Vždycky mně bylo líto práci nedotáhnout. A díky tomu jsem pak v roce 1996 šla do ÚV, nechala jsem se zvolit. (…) Ta 90. Léta byla taková fakt nadšená léta. Zažili jsme toho spousty, hezkých věcí a diskusí, jak co bude nebo nebude (…). V pražské Ymce byla paní profesorka Šiklová, která měla na Mraveništi na Soběšíně přednášku. Ale před tím jsme dělali ÚV i VS v Brně, které zařizoval Jaromír Hron, a bylo v kostele církve husitské na celý víkend. Tak si pamatuji, jak jsme tam diskutovali, paní profesorka Šiklová byla starší proti nám, vydržela do rána argumentovat. (…) Pak až do roku 2001, do kdy bylo předsednictvo, tak jsem sem (do Paláce YMCA, pozn. red.) jezdila každý měsíc na schůze a tím jsem byla u zdroje informací a mohla být aktivní. A byla jsem tedy nadšenec, protože jednání bylo vždycky v úterý, mně volno nedávali, takže já jsem si absenci pak napracovávala v družině po odpoledních.
Začátky Ymky a papírování
A nebyly žádné dotace na stavby, žádné vnitřní granty, takže teď, jak je ten systém krásně vypracovaný a funguje, tak to trošinku trvalo, než se k tomu přišlo. My pak, když jsme potřebovali peníze na Pastviny, tak tím, že jsem tady byla a věděla jsem, jak se dělá rozpočet, co je možné získat z dotací MŠMT na činnost, tak jsem měla lepší přehled, jak ty peníze získat. Všechny jsme dávali na opravu chaty. Pak se ustanovily i vnitřní granty, takže jsme posílali doklady naší činnosti sem a dostávali jsme peníze. Ze začátku byly VG docela dost veliké, ale dalo to práci – nejenom udělat činnost, na tu jsem lidi získala, že mně někdo vedl volejbalový kroužek, pomohl s programem, ale potom se to všechno papírově odevzdávalo. Vypisovaly se tabulky na psacím stroji, kopírky nebyly, jedna kopírka byla na dráze v Letohradě a jedna byla na obecním úřadě, takže vzít kolo a jet kopírovat. Jízdenky na vlak, když se jelo na ymkařský výlet, všechno se posílalo jako doporučený balík. Totéž bylo s vyúčtováváním. Protože my jsme měli hospodářku, tu dělala pak Helena Šilarová, takže ta dělala běžné účetnictví, ale já jsem musela dělat dotace MŠMT, VG a hlavně Fond dětí a mládeže (FDM) v Olomouci, od něhož jsme získali Pastviny. A oni třeba chtěli, abychom měli každý rok finanční plán. (…) Všechny stavební úpravy, povolení, projekty, výběrová řízení, dokumentace, firmy, žádosti o dotace, smlouvy jsem dělala já. Zařiď, zavolej. Takže si myslím, že je potřeba, aby ta organizace činnosti, alespoň ten sekretář, což byla tradice (ne ředitel) byl placený. Myslím si, že už doba dobrovolnictví a nadšení, které jsme měli my, že skončila, že už bude práce na placených lidech, protože já jsem dělala všechno zadarmo skoro 30 let a teď to nikdo dělat nechce.
Přechod Pastvin do Ymky
Do Ymky chata přešla až v roce 2004. Proto já jsem zůstala tak dlouho. Já už jsem v roce 2001 chtěla skončit (…). Nikdo to ode mě nechtěl převzít. Tak jsem říkala, dobře, pokud chata nepřejde alespoň na MŠMT nebo na Ymku, tak já vydržím. (…) Takže FDM zrušili asi v r. 2002, přešlo vše na MŠMT a Ymce Pastviny přepsali až v roce 2004. Od roku 1995 do roku 2004 jsem komunikovala s oběma organizacemi. V roce 2004 chatu mohli dát Ymce v ČR, ale s tím, že Ymka ji nesmí dát nikomu jinému, tam byla 10 let lhůta. (…) Do roku 2014 ji nesměla YMCA na nikoho jiného převést ani prodat, ani svým sdružením.
Názor na transformaci po roce 2000
Já jsem teď byla jen párkrát na těch ÚV, ale myslím si, že dokud byla jedna YMCA, tak že byli lidi mnohem aktivnější. Že si teď hraje každá na svém písečku a už nemá o celkové věci tolik zájmu. Má to své výhody i nevýhody. Ale dost se kolem toho všeho diskutovalo. Nebylo to jednoduché období. Ale zase teď už je to zaběhlé, s danými pravidly, tenkrát jsme nevěděli, jak co bude, tvořili jsme.
YMCA – čím je a měla by být
Já si myslím, že to, na čem vznikla a co je na ní důležité je, že by měla spojovat lidi různých náboženství, různých etnických skupin, že by YMCA neměla být jen organizace, která hlídá děti a dělá kroužky. Setkali jsme se tu z různých církví, nejvíc katolíci a evangelíci. Ale teď i u nás máme CB, katolíky a evangelíky. A vlastně je YMCA taková platforma. Když jsem dělala tábory, děti věděly, že jsou s křesťanským programem. Že tábor není jenom nějaké hlídání dětí nebo to, že si vymyslíme hru o cestě na Měsíc. Takže si myslím, že je strašně důležité, aby účastníci věděli, že to je křesťanská organizace, ale že to neznamená nahánění někoho do kostela a do církve, ale že je to seznámení s křesťanstvím. A to si myslím, že u nás takhle fungovalo na táborech, protože tam byly děti mimo církev, byli tam katolíci, byli tam evangelíci a věděli, že jedou na křesťanský tábor, já jsem to měla i na plakátcích napsané.
Fungování Pastvin dnes
Pastviny provozujeme jako táborovou základnu, na pobyty dětí a mládeže, na celý týden nebo 14 dní. Ne jako penzion pro rodinky. Byla bych moc ráda, kdyby to tak zůstalo a plnilo svůj původní účel. Propaguji chatu na webu Ymky a na Evangnetu, záměrně ne jinde. I tak si ji najdou nejen skupiny z různých církví, ale i Sokola nebo Domů dětí a mládeže. Letos máme plně obsazeno… Chci moc poděkovat Mirkovi Stejskalovi, který byl zakládající člen a pak táhl správcovství Pastvin až do r. 2017. Odpracoval tam při budování spoustu hodin a pomáhal i s tábory a dceři Lídě s Ten Singem. Dále Hele Šilarové, předsedkyni a hospodářce, Pavlovi Rumlovi za tábory a sjezdy řek. Kateřině Dolečkové za tábory i práci v YMCA v ČR, Matěji Kristufovi za totéž, Marušce Foglové, která byla účastnicí táborů, pak vedoucí a nyní je hospodářkou YMCA Letohrad. Děkuji všem, kdo přiložili ruku k dílu na Pastvinách, bylo jich hodně… Také všem devíti vedoucím táborů, kteří si udělali školení hlavního vedoucího. Všem činným členům a statutárům od r. 1993. Sezóna 2022 byla poslední pod správou YMCA Letohrad. Nyní nabízí táborovou základnu na Pastvinách k provozování ostatním KČ.
Zdroj: redakčně upravený přepis rozhovoru, 20. 4. 2022, Praha, nahrávku pořídila Alžběta Čechráková, foto: archiv YMCA Letohrad a J. V. Hynek