Náboženství zdravého smyslu

Po 40 let jsem kázal evangelium. Trvalo to právě tak dlouho, než jsem si uvědomil, jak je důležito, abychom nadobro upustili od konvenčního způsobu, jakým se mluví o náboženství. Člověk byl od prvopočátku nucen vypořádati se nějak s vnějším světem, s přírodou a ostatními lidmi. Aby vyhověl potřebám života, vytvořil společenské organisace, ustanovil zákony, zavedl zvyky, zápasil s nepřátelskými živly, vytvořil pojmy loyality a patriotismu. Pobádán svým nitrem, počal se zabývat uměním, pokoušel se zkrášlit svou osobu, ‚svou jeskyni nebo chatu, vytvořit věci nejen užitečné, nýbrž i krásné. Shledával postupem času, že jisté způsoby života škodí jemu i jiným a formuloval ideje, založené na této zkušenosti v mravní zásady a zákony. Aby se vypořádal s tajemnými silami, jež byly mimo jeho chápání a aby uspokojil cosi ve svém nitru, modlil se a obětoval. Takové byly v dávnověku počátky dnešního národohospodářství, politiky, umění, morálky, vědy a náboženství.

Každý náboženský systém s modlitbami, obětmi a obřady byl vytvořen člověkem a vyvolán potřebou. Člověk odedávna zápasil tím neb oním způsobem se sebou samým, hledaje mír, moc, štěstí, uspokojení svých tužeb v té neb oné formě. Náboženské systémy jsou právě tak přirozenými a potřebnými výtvory lidskými jako luky, šípy, pluhy, vozy, stroje, školy, vlády a všechny druhy umění. Byly vytvořeny člověkem, aby uspokojily jeho vnitřní potřebu. Lidé nemohou býti živi jen chlebem. Tažme se nyní, jsou-li nějaké náboženské pravdy, které musíme zdravým rozumem přijmouti, které jsou skutečností, jako jsou skutečností fakta národohospodářská, politická neb vědecká.

Marně se vysmívají někteří skeptikové jménem vědy, materialismu, mechanismu těmto náboženským a duchovním skutečnostem. Zdravý rozum není uspokojen. Víme, že potřebujeme více než jen potravu, šaty, přístřeší, zdraví - to jest více než všechny tělesné potřeby. Víme, že je nám potřebná znalost surovin, zemědělství, obchodní metody, financí — všech národohospodářských faktů. Víme, že musíme rozuměti přírodě, jejím zdrojům, jejím pochodům pro praktické účely životní — že potřebujeme všechna vědecká fakta. Víme, že potřebujeme vládu, zákony, policii, soudy a všechny ostatní formy spořádané společnosti — všechny složky politického života.

Ale to není ještě plná skutečnost. Kde zůstává láska, sympatie, přátelství, velkodušnost, dobrá vůle, duch služby a oběti, sebezapření, sebeovládání, střídmost, pokora, trpělivost, mravní síla, potřebná k překonání pokušení, vlídnost, spravedlnost, naděje a víra v nesnázích a v bouři, odvaha, důvěra, loyalita? A což když jsme zachváceni pochybami, strachem, skleslostí? Když potřebujeme opory ve ztrátách, jež nás stihly, v nemoci, ve finanční tísni? Co s celým naším duchovním poměrem k těm, kdo jsou kolem nás? Co s celým naším systémem hodnot, naším smyslem pro rozlišování, co za něco stojí a co ne? Nejsou tato fakta skutečností tak jako hvězdy, skály, květiny, fysické a chemické síly, jimiž se zabývá věda? Je atom nebo slunce něco skutečnějšího než pocit bezpráví nebo touha po míru a moci, nebo zármutek nad úmrtím nebo pocit zklamání? Zdravý rozum praví „nikoli”. Skutečně, když věc domyslíme, nezdá se vám, že svět v nás je tím nejživotnějším, nejbližším a nejskutečnějším světem?

Odtud plyne potřeba čehosi, co nazýváme náboženstvím. A co nám může náboženství poskytnout? Existují duchovní pravdy, jimiž si můžeme býti tak jisti, jako kterýkoli učenec je si jist vědeckými fakty?

Věřím, že ano. Jak dochází k uznání fakt ve vědeckém světě? Když bakteriolog tvrdí, že objevil nějaký zárodek a oznámí to vědeckému světu, je tím věc odbyta? Řeknou učenci, že je neomylnou autoritou a že tomu musíme věřit, poněvadž to říká on? Nikoli, ověří si sami, co objevitel nalezl. Zkušenost jednoho muže se stává identickou zkušeností ostatních.

Alfred Wesley Wishart, D. D., TEP PRAŽSKÉ YMKY, 1930, roč. II. Čís. 6, strana 7.