Tak často se to slovo teď připomíná. Vzpomínám si, že
jsem kdysi na vojně hodně debatoval s jedním kamarádem
Němcem právě o odpovědnosti. On si chválil
německou organisaci, kde v čele každé organisační
jednotky stojí vůdce, osobně odpovědný vůdci jednotky
vyšší. Jen tak prý je zaručeno, aby se pracovalo rychle
a přesně. Naše chyba prý je, že ve spolkovém životě se
vyskytují samé výbory a „výboři“ a že vůbec je zbytečně
mnoho společků, které si prý jenom překážejí, a ve státní
službě prý stejně doplácíme na nedostatek odpovědnosti,
protože i přednostové jsou především jen úředníci, kteří
se „vyjadřují“ a „postupují ke schválení“ a sami o ničem
důležitém nerozhodují.
Dával jsem mu za pravdu. Nadekretovat takovou ústavu
by nebylo nic platné, kdyby lidé, kteří v ní mají pracovat,
nebyli sami právě dost odpovědní.
A toto je otázka pro mladé lidi. Jestliže už jako chlapci
a dívky se nenaučíte ve svých organisacích a kroužcích,
které jsou dobrovolné pracovat odpovědně, nepomůžete
státu a obci ani jako placení úředníci a funkcionáři, kterým
by se mohla opravdu ta odpovědnost, po níž; se
volá, svěřit. I v Říši oficielní organisace mládeže jsou
dobrovolné — ale nevypadá to v nich tak, aby se staralo
jen několik ustaraných nadšenců a ti ostatní chodili kritisovat,
jak bývá zvykem.
Odpovědnost je kouzelná vlastnost. Kdo v ní žije, slouží.
Kde v ní žije více lidí, vznikne mezi nimi radostné společenství,
které zmnožuje energii jednoho každého z nich.
Kdo žije v pocitu odpovědnosti, myslí především na to,
jak by sám pomohl a sám něco udělal a je vzdálen onomu
typu lidí, kteří se specialisují na dávání rad, co a jak
by „se“ mělo udělat. A když se to neudělá, zdvihnou přísně
obočí a ptají se, proč „se“ to neudělalo.
Naříká se u nás, že máme mnoho organisací a všelijakých
spolků. Ale kdyby ty organisace byly vskutku živé
a kdyby z nich vycházeli lidé ošlehaní odpovědností
a zkušeností z práce, mohli bychom jim jen provolávat
slávu. I našim klubům bude asi klásti počet, nám i vám,
sekretářům, vedoucím i prostým členům, jak jsme dovedli
nebýt tradičním spolkem, nýbrž sdruženími opravdově
pracujícími. Přemýšlejte, jak my i vy jsme obstáli.
Dr. J. Valenta, Tep pražské Ymky, Ročník XII. 1. října 1939. Číslo 1.