Cyklus vzpomínání na Ymku
Autor: externí <protein(at)ymca.cz>, Téma: 02/2023, Vydáno dne: 19. 06. 2023V následující rubrice vám přibližujeme významné
osobnosti Ymky jejich vlastními slovy. Dalším
pamětníkem je Ladislav Zvolánek, bývalý
programový sekretář na ústředí, předseda
pražské Ymky, člen ÚV a dozorčí rady Paláce
YMCA, dlouholetý člen výboru, předseda
a věrný táborník YMCA Klatovy.
Láďa zažil divoká devadesátá léta, kdy na ústředí působil společně s Michalem Šourkem a dalšími výraznými osobnostmi té doby. Je až neuvěřitelné, u čeho všeho byl – od navrácení domu a řešení jeho technických potíží, po zavádění systému VG, počátek žádostí z MŠMT, strategické plánování. Byl u prvních výročních zpráv nebo třeba u počátků Ten singu a spolupráce s Norskem. Láďa psal granty, organizoval koncerty, plesy, vozil nábytek do Paláce YMCA z Německa, navštěvoval mezinárodní ymkařská setkání, programoval telefonní rozvodnu v Paláci YMCA nebo třeba spolutvořil a zaváděl slib činného člena.
Začátky v Ymce
Tak jsem se nějak dostal na schůzi pražské Ymky a pak jsem se dostal na Saphire Institute setkání, což byl vlastně program sponzorovaný americkou Ymkou pro Ymky střední Evropy, to bylo v Tizsadobu v Maďarsku, tuším v roce 1992. (…) A to bylo velké setkání, kde byli pozvaní špičkový lidi z Ymky, kteří reprezentovali nejrůznější oblasti Ymky. A já jsem pochopil, že to je to, co chci dělat. Tam bylo úžasné, že Ymka tam byla těmi lidmi, ať byli odkudkoliv a dělali cokoliv, od vládní úrovně v USA až po lidi, který dělají ve slumech na ulici na Filipínách, prezentována jako stavitel mostů, to byla její hlavní úloha. (…) Tam jsem se rozhodl, že bych do Ymky chtěl jít, tak jsem se stal členem pražské Ymky (…). A tak postupně jsem dostal nabídku dělat sekretáře (…). Zároveň jsem se staral o technické věci jako o ústřednu a tak.
Palác YMCA
Na jednu stranu bylo fajn, že starý pan Drápal byl obrovsky respektovanou osobností u skautů a u všech těchto hnutí. Klíčové bylo to, že se podařilo získat Palác. To byla zásluha starých právníků a pana Drápala a toho, že to bylo ČSTV a ČSTV se nechalo těsně před uzávěrou těchhle převodů přesvědčit. To bylo dobře. Takže jsme byli vlastně jediní, komu se vrátil ten dům, (…) Bylo to naprosto čisté, takže do toho nemohl nikdo vandrovat. Takže jsme Palác dostali těsně před plánovanou rekonstrukcí, na kterou bylo plánováno 100 mil. tehdejších korun. Samozřejmě z těch jsme neviděli ani korunu. Takže co se týkalo technického stavu, tak to bylo teda děsivé. Největší byla legrace s rozvodným transformátorem, který byl až úplně v nejnižším patře a byl pod hromadou suti, ze které lítaly blesky, tam bylo 22 kV vedení (smích). Stupačky, všechno špatně. Takže se to postupně, jak byly peníze nebo jak se na to peníze půjčily, dávalo dohromady.
Já jsem fungoval jak v té technické správě, tak v Ymce jako takové. Pořizovala se nová ústředna, která na tehdejší dobu byla supermoderní a která se mi starala neustále o zábavu. Protože tady zdejší pan technický ředitel jednoho krásného dne v létě vyhodil pojistky a nedbal toho, že ta ústředna řve a ona lehla a pak se následně zjistilo, že ta firma, která to měla na starosti, tak sice říkala, že je to zálohované, ale nebylo. A přijeli si pro mě na tábor a já jsem dva dny z výpisu dával dohromady konfiguraci ústředny. Ve dne v noci. Takže za dva dny to zase fungovalo. Takže to byla ta technická stránka věci. Samozřejmě ovlivňovala i finance.
To se braly neustále úvěry. Říkám, tady víc jak těch 100 mil. se do toho prostě proinvestovalo. Akorát, že to nešlo najednou, ale bylo to po troškách. Tady bylo od začátku jasné, že pokud z toho YMCA má něco mít, tak to musí nějak vypadat. Výhoda je, že je to na velice luxusním místě, takže sem ty společnosti rády šly. (…) Já jsem tady prakticky poznal spoustu společností, protože jsem zařizoval telefony a nastavoval podle přání, to byla docela pestrá společnost. Jako teď. Od začátku byla koncepce, aby to vypadalo, i ty služby, aby byly moderní. Třeba co se týkalo toho telefonu, tak to na tehdejší dobu byla bomba. Já jsem uměl nastavit spoustu věcí, které jsou už dneska samozřejmé, ale tehdy to samozřejmé nebylo. (…)
YMCA Praha a vnitřní spory se seniory
Já jsem byl sekretář ústředí a postupně teda předseda pražské Ymky v takovém krizovém období, kdy tam fungoval docela silně a rozvratně senior klub. (…) Tam šlo o to, že většina těch starých Ymkařů vůbec nezažila Ymku z pozice vedení. Oni prostě tvrdili, že když bude YMCA křesťanská, že to bude lidi odrazovat. Takže tam byly docela ostré souboje na tohle téma a ten senior klub měl dost silný hlas. Pak tím, že se změnily stanovy a změnil se slib činného člena, tak ti senioři to až na drobný výjimky odmítli podepsat. Tím pádem se stali obyčejnými členy, a tím pádem ztratili na rok vliv na volby výboru a na takovéto věci. Což bylo dobré, protože se pražská Ymka trošku nadechla a rozjely se YMCA kluby a rozjela se spousta věcí. Takže pak hodně těch seniorů, i když se speciálně na mě hodně zlobili za tenhle krok, tak většina z nich uznala, že to bylo dobře, že ta Ymka vypadá teď dobře, že je tady dům plný dětí. Takže nakonec to bylo vzato dobře, protože oni byli jen za chlapecké kluby, nic jiného, prostě to, co oni znali. Oni neměli vůbec představu, jak ta YMCA teď vypadá ve světě. Další věc, co byla docela důležitá, bylo to, že my jsme měli velice silné vazby na německou Ymku. A německá YMCA byla a je výrazně křesťanská, což nás uchránilo před těmi snahami udělat z toho organizaci na generování zábavy, takže i tohle se tak nějak povedlo právě i v těch nových stanovách, který, mám pocit, s malými změnami platí doteď.
Setkání s Ten Singem
To byla vlastně možná aktivita ze strany norské Ymky jako takové. Někdo se s nimi někde potkal a oni to nabídli. Ale tu historii přesně neznám, ale tak nějak to asi proběhlo. Možná přes starého pana Drápala, který byl v tomhle k nezaplacení. Ten neustále navazoval kontakty a reprezentoval českou Ymku v zárodečném stavu velmi hezky. (…) To totiž tady byla 2 děvčata, která nás hodně ovlivnila. Obě na Ten sing, Norky, hrozně mlaďounký, jestli 19, 20, ale jako profíci a docela nás občas vyškolily. Což jsem pak od té doby říkal, že dobrovolník je neplacený profík, že se tak musí chovat. A oni to teda naplňovali naprosto stopro. Oni byly fakt úžasné obě dvě.
Začátky vnitřních grantů
Samozřejmě tím pádem byly problémy s penězi, protože ta místní sdružení prakticky nedostávala nic. No a pak se udělala revize, co kdo dostává a zjistilo se, že jedna YMCA sežere 2 mil. a na ty ostatní se nedostane nic. Tak byl takový požadavek udělat nějaký systém přerozdělování, já jsem ho udělal, přiznávám, trošku komplikovaný, ale, řekl bych, spravedlivý. Ale když jsem to poprvé zveřejnil, tak jsem to docela schytal ze všech stran, protože třeba nějaké malé sdružení najednou mělo 140 tisíc a různý další sdružení, protože byla velmi aktivní, tak na základě těch schválených kritérií dostala najednou docela velké peníze (…). No, to byl cirkus teda. A to ještě Karin (někdejší účetní Karin Karausová, pozn. red.) tady říkala: Co bude tohle sdružení se 140 tisíci dělat? Já jsem říkal: Ty perfektně ví, co s nimi udělají, protože potřebují stany, potřebují vybavení. (…) Pak se to začalo tak různě zjednodušovat, ale funguje to dodneška. Takže to byla dobrá věc a myslím, že to silně přispělo k rozvoji činnosti. Že nějaké peníze přitekly na ta místní sdružení a oni věděli, že se na ně nekašle, že je dobrý důvod v té Ymce být. Ze začátku to dělalo značný podíl rozpočtu, ale postupně se osamostatnili a teď jsou to zlomky z těch příjmů. Ale takhle to začalo. To bylo tóčo teda…
V r. 1995 odešel z ústředí, z Ymky však nikdy nezmizel...
Počátky strategického plánování
To byla v podstatě iniciativa moje a Michala Šourka, protože jsme měli představu, že by YMCA měla mít nějaký plán a nemělo by se vše dít tak chaoticky, (…). Některá sdružení jela dobře, ale YMCA byla ještě jedna kupa, jeden celek v té době (jedno IČO, pozn. red.). Takže to byla taková divočina. Tak jsme nějaký strategický plán udělali, bylo to schválené, ale nic se z toho neudělalo. To byl ten první… A když se tady změnila konstelace na ústředí, přišel Vojta (Hynek, pozn. red.) a stal sekretářem a Štěpán (Hejzlar, někdejší generální sekretář, pozn. red.), tak se na to zase začalo slyšet.
YMCA a rodina
Moje děti jezdily na tábory, teď už je vedou, plus přitahují další kamarády, už vzali Ymku po těch x letech za svou. Takže nám tam přibývají postupně členové, i činní… A jezdí na kurzy činného člena a tak. To je fakt jako skvělý nápad, ty kurzy činného člena, protože třeba moje děti, když tam byly, tak teprve pochopily, co je YMCA, co je zač… po těch letech. Ono se to vždycky špatně vlastním vysvětluje. To je super. To byl takový sen, mít takové vzdělávání ymkařů, vedoucích. Stejně ale pořád ty standardy vedoucích byly od začátku poměrně vysoké, my jsme měli na těch táborech minimum průserů od samého začátku. Na rozdíl od jiných organizací to vcelku šlo. Problém byl spíš s tou křesťanskou orientací některých sdružení (…).
YMCA a víra
Já funguju i jako pomocný kazatel v rámci evangelické církve. Takže jako plně ordinovaný služebník. Takže to bylo vždycky pro mě důležité a pro Michala taky, protože Michal (Šourek, pozn. red.) je vystudovaný farář. Na to jsme se snažili dbát co nejvíc. Prostě bylo to důležité, i když jsme mluvili s dobrovolníky, kteří sem přicházeli, jezdili k nám na akce. A na těch mých táborech, i těch, co teď pokračují, je to hrozně důležitá složka, a i tam někteří lidé uvěřili postupem času. Dokonce jsme měli v rámci jednoho tábora polní křest celé rodiny.
(…) Já jsem byl takový velmi konzervativní evangelík, a YMCA to změnila hodně. Že jsem získal přehled, co se dá všechno dělat. Hlavně jsem pochopil jednu věc. Že YMCA je vázaná tím misijním posláním. A čím ho naplňuje, to už je na tvořivosti každého. Že tam není žádná pevná závazná metoda jako třeba mají skauti. Že je to vlastně velká volnost, velká svoboda v tom, jaký prostředky v daný společnosti a v daným kontextu použiju. To mně pomáhá doteďka. I ta otevřenost vůči různým lidem. Že jsem schopný komunikovat s mladými, se starými, s dětmi pořád ještě. (…) To ymkařské, ta otevřenost, se stala součástí mého života. To je ve mně naprosto a úplně zásadně zakořeněné. Takže když se se mnou někdo chce opravdu bavit i o věcech víry, tak jsem toho schopen bez předsudků, prostě čekat, co mi přinese ten druhý nového. To je obrovský vklad přes všechny trable, které jsem tady zažil.
YMCA dnes
Já bych řekl, ať je tím, čím je, (…) tzn. organizací, která nese různými formami druhým evangelium. A místem setkávání, mostem. To, co je v tom poslání. Aby to poslání naplňovala, nic víc. Když ho bude naplňovat, tak plní svou úlohu. A já jsem docela rád, jak se vyvíjí, o tom se nám ani nezdálo s těmi možnostmi, co jsme měli a s improvizací. Obrovský poklad je Vojta (Hynek, pozn, přepis.) (…). To je taková záruka kontinuity… A pak jste tu vy, noví, neopotřebovaní.
Alžběta Čechráková, foto: J. Bergerová a YMCA Klatovy Zdroj: redakčně upravený přepis rozhovoru, 21. 7. 2021, Praha, nahrávku pořídila a rozhovor vedla A. Čechráková
Láďa zažil divoká devadesátá léta, kdy na ústředí působil společně s Michalem Šourkem a dalšími výraznými osobnostmi té doby. Je až neuvěřitelné, u čeho všeho byl – od navrácení domu a řešení jeho technických potíží, po zavádění systému VG, počátek žádostí z MŠMT, strategické plánování. Byl u prvních výročních zpráv nebo třeba u počátků Ten singu a spolupráce s Norskem. Láďa psal granty, organizoval koncerty, plesy, vozil nábytek do Paláce YMCA z Německa, navštěvoval mezinárodní ymkařská setkání, programoval telefonní rozvodnu v Paláci YMCA nebo třeba spolutvořil a zaváděl slib činného člena.
Začátky v Ymce
Tak jsem se nějak dostal na schůzi pražské Ymky a pak jsem se dostal na Saphire Institute setkání, což byl vlastně program sponzorovaný americkou Ymkou pro Ymky střední Evropy, to bylo v Tizsadobu v Maďarsku, tuším v roce 1992. (…) A to bylo velké setkání, kde byli pozvaní špičkový lidi z Ymky, kteří reprezentovali nejrůznější oblasti Ymky. A já jsem pochopil, že to je to, co chci dělat. Tam bylo úžasné, že Ymka tam byla těmi lidmi, ať byli odkudkoliv a dělali cokoliv, od vládní úrovně v USA až po lidi, který dělají ve slumech na ulici na Filipínách, prezentována jako stavitel mostů, to byla její hlavní úloha. (…) Tam jsem se rozhodl, že bych do Ymky chtěl jít, tak jsem se stal členem pražské Ymky (…). A tak postupně jsem dostal nabídku dělat sekretáře (…). Zároveň jsem se staral o technické věci jako o ústřednu a tak.
Palác YMCA
Na jednu stranu bylo fajn, že starý pan Drápal byl obrovsky respektovanou osobností u skautů a u všech těchto hnutí. Klíčové bylo to, že se podařilo získat Palác. To byla zásluha starých právníků a pana Drápala a toho, že to bylo ČSTV a ČSTV se nechalo těsně před uzávěrou těchhle převodů přesvědčit. To bylo dobře. Takže jsme byli vlastně jediní, komu se vrátil ten dům, (…) Bylo to naprosto čisté, takže do toho nemohl nikdo vandrovat. Takže jsme Palác dostali těsně před plánovanou rekonstrukcí, na kterou bylo plánováno 100 mil. tehdejších korun. Samozřejmě z těch jsme neviděli ani korunu. Takže co se týkalo technického stavu, tak to bylo teda děsivé. Největší byla legrace s rozvodným transformátorem, který byl až úplně v nejnižším patře a byl pod hromadou suti, ze které lítaly blesky, tam bylo 22 kV vedení (smích). Stupačky, všechno špatně. Takže se to postupně, jak byly peníze nebo jak se na to peníze půjčily, dávalo dohromady.
Já jsem fungoval jak v té technické správě, tak v Ymce jako takové. Pořizovala se nová ústředna, která na tehdejší dobu byla supermoderní a která se mi starala neustále o zábavu. Protože tady zdejší pan technický ředitel jednoho krásného dne v létě vyhodil pojistky a nedbal toho, že ta ústředna řve a ona lehla a pak se následně zjistilo, že ta firma, která to měla na starosti, tak sice říkala, že je to zálohované, ale nebylo. A přijeli si pro mě na tábor a já jsem dva dny z výpisu dával dohromady konfiguraci ústředny. Ve dne v noci. Takže za dva dny to zase fungovalo. Takže to byla ta technická stránka věci. Samozřejmě ovlivňovala i finance.
To se braly neustále úvěry. Říkám, tady víc jak těch 100 mil. se do toho prostě proinvestovalo. Akorát, že to nešlo najednou, ale bylo to po troškách. Tady bylo od začátku jasné, že pokud z toho YMCA má něco mít, tak to musí nějak vypadat. Výhoda je, že je to na velice luxusním místě, takže sem ty společnosti rády šly. (…) Já jsem tady prakticky poznal spoustu společností, protože jsem zařizoval telefony a nastavoval podle přání, to byla docela pestrá společnost. Jako teď. Od začátku byla koncepce, aby to vypadalo, i ty služby, aby byly moderní. Třeba co se týkalo toho telefonu, tak to na tehdejší dobu byla bomba. Já jsem uměl nastavit spoustu věcí, které jsou už dneska samozřejmé, ale tehdy to samozřejmé nebylo. (…)
YMCA Praha a vnitřní spory se seniory
Já jsem byl sekretář ústředí a postupně teda předseda pražské Ymky v takovém krizovém období, kdy tam fungoval docela silně a rozvratně senior klub. (…) Tam šlo o to, že většina těch starých Ymkařů vůbec nezažila Ymku z pozice vedení. Oni prostě tvrdili, že když bude YMCA křesťanská, že to bude lidi odrazovat. Takže tam byly docela ostré souboje na tohle téma a ten senior klub měl dost silný hlas. Pak tím, že se změnily stanovy a změnil se slib činného člena, tak ti senioři to až na drobný výjimky odmítli podepsat. Tím pádem se stali obyčejnými členy, a tím pádem ztratili na rok vliv na volby výboru a na takovéto věci. Což bylo dobré, protože se pražská Ymka trošku nadechla a rozjely se YMCA kluby a rozjela se spousta věcí. Takže pak hodně těch seniorů, i když se speciálně na mě hodně zlobili za tenhle krok, tak většina z nich uznala, že to bylo dobře, že ta Ymka vypadá teď dobře, že je tady dům plný dětí. Takže nakonec to bylo vzato dobře, protože oni byli jen za chlapecké kluby, nic jiného, prostě to, co oni znali. Oni neměli vůbec představu, jak ta YMCA teď vypadá ve světě. Další věc, co byla docela důležitá, bylo to, že my jsme měli velice silné vazby na německou Ymku. A německá YMCA byla a je výrazně křesťanská, což nás uchránilo před těmi snahami udělat z toho organizaci na generování zábavy, takže i tohle se tak nějak povedlo právě i v těch nových stanovách, který, mám pocit, s malými změnami platí doteď.
Setkání s Ten Singem
To byla vlastně možná aktivita ze strany norské Ymky jako takové. Někdo se s nimi někde potkal a oni to nabídli. Ale tu historii přesně neznám, ale tak nějak to asi proběhlo. Možná přes starého pana Drápala, který byl v tomhle k nezaplacení. Ten neustále navazoval kontakty a reprezentoval českou Ymku v zárodečném stavu velmi hezky. (…) To totiž tady byla 2 děvčata, která nás hodně ovlivnila. Obě na Ten sing, Norky, hrozně mlaďounký, jestli 19, 20, ale jako profíci a docela nás občas vyškolily. Což jsem pak od té doby říkal, že dobrovolník je neplacený profík, že se tak musí chovat. A oni to teda naplňovali naprosto stopro. Oni byly fakt úžasné obě dvě.
Začátky vnitřních grantů
Samozřejmě tím pádem byly problémy s penězi, protože ta místní sdružení prakticky nedostávala nic. No a pak se udělala revize, co kdo dostává a zjistilo se, že jedna YMCA sežere 2 mil. a na ty ostatní se nedostane nic. Tak byl takový požadavek udělat nějaký systém přerozdělování, já jsem ho udělal, přiznávám, trošku komplikovaný, ale, řekl bych, spravedlivý. Ale když jsem to poprvé zveřejnil, tak jsem to docela schytal ze všech stran, protože třeba nějaké malé sdružení najednou mělo 140 tisíc a různý další sdružení, protože byla velmi aktivní, tak na základě těch schválených kritérií dostala najednou docela velké peníze (…). No, to byl cirkus teda. A to ještě Karin (někdejší účetní Karin Karausová, pozn. red.) tady říkala: Co bude tohle sdružení se 140 tisíci dělat? Já jsem říkal: Ty perfektně ví, co s nimi udělají, protože potřebují stany, potřebují vybavení. (…) Pak se to začalo tak různě zjednodušovat, ale funguje to dodneška. Takže to byla dobrá věc a myslím, že to silně přispělo k rozvoji činnosti. Že nějaké peníze přitekly na ta místní sdružení a oni věděli, že se na ně nekašle, že je dobrý důvod v té Ymce být. Ze začátku to dělalo značný podíl rozpočtu, ale postupně se osamostatnili a teď jsou to zlomky z těch příjmů. Ale takhle to začalo. To bylo tóčo teda…
V r. 1995 odešel z ústředí, z Ymky však nikdy nezmizel...
Počátky strategického plánování
To byla v podstatě iniciativa moje a Michala Šourka, protože jsme měli představu, že by YMCA měla mít nějaký plán a nemělo by se vše dít tak chaoticky, (…). Některá sdružení jela dobře, ale YMCA byla ještě jedna kupa, jeden celek v té době (jedno IČO, pozn. red.). Takže to byla taková divočina. Tak jsme nějaký strategický plán udělali, bylo to schválené, ale nic se z toho neudělalo. To byl ten první… A když se tady změnila konstelace na ústředí, přišel Vojta (Hynek, pozn. red.) a stal sekretářem a Štěpán (Hejzlar, někdejší generální sekretář, pozn. red.), tak se na to zase začalo slyšet.
YMCA a rodina
Moje děti jezdily na tábory, teď už je vedou, plus přitahují další kamarády, už vzali Ymku po těch x letech za svou. Takže nám tam přibývají postupně členové, i činní… A jezdí na kurzy činného člena a tak. To je fakt jako skvělý nápad, ty kurzy činného člena, protože třeba moje děti, když tam byly, tak teprve pochopily, co je YMCA, co je zač… po těch letech. Ono se to vždycky špatně vlastním vysvětluje. To je super. To byl takový sen, mít takové vzdělávání ymkařů, vedoucích. Stejně ale pořád ty standardy vedoucích byly od začátku poměrně vysoké, my jsme měli na těch táborech minimum průserů od samého začátku. Na rozdíl od jiných organizací to vcelku šlo. Problém byl spíš s tou křesťanskou orientací některých sdružení (…).
YMCA a víra
Já funguju i jako pomocný kazatel v rámci evangelické církve. Takže jako plně ordinovaný služebník. Takže to bylo vždycky pro mě důležité a pro Michala taky, protože Michal (Šourek, pozn. red.) je vystudovaný farář. Na to jsme se snažili dbát co nejvíc. Prostě bylo to důležité, i když jsme mluvili s dobrovolníky, kteří sem přicházeli, jezdili k nám na akce. A na těch mých táborech, i těch, co teď pokračují, je to hrozně důležitá složka, a i tam někteří lidé uvěřili postupem času. Dokonce jsme měli v rámci jednoho tábora polní křest celé rodiny.
(…) Já jsem byl takový velmi konzervativní evangelík, a YMCA to změnila hodně. Že jsem získal přehled, co se dá všechno dělat. Hlavně jsem pochopil jednu věc. Že YMCA je vázaná tím misijním posláním. A čím ho naplňuje, to už je na tvořivosti každého. Že tam není žádná pevná závazná metoda jako třeba mají skauti. Že je to vlastně velká volnost, velká svoboda v tom, jaký prostředky v daný společnosti a v daným kontextu použiju. To mně pomáhá doteďka. I ta otevřenost vůči různým lidem. Že jsem schopný komunikovat s mladými, se starými, s dětmi pořád ještě. (…) To ymkařské, ta otevřenost, se stala součástí mého života. To je ve mně naprosto a úplně zásadně zakořeněné. Takže když se se mnou někdo chce opravdu bavit i o věcech víry, tak jsem toho schopen bez předsudků, prostě čekat, co mi přinese ten druhý nového. To je obrovský vklad přes všechny trable, které jsem tady zažil.
YMCA dnes
Já bych řekl, ať je tím, čím je, (…) tzn. organizací, která nese různými formami druhým evangelium. A místem setkávání, mostem. To, co je v tom poslání. Aby to poslání naplňovala, nic víc. Když ho bude naplňovat, tak plní svou úlohu. A já jsem docela rád, jak se vyvíjí, o tom se nám ani nezdálo s těmi možnostmi, co jsme měli a s improvizací. Obrovský poklad je Vojta (Hynek, pozn, přepis.) (…). To je taková záruka kontinuity… A pak jste tu vy, noví, neopotřebovaní.
Alžběta Čechráková, foto: J. Bergerová a YMCA Klatovy Zdroj: redakčně upravený přepis rozhovoru, 21. 7. 2021, Praha, nahrávku pořídila a rozhovor vedla A. Čechráková