(Píše účastník z Brna)
Bylo již pozdě večer, když jsem přišel do tábora. Do prvního
mezinárodního tábora YMCA, pořádaného v srpnu
ve Vaumarcus. Přivítalo mě hvězdnaté nebe, večerní
píseň cvrčků, hluboké ticho lesa a neklidná hladina jezera
Neuchatelského, postříbřená nebeským pavoučkem
a zlacená hvězdami… Pouze poslední motiv táborové
písně jsem zaslechl a poslední jiskry v ohništi uviděl.
Celý tábor mně zastřela noc.
Ráno byl jsem probuzen červánky, nesenými na loktech
azuru. Všude bylo plno zpěvu, radosti, úsměvu, plno slov
a vítání… Representanti 18 národů se zde sešli, aby se
poznali; aby se vzájemně vyměnily názory o Novém Životě,
o životě dle Písma Mistra, aby hoši z Kanady, Uraguay
ukázali hochům skotským, jak si umějí hráti a jak žijí; aby
Itálie sdělila Švýcarsku Rakousku a Francii, jak věří, že
jediné mládež může dáti životu nový směr a že jediné na
ní bude záležeti, zdali se uskuteční světový mír a křesťanské
bratrství na základě učení Krista; aby Německo řeklo
Holandsku, Československu, Anglii, Norsku a Švédsku,
jak si představuje život ve střední Evropě a aby Čína
a Japonsko spolu s Persií a Indií pověděly něco o tom,
jak se dívá mládež na dalekém východě na Ameriku…
I příroda v horách Jury se s námi radovala a vítala nás.
Radovaly se stráně se sedmikráskami, rozhořelo se sluncem
jezero, keře šeptaly cestičce o síle radostného života,
rozdováděly se vlnky, pobíhající vesele po kamenech.
Usmály se daleké hory a jejich Duch byl jistě probuzen
večer táborovým zpěvem a pokřikem 80 mladých, nadšených
srdcí Ameriky, Asie a Evropy…
Již první večer v táboře vstoupilo mi do duše neznámé
kouzlo: ucítil jsem hlas Neznámého. Navštívil náš táborový
oheň, náš „večerní domov“! Ano, domov má každá
duše, každá rodina, každý tábor! Jen kde ho nalézti,
a jak? „Hledejte — duše moje — hledejte ony cestičky,
ony — za století - zarostlé chodníčky, jimiž možno se
dostali k vlastní duši i k srdci druhého!“ — slyšet i bylo
z tmavého koutku lesa, z hlubokého nebe, z úsměvu dalekých
a blízkých velikánu i ze zlatých plamenu táborového
ohně. Toho večera uslyšely hory, mateřídouškou vonící
stráně alpské naši hymnu „Kde domov můj“. Hymnou
svojí se totiž každý národ představil. Za Československo
tam byli dva: jeden měl housle a druhý mandolínu.
Po 7 dní nás budilo sluníčko za ranní písně jezerních,
věčně mladých vlnek. „Jak je mám rád!“ – pronesl můj
soused Švýcar, vyhlížeje oknem a vítaje tichou modlitbou
nový den: „Odkud beřete tolik mládí? Nechť moje
duše vaši píseň, vaše zákony, večerní snivost lesk vašich
očí – nechť vše, co vaše jest navždy zbožňuje a na cestu
života si odnese! Plnou náruč! I s kouzelným azurem, i se
zdravým dechem hor i s poklady v zasněných koutcích
lesa… i se vším, co dává sílu k životu, zdravý úsměv,
klidný pohled a hluboký dech….“ Po této kratičké jeho
modlitbě nastalo ranní cvičení, vedené ředitelem tábora
Mr. T. Strongem.
I tělu se zde dostalo přepychově zdravého vzduchu a horského
sluníčka. Po toilettě táborový zvon volá k chvilce
rozjímání, k „okamžiku ticha“, k ranní táborové modlitbě.
Každý totiž musil několik minut se soustředit na vytčený
cíl: jak pokračovat a kde nabrat síly k tomu, abychom přispěli
k uskutečnění Království. Božího na zemi. Po snídani
– ven do lesa ve skupinách, ve družinách, do chrámu
přírody, do biblických hodin a debatních schůzí!
Biblické hodiny! Ještě dosud slyším ona krásná slova
Mr. E. J. Patta, Johannota a ostatních, jež vždy tak pěkně
dovedli přímo indukovati radost, zájem a rychlá řešení
různých problémů, které vždy počínaly Písmem a končily
radostnou shodou všech. Tak na př. byly tam tyto otázky:
Má život Kristův pro nynější mládež takovou cenu jako
dříve? Máme se dívati na Krista jako na Boha, nebo jako
na ideálního člověka, nebo jako na symbol? Čeho máme
nejdříve poslechnouti: hlasu svého svědomí, hlasu Božího
nebo morálky státu? Jak řešit rozpory mezi morálkou
davovou a vlastním nitrem neb morálkou života Kristova?
Dále se řešily problémy: představa Boha, problém rapový,
války, morálky dívčí a chlapecké, národnosti. Nebo:
Je mravnost původu metafysického nebo přirozeného?
Je jedna mravnost nebo jsou dvě?
Mění se mravnost s pokrokem, nebo je stále táž? Je Kristova
„Láska k bližnímu“ výsledkem lidského života, nebo
jeho předpokladem? Je mravnost v citu nebo v rozumu?
— Mluvilo se různými jazyky, ale ku podivu — vzájemně
jsme si všichni rozuměli. Tu jsem si položil otázku
„Kde se jen béře tolik neznámého, logiky, kde se jen
skrývá tolik svátečních motivu, citu a rozumu, že člověk
je všechny svými slovy muže říci druhému, jenž jemu
jinak nerozumí, než úsměvy?“ A poznal jsem, že v srdci
lidském jsou ony skryté poklady, že to je ona rozsáhlá
klaviatura životních akordů, které jsou nám všem společný
a které se skrývají v přízvuku slova, v modulaci jeho;
ano, to jsou ony spodní proudy, které jsou za každým
slovem i úsměvem i pohledem, kterým rozumíme, a jež
dovedou rozezvučet naše strunky, ty nám povídají často
o skrytých pramenech života a o podstatě jeho více, než
důkazy chladného rozumu a vědy…
Dny ubíhaly za stálé činnosti; po krátkém odpoledním
odpočinku šli jsme buď na hřiště, kde
nám hlavně 32 American-boys ukazovalo, co to znamená
a jak si máme vysvětlovati jejich ,,play the game“, nebo
do hor na výlet, nebo užívat krásné, čisté vody jezera
Neuchatelského.
A večer u táborového ohně! Svátky pro moji duši! Tam
v horách, daleko od čtyřech studených stěn, tam duše se
cítila volnější, svobodnější, šťastnější… V takový okamžik
člověk pocítí touhu rozletět se na vrcholky modrých
hor. Vždyť ho tam hory samy lákají! „Jen výš, jen výš!
Nezůstávat tam dole! Zde na vrcholcích je možno se lépe
rozhlédnout, zde je blíže k azuru, ke slunci, k pramenům
života… jen výš, jen výš…!“ Hory dovedou velmi
mnoho rozhodit v cestu života zdraví a písní a dovedou
velmi pěkně a mile vyzdobit ráj našich vzpomínek... tam
na horách „je sladko žít“! Člověk může blíže pohledět
Neznámému v oko, tam dovádivé vlnky uspávají břehy
i unavené a onemocnělé srdce lidské, večery dlouho
zpívají horám ukolébavku, tam duše dovede více nésti
blankytu, víc- Lásky pro druhé pro život. . .
Nejkrásnější táborový oheň byl poslední. To byla pohádka!
Večer tonul v radosti a v písních! Každému v oku bylo
zříti jiskru nového života. Mr. Strong, tvůrce ohňů, dovedl
v každém roznítiti doutnající plamen Bratrství a Lásky.
Toho dne slunce zůstalo déle na horách, cvrčci nějak
veseleji hráli, les se roztomileji rozezpíval a linie dálek
se radostí chvěly… K tomuto ohni si každý účastník
předem uřízl malou hůlku, na níž si dal vyryti od všech
representantů počáteční písmena. Tuto hůlku, tento symbol
jednoty pak při „táboráku“ všichni vložili do ohně,
posvětili jej plameny, do nichž každý současně vhodil
daň a slíbil při jméně své vlasti, že bude doma zapalovali
podobné ohně — nejen po stráních, ale i v srdcích svých
bližních…
Den na to nadešel okamžik loučení! Loučit jsem se měl
s tolika dobrými dušemi, s horami, které mně tolik připravily
překvapení a s táborem, který mně dovedl dáti
tolik pěkných okamžiků, mnoho nových motivů života
a životních výhledů... Z toho všeho jsem si svázal „tulácký
uzlíček“, a ten si odnáším v život. Za něj táboru nejvíce
děkuji.
Loučili jsme se klidně, mnozí pouhým úsměvem,
pohledem neb delším stiskem ruky. Ale i v tom je kus
hrdinství, dovedeme-li se loučit bez slzí, abychom snad
pro uslzené oko nezapomněli vítat... Tvářičky toho dne
byly nějak pobledlé, ale jinak bylo pěkně, a vše se též
s námi loučilo; stromy děkovaly za večery, dálky se spokojeně
usmívaly, jezero nás dlouho doprovázelo svým
snivým pohledem, plachetky vodní dávaly nám poslední
„S Bohem“ a z vlaku jsme ještě zahlédli poslední pohled
tábora, hledícího smutně do dálky a snícího jistě o slovech,
jež byla dána jemu do vínku:
„Aby všichni jedno byli
jako ty, otče, ve mně, a já
v tobě, aby i oni v nás jedno
byli, aby uvážil svět, že jsi
ty mne poslal.“ (Jan, XVII., 21.)
YMCA – ČASOPIS SDRUŽENÍ YMCA V ČESKOSLOVENSKU,
PROSINEC 1925, ČÍS. 5-6, str. 159,
ilustrační foto: Archiv YMCA -–tábor YMCA Hradec
Králové cca 1930