Cyklus vzpomínání na Ymku
Autor: externí <protein(at)ymca.cz>, Téma: 03/2023, Vydáno dne: 04. 10. 2023V následující rubrice vám přibližujeme významné osobnosti
Ymky jejich vlastními slovy.
Další pamětnicí je Eva Tschornová, dlouholetá
(nyní již emeritní) office managerka Ymky
Europe, která sídlila do roku 2022 v Praze.
Eva byla duší evropské Ymky, v její kanceláři
a na setkáních, které organizovala, se doslova
odehrávaly ymkařské dějiny.
Eva Tschornová emigrovala v 70. letech do Kanady. Když se v roce 2001 vrátila zpět do ČR, poměrně dlouho nemohla najít práci…
A pak jsem jednoho dne přišla na návštěvu k rodičům a tatínek mi ukázal, že YMCA hledá office manažera a tatínek Ymku dobře znal a odjakživa jí fandil, tak mi řekl: zkus zažádat. Na základě pohovorů jsem tu práci dostala v lednu 2002. Pohovor jsem dělala s panem Johanem Vilhelmem Eltvikem, což byl generální sekretář. Já jsem se na interview snažila nabiflovat strategii, což mi bylo úplně k ničemu, protože těch informací bylo tolik a všecko bylo pro mě cizí. Ale abych řekla v krátkosti, já jsem nakonec tu práci dostala kvůli tomu, že jsem v Kanadě dělala vedoucí lidem z 18 národností, vyšla jsem s nimi, rozuměla jsem si s nimi, se všemi jsem doteď kamarád. Takže jsem argumentovala tím, že umím jednat s lidmi. Byla jsem nestarší kandidátka na tu pozici a jediná bez vysoké školy. Takže pohovor to byl zajímavý. Já jsem pak měla jít na definitivní pohovor v pondělí, ale v neděli mě tatínek přemluvil a já jsem volala Johanovi do kanceláře a řekla jsem mu: já tu práci opravdu chci, já v ní budu dobrá a on řek: tak už v pondělí nechoďte, máte ji.
Evin tatínek měl na Ymku dobré vzpomínky z dob první republiky…
Tatínek v Paláci YMCA za svých studií bydlel. Protože tady byl už tenkrát hostel, tak on tady bydlel. A protože byl aktivní sportovec, tak tady plaval, využíval běžeckou dráhu, tatínek byl výborný oštěpař, takže zde dělal různé posilovací programy s Danou Zátopkovou. Takže on o Ymce věděl, věděl, že pracuje s mladými lidmi, znal i její minulost ve světové válce a hrozně jí fandil. A proto mi taky po přečtení toho inzerátu Ymku doporučil a musím říct, že po celou tu dobu, co jsem pracovala v Ymce, mi strašně fandil, sledoval to aktivně, byl strašně rád, když jsem mu vyprávěla o Ymce, pro tatínka to znamenalo strašně moc, že jsem se začlenila do tohoto celosvětového společenství.
Neodmyslitelně je práce Evy pro Ymku Europe spojená s festivaly, které se v Praze konaly v letech 2003, 2008 a 2013.
V roce 2003 ho chystala hlavně norská Ymka, která zpracovávala veškeré finance, na určitý organizační části se podílel David Podger a Zdeněk Beran, kteří seděli tady v kanceláři. To byla řada lidí, která s kanceláří nijak spojená nebyla, ale byla najatá přímo pro tu festivalovou práci. V tom roce 2003 byla ta situace pro mě, musím říct, nepřehledná, do jisté míry frustrující, protože pak ten přesun materiálu z Letné sem do kanceláře, to prostě bylo těžké. Ale zároveň na ten festival nikdy nezapomenu, protože na Letné ve 38 stupních na písku a strávit tam 20 hodin denně… Já myslím, že tam byla větší účast než na těch dalších festivalech, ale zase tenkrát, bych řekla, že logisticky jsme se teprve učili. Když ti lidi přijížděli, tak tam byla obrovská řada počítačů, kde se řešilo ubytování, jídlo, teď vím, že lidi byli přebukovaní, prostě byla tam řada, řada problémů. Konečné číslo účastníků bylo nějak kolem 7300…
V roce 2008 ta moje role byla hodně aktivní, tam už jsem opravdu vedla informační centrum se vším všudy, musela jsem vyjednat, kam se bude jezdit k lékaři, kam se bude jezdit k zubaři, která policejní stanice bude oslovovaná. V roce 2008 už byli všichni naši zaměstnanci přímo zahrnutí do týmu, já jsem dělala logistiku, informace, víza. Což bylo tenkrát hrozně důležité, protože se mi podařilo vyřídit, že lidé ze zemí, kteří potřebovali víza, přinesli seznam na ambasádu plus pasy a bez přítomnosti těch účastníků dostali do pasů víza. A to všecko bylo předjednané na Ministerstvu zahraničních věcí. A to byl neskutečný úspěch, protože tam byla velká účast lidí z východní Evropy, kde mladí lidi určitě nemohli jezdit na ambasádu, čekat na víza, platit za ně. Tady to dostali na počkání jejich národní koordinátoři. Čili to byl obrovský projekt podpořený tenkrát Ministerstvem zahraničí. Já jsem připravovala kolem toho festivalu takové věci jako třeba recepci na Ministerstvu zahraničních věcí, to informační centrum. Obrovskou práci odvedl hlavní koordinátor, to byl Ian Luck, a Adam Rychlik, který vlastně ručně zpracovával archy ubytování a přesně věděl, kde kdo bydlí, jak. Takže organizačně byl ten festival podle mého opravdu dobře zvládnutý. A opravdu na něj ráda vzpomínám, česká Ymka tam měla obrovskou roli v rámci dobrovolníků i City Action byla velice povedená, takže na ten festival ráda vzpomínám. 2013 to byl zase úplně jiný charakter, tam bych řekla, že to bylo dobře organizované zespoda, ale shora tomu hodně chybělo (smích). To byla taky taková doba, kdy jsem poznala lidi z české Ymky nejvíc, protože jsme vlastně určité věci řešili přes stůl v jedné místnosti. Ale jak říkám, ten festival se dlouhodobě potýkal s tím, že v některých věcech panovala nerozhodnost, všecko dlouho trvalo, udělaly se čáry přes rozpočet, se kterými nikdo nepočítal, takže ten festival, bych řekla, že bohužel tímto hodně utrpěl, protože lidi rozhodně byli hodně nadšení jako v tom roce 2008. No a všecko bylo dovršené tím, že první večer byla festivalová „site“ vytopená, popadané stromy, bouřka a měli jsme jediné štěstí, že to nikdo neodnesl.
Velkou částí Eviny práce byla organizace Valného shromáždění – General Assembly YMCA Europe.
General Assembly je vlastně jedno setkání, které musí proběhnout ročně, musí z něj být oficiální zápis, účastní se exekutiva, účastní se zaměstnanci a účastní se vedoucí a delegace jednotlivých národních Ymek. A program těch valných hromad má vždycky dvě části. Jedna je vysloveně technická, že se schvalují určitá rozhodnutí, probíhá hlasování, schvaluje se rozpočet, jak minulý, tak budoucí, probírá se strategie do budoucna, často jsou součástí volby do statutárního orgánu, a pak ta druhá, to jsou vlastně neformální setkání, která nakonec jsou vždycky očekávaná a je to na těch valných hromadách asi to, na co se lidi nejvíc těší. Protože tam si můžou navzájem vyměňovat zkušenosti, jsou tam i workshopy s určitým zaměřením. Ta neformální část je vždycky hodně zajímavá. Je škoda, že když já jsem začínala, tak valné hromady byly týden a součástí byla i exkurze, návštěvy národních Ymek, lokálních Ymek, a pak, pro mě z nevysvětlitelných důvodů, ti, co si tam vždycky rádi na ten týden jeli, tak najednou začali říkat, že je to moc dlouhé, že nemají čas si brát volno. Pro mě je tenhle aspekt takový trošičku fascinující, protože všecko je online, všecko si můžete nastudovat dopředu, ale najednou nikdo nemá ten čas. Takže to je takové absurdum tohoto světa, že všecko je jednodušší, ale nikdo nemá na nic čas. Protože pro mě právě ty první valné hromady, které trvaly týden, byly úplně nezapomenutelné. Johan Vilhelm si na tom vždycky zakládal, aby byla valná hromada jednou tady v ČR, jednou v zahraničí, jednou byla v Praze dokonce, ale pak chtěl, aby vždycky byla v Litomyšli v našem tréninkovém centru v rámci určité propagace. To se pár let dařilo, ale pak zase byly hlasy, že je to těžká dostupnost, ale opět jsem to trošku nechápala, protože kdo tam byl, tak na Litomyšl nikdy nezapomněl, Litomyšl má prostě obrovské kouzlo. Jeden čas to tak bylo a s výměnou sekretářů (na evropské úrovni, pozn. red.) to se udrželo rok nebo dva a pak už to nebylo.
Tréninkové centrum Litomyšl
Litomyšl vznikla tak, že teď myslím, že v roce 99 tam bylo setkání Ten Singu. A tenkrát ta Litomyšl oslovila, ale pak, jak se to dalo dohromady, nevím, ale vím, že tam probíhala jednání mezi Ymkou a městem, a právě se v tom angažovala tenkrát generální sekretářka české Ymky (Jana Vohralíková, pozn. red.) a rozhodlo se o koupi toho starého pivovaru naproti litomyšlskému zámku a ten se předělal na tréninkové centrum, hostel a pak takovou hotelovou část. Bohužel ta restaurační část nám nikdy nepatřila, což pak postupem doby přinášelo problémy. Litomyšl byla zrekonstruovaná podle mého názoru velice dobře, lokace je nezapomenutelná, zážitky jsem tam měla nezapomenutelné, ale myslím si, že to trošku krachlo na tom, že nikdo neměl byznys plán. Já si myslím, že když je takovéto středisko, že by měl být business plán, aktivní propagace, lobbování.
V Litomyšli to bylo zamýšlené i na setkání programových skupin, to vím, že často využívali skauti nebo sportovní skupiny, YMCA Europe Sports Group. A používala to hodně Světová aliance, která tam měla jedny ze svých největších schůzí, na těch jsem se podílela. Vím, že to byly akce úplně úžasné a ta Litomyšl všechny oslovila. Ale prostě bylo toho málo. My jsme tam měli kapli, která se pronajímala pro svatby. A mělo to prostě řadu účelů, jenom si myslím, že to chtělo někoho, kdo by se věnoval pouze tomu, měl určitý přehled o byznysu jako takovém, protože my jsme tu Litomyšl měli zadarmo – město a YMCA to vlastnili dohromady, my jsme měli pronájem na 25 let za korunu ročně. No a teď se ten podíl v rámci odchodu do Bruselu nebo už i předtím prodal zpátky městu a teď celý ten areál vlastní město. Tam šlo jenom o to, že to nikdo nevyužíval nebo to využití bylo minimální a byl pak ohlas, proč ji teda máme. Mě ten odchod hrozně mrzel, protože si myslím, že YMCA společenství, aby sedělo v UNESCO budově na takhle významným místě, nic za to neplatí, jenom se tam musí občas objevit… Že je to škoda.
Přínos sídla Ymky Europe v Praze pro Ymku v ČR
No tak musím říct, že ten přínos se hodně měnil s výměnou generálních sekretářů v české Ymce. A taky s tím, že já jsem se ze začátku tak trošku oťukávala, ale pak se to hodně změnilo hlavně za pana Erdingera a pana Rálka, protože to jsme začali spolupracovat hodně na těch festivalech, a u mě se to pak posunulo hodně na takové personální bázi, že jsem často potřebovala pomoc od lidí v české Ymce, často jsem s nimi setkávala, takže ta spolupráce dostávala úplně jiný rozměr. A jak už jsem se zmiňovala, tak na těch festivalech byla spolupráce s nimi strašně důležitá.
Ale musím říct, že česká Ymka v těch posledních letech mého působení dělala úplně neskutečnou práci. Vysílala lidi na zahraniční programy, což si myslím, že je strašně důležité, účastnila se všech evropských tréninků. Prostě to, co bylo důležité, u toho česká YMCA byla. Já to hrozně obdivuji a cením si to, protože si myslím, že ten mezinárodní rozměr v té Ymce je hrozně důležitý a ten ta česká YMCA teď má. V čem tkví podle Evy Tschornové specifičnost Ymky? Já bych řekla, že její největší síla je její největší slabost. A to je ta obrovská diverzita té práce, že vlastně žádná YMCA nedělá to samé. A myslím si, že tím je unikátní. YMCA je specifická tím, že oslovuje problémy v té dané komunitě nebo v tom daném městě, v té dané zemi. Na druhou stranu ta její slabost spočívá právě v té její diverzitě, že se dá hrozně těžko Ymku jako takovou uchopit a její roli ve společnosti, která je podle mého nadčasová a překrývá mnoho jiných organizací, vysvětlit. Ale já vždycky věřím, že člověk má začít u malých krůčků a že by někdy YMCA měla být maličko flexibilnější v některých věcech. Když jsem nastoupila, tak YMCA Belgie měla jednoho člena, který byl zároveň generálním sekretářem a ten jediné, co prosazoval, opravdu jediný bod na jeho agendě, bylo, aby YMCA měla společné jméno, žádné CVJM, KFUK, KFUM a vím, že byli tenkrát lidi, kteří si z toho dělali legraci, ale já jsem časem zjistila, jak je to důležité. Myslím si, že tohle je škoda, ale vím, že se o to snažil tenhle zmiňovaný Belgičan, pak se o to snažil Johan Vilhelm s přechodem k YMCA Europe (z názvu European Alliance of YMCAs, pozn. red.), což některé Ymky adoptovaly, některé zase ne, ale já jsem si přála, aby se Ymka strašně zviditelnila, protože Red Cross každý ví, kdo je, ale že k jeho vzniku napomohla YMCA, to nikdo neví. A myslím si, že povšechné vzdělávání o Ymce je důležité a nevím pořád, jak na to. Chtělo by to najmout nějakého mediálního guru.
Jací jsou podle Evy Tschornové ymkaři?
Ymkaři jsou srdcaři a jsou té Ymce oddaní. A jsou strašně velkorysí se svým časem, se svým přístupem k životu, k přírodě, k lidem, k dětem, k hudbě. Já se tady o duchovním rozměru nemůžu moc vyjádřit, protože já jsem duchovní vzdělání neměla kvůli tomu, že jsem se narodila do hlubokého komunismu, ale přesto i ten duchovní rozměr ymkařů mě oslovil a těžko říct, čím jsou specifičtí, já prostě jenom když se mě někdo zeptá, tak já řeknu, no, je to ymkař, no… (smích) prostě je to ymkař. (smích)… speciální druh, ale bohatý, velkorysý, talentovaný, … A já si vážím toho, že jsem toho společenství byla součástí a nadále chci být. Mně, kdyby se někdo zeptal, kdo pro tebe v Ymce nejvíc znamenal, tak bych musela udělat seznam. U každého toho jména nebo u 90% jmen si vzpomenu nejen na tvář, ale i na příhodu nebo na nějaký průšvih, co mi ta osoba způsobila, nebo na něco legračního, co jsem s ní zažila. Ale to bychom tady seděly hodně dlouho. Ten seznam by nebyl bez Johana Vilhelma, protože ten, kdyby mi tu práci nedal, tak bych nevěděla ani co je YMCA, ani ymkaři, ani seznam by nebyl, ani by nebyla tahle úžasná životní zkušenost.
Význam Ymky
Význam Ymky je skutečně přesahující všechno. Zdraví, kulturu, duchovno. Je to společenství, který by měl každý nějak poznat nebo každý o něm alespoň vědět, že něco takového existuje. A já bych hrozně podporovala, a vím, že česká Ymka to dělá, vysílání mladých lidí. Protože právě tím, že já vím, jak ti mladí lidé přijeli poprvé do Prahy a najednou přišli na festival a teď tam viděli, že jsou tam stánky z 30 zemí světa a najednou si vyměňovali zkušenosti... Tak tohle to je, myslím, pro tu celoevropskou i celosvětovou Ymku důležité, ta výměna zkušeností. A to, aby se ty mladí lidi jeden od druhého učili, že ten rozměr je víc, než co dělají pro tu komunitu, že je to důležité, ale přenesme ty dobré mezinárodní zkušenosti do té komunity. Takhle by se měla rozvíjet spolupráce mezi lidmi. (…) Ten svět se mění. A myslím si, že Ymka v tomhle dělá hodně, protože Ymkaři jsou specifičtí tím, že mají ty hodnoty trošku někde jinde a trošku někde výš. A to si myslím, že by měli rozdávat, jak nejvíc můžou. Mně to teda dali.
Přeji vše nejlepší české Ymce a Ymce po celém světě!
Zdroj: redakčně upravený přepis rozhovoru, 13. 1. 2023, Praha, nahrávku pořídila Alžběta Čechráková, foto: Archiv YMCA v ČR
Eva Tschornová emigrovala v 70. letech do Kanady. Když se v roce 2001 vrátila zpět do ČR, poměrně dlouho nemohla najít práci…
A pak jsem jednoho dne přišla na návštěvu k rodičům a tatínek mi ukázal, že YMCA hledá office manažera a tatínek Ymku dobře znal a odjakživa jí fandil, tak mi řekl: zkus zažádat. Na základě pohovorů jsem tu práci dostala v lednu 2002. Pohovor jsem dělala s panem Johanem Vilhelmem Eltvikem, což byl generální sekretář. Já jsem se na interview snažila nabiflovat strategii, což mi bylo úplně k ničemu, protože těch informací bylo tolik a všecko bylo pro mě cizí. Ale abych řekla v krátkosti, já jsem nakonec tu práci dostala kvůli tomu, že jsem v Kanadě dělala vedoucí lidem z 18 národností, vyšla jsem s nimi, rozuměla jsem si s nimi, se všemi jsem doteď kamarád. Takže jsem argumentovala tím, že umím jednat s lidmi. Byla jsem nestarší kandidátka na tu pozici a jediná bez vysoké školy. Takže pohovor to byl zajímavý. Já jsem pak měla jít na definitivní pohovor v pondělí, ale v neděli mě tatínek přemluvil a já jsem volala Johanovi do kanceláře a řekla jsem mu: já tu práci opravdu chci, já v ní budu dobrá a on řek: tak už v pondělí nechoďte, máte ji.
Evin tatínek měl na Ymku dobré vzpomínky z dob první republiky…
Tatínek v Paláci YMCA za svých studií bydlel. Protože tady byl už tenkrát hostel, tak on tady bydlel. A protože byl aktivní sportovec, tak tady plaval, využíval běžeckou dráhu, tatínek byl výborný oštěpař, takže zde dělal různé posilovací programy s Danou Zátopkovou. Takže on o Ymce věděl, věděl, že pracuje s mladými lidmi, znal i její minulost ve světové válce a hrozně jí fandil. A proto mi taky po přečtení toho inzerátu Ymku doporučil a musím říct, že po celou tu dobu, co jsem pracovala v Ymce, mi strašně fandil, sledoval to aktivně, byl strašně rád, když jsem mu vyprávěla o Ymce, pro tatínka to znamenalo strašně moc, že jsem se začlenila do tohoto celosvětového společenství.
Neodmyslitelně je práce Evy pro Ymku Europe spojená s festivaly, které se v Praze konaly v letech 2003, 2008 a 2013.
V roce 2003 ho chystala hlavně norská Ymka, která zpracovávala veškeré finance, na určitý organizační části se podílel David Podger a Zdeněk Beran, kteří seděli tady v kanceláři. To byla řada lidí, která s kanceláří nijak spojená nebyla, ale byla najatá přímo pro tu festivalovou práci. V tom roce 2003 byla ta situace pro mě, musím říct, nepřehledná, do jisté míry frustrující, protože pak ten přesun materiálu z Letné sem do kanceláře, to prostě bylo těžké. Ale zároveň na ten festival nikdy nezapomenu, protože na Letné ve 38 stupních na písku a strávit tam 20 hodin denně… Já myslím, že tam byla větší účast než na těch dalších festivalech, ale zase tenkrát, bych řekla, že logisticky jsme se teprve učili. Když ti lidi přijížděli, tak tam byla obrovská řada počítačů, kde se řešilo ubytování, jídlo, teď vím, že lidi byli přebukovaní, prostě byla tam řada, řada problémů. Konečné číslo účastníků bylo nějak kolem 7300…
V roce 2008 ta moje role byla hodně aktivní, tam už jsem opravdu vedla informační centrum se vším všudy, musela jsem vyjednat, kam se bude jezdit k lékaři, kam se bude jezdit k zubaři, která policejní stanice bude oslovovaná. V roce 2008 už byli všichni naši zaměstnanci přímo zahrnutí do týmu, já jsem dělala logistiku, informace, víza. Což bylo tenkrát hrozně důležité, protože se mi podařilo vyřídit, že lidé ze zemí, kteří potřebovali víza, přinesli seznam na ambasádu plus pasy a bez přítomnosti těch účastníků dostali do pasů víza. A to všecko bylo předjednané na Ministerstvu zahraničních věcí. A to byl neskutečný úspěch, protože tam byla velká účast lidí z východní Evropy, kde mladí lidi určitě nemohli jezdit na ambasádu, čekat na víza, platit za ně. Tady to dostali na počkání jejich národní koordinátoři. Čili to byl obrovský projekt podpořený tenkrát Ministerstvem zahraničí. Já jsem připravovala kolem toho festivalu takové věci jako třeba recepci na Ministerstvu zahraničních věcí, to informační centrum. Obrovskou práci odvedl hlavní koordinátor, to byl Ian Luck, a Adam Rychlik, který vlastně ručně zpracovával archy ubytování a přesně věděl, kde kdo bydlí, jak. Takže organizačně byl ten festival podle mého opravdu dobře zvládnutý. A opravdu na něj ráda vzpomínám, česká Ymka tam měla obrovskou roli v rámci dobrovolníků i City Action byla velice povedená, takže na ten festival ráda vzpomínám. 2013 to byl zase úplně jiný charakter, tam bych řekla, že to bylo dobře organizované zespoda, ale shora tomu hodně chybělo (smích). To byla taky taková doba, kdy jsem poznala lidi z české Ymky nejvíc, protože jsme vlastně určité věci řešili přes stůl v jedné místnosti. Ale jak říkám, ten festival se dlouhodobě potýkal s tím, že v některých věcech panovala nerozhodnost, všecko dlouho trvalo, udělaly se čáry přes rozpočet, se kterými nikdo nepočítal, takže ten festival, bych řekla, že bohužel tímto hodně utrpěl, protože lidi rozhodně byli hodně nadšení jako v tom roce 2008. No a všecko bylo dovršené tím, že první večer byla festivalová „site“ vytopená, popadané stromy, bouřka a měli jsme jediné štěstí, že to nikdo neodnesl.
Velkou částí Eviny práce byla organizace Valného shromáždění – General Assembly YMCA Europe.
General Assembly je vlastně jedno setkání, které musí proběhnout ročně, musí z něj být oficiální zápis, účastní se exekutiva, účastní se zaměstnanci a účastní se vedoucí a delegace jednotlivých národních Ymek. A program těch valných hromad má vždycky dvě části. Jedna je vysloveně technická, že se schvalují určitá rozhodnutí, probíhá hlasování, schvaluje se rozpočet, jak minulý, tak budoucí, probírá se strategie do budoucna, často jsou součástí volby do statutárního orgánu, a pak ta druhá, to jsou vlastně neformální setkání, která nakonec jsou vždycky očekávaná a je to na těch valných hromadách asi to, na co se lidi nejvíc těší. Protože tam si můžou navzájem vyměňovat zkušenosti, jsou tam i workshopy s určitým zaměřením. Ta neformální část je vždycky hodně zajímavá. Je škoda, že když já jsem začínala, tak valné hromady byly týden a součástí byla i exkurze, návštěvy národních Ymek, lokálních Ymek, a pak, pro mě z nevysvětlitelných důvodů, ti, co si tam vždycky rádi na ten týden jeli, tak najednou začali říkat, že je to moc dlouhé, že nemají čas si brát volno. Pro mě je tenhle aspekt takový trošičku fascinující, protože všecko je online, všecko si můžete nastudovat dopředu, ale najednou nikdo nemá ten čas. Takže to je takové absurdum tohoto světa, že všecko je jednodušší, ale nikdo nemá na nic čas. Protože pro mě právě ty první valné hromady, které trvaly týden, byly úplně nezapomenutelné. Johan Vilhelm si na tom vždycky zakládal, aby byla valná hromada jednou tady v ČR, jednou v zahraničí, jednou byla v Praze dokonce, ale pak chtěl, aby vždycky byla v Litomyšli v našem tréninkovém centru v rámci určité propagace. To se pár let dařilo, ale pak zase byly hlasy, že je to těžká dostupnost, ale opět jsem to trošku nechápala, protože kdo tam byl, tak na Litomyšl nikdy nezapomněl, Litomyšl má prostě obrovské kouzlo. Jeden čas to tak bylo a s výměnou sekretářů (na evropské úrovni, pozn. red.) to se udrželo rok nebo dva a pak už to nebylo.
Tréninkové centrum Litomyšl
Litomyšl vznikla tak, že teď myslím, že v roce 99 tam bylo setkání Ten Singu. A tenkrát ta Litomyšl oslovila, ale pak, jak se to dalo dohromady, nevím, ale vím, že tam probíhala jednání mezi Ymkou a městem, a právě se v tom angažovala tenkrát generální sekretářka české Ymky (Jana Vohralíková, pozn. red.) a rozhodlo se o koupi toho starého pivovaru naproti litomyšlskému zámku a ten se předělal na tréninkové centrum, hostel a pak takovou hotelovou část. Bohužel ta restaurační část nám nikdy nepatřila, což pak postupem doby přinášelo problémy. Litomyšl byla zrekonstruovaná podle mého názoru velice dobře, lokace je nezapomenutelná, zážitky jsem tam měla nezapomenutelné, ale myslím si, že to trošku krachlo na tom, že nikdo neměl byznys plán. Já si myslím, že když je takovéto středisko, že by měl být business plán, aktivní propagace, lobbování.
V Litomyšli to bylo zamýšlené i na setkání programových skupin, to vím, že často využívali skauti nebo sportovní skupiny, YMCA Europe Sports Group. A používala to hodně Světová aliance, která tam měla jedny ze svých největších schůzí, na těch jsem se podílela. Vím, že to byly akce úplně úžasné a ta Litomyšl všechny oslovila. Ale prostě bylo toho málo. My jsme tam měli kapli, která se pronajímala pro svatby. A mělo to prostě řadu účelů, jenom si myslím, že to chtělo někoho, kdo by se věnoval pouze tomu, měl určitý přehled o byznysu jako takovém, protože my jsme tu Litomyšl měli zadarmo – město a YMCA to vlastnili dohromady, my jsme měli pronájem na 25 let za korunu ročně. No a teď se ten podíl v rámci odchodu do Bruselu nebo už i předtím prodal zpátky městu a teď celý ten areál vlastní město. Tam šlo jenom o to, že to nikdo nevyužíval nebo to využití bylo minimální a byl pak ohlas, proč ji teda máme. Mě ten odchod hrozně mrzel, protože si myslím, že YMCA společenství, aby sedělo v UNESCO budově na takhle významným místě, nic za to neplatí, jenom se tam musí občas objevit… Že je to škoda.
Přínos sídla Ymky Europe v Praze pro Ymku v ČR
No tak musím říct, že ten přínos se hodně měnil s výměnou generálních sekretářů v české Ymce. A taky s tím, že já jsem se ze začátku tak trošku oťukávala, ale pak se to hodně změnilo hlavně za pana Erdingera a pana Rálka, protože to jsme začali spolupracovat hodně na těch festivalech, a u mě se to pak posunulo hodně na takové personální bázi, že jsem často potřebovala pomoc od lidí v české Ymce, často jsem s nimi setkávala, takže ta spolupráce dostávala úplně jiný rozměr. A jak už jsem se zmiňovala, tak na těch festivalech byla spolupráce s nimi strašně důležitá.
Ale musím říct, že česká Ymka v těch posledních letech mého působení dělala úplně neskutečnou práci. Vysílala lidi na zahraniční programy, což si myslím, že je strašně důležité, účastnila se všech evropských tréninků. Prostě to, co bylo důležité, u toho česká YMCA byla. Já to hrozně obdivuji a cením si to, protože si myslím, že ten mezinárodní rozměr v té Ymce je hrozně důležitý a ten ta česká YMCA teď má. V čem tkví podle Evy Tschornové specifičnost Ymky? Já bych řekla, že její největší síla je její největší slabost. A to je ta obrovská diverzita té práce, že vlastně žádná YMCA nedělá to samé. A myslím si, že tím je unikátní. YMCA je specifická tím, že oslovuje problémy v té dané komunitě nebo v tom daném městě, v té dané zemi. Na druhou stranu ta její slabost spočívá právě v té její diverzitě, že se dá hrozně těžko Ymku jako takovou uchopit a její roli ve společnosti, která je podle mého nadčasová a překrývá mnoho jiných organizací, vysvětlit. Ale já vždycky věřím, že člověk má začít u malých krůčků a že by někdy YMCA měla být maličko flexibilnější v některých věcech. Když jsem nastoupila, tak YMCA Belgie měla jednoho člena, který byl zároveň generálním sekretářem a ten jediné, co prosazoval, opravdu jediný bod na jeho agendě, bylo, aby YMCA měla společné jméno, žádné CVJM, KFUK, KFUM a vím, že byli tenkrát lidi, kteří si z toho dělali legraci, ale já jsem časem zjistila, jak je to důležité. Myslím si, že tohle je škoda, ale vím, že se o to snažil tenhle zmiňovaný Belgičan, pak se o to snažil Johan Vilhelm s přechodem k YMCA Europe (z názvu European Alliance of YMCAs, pozn. red.), což některé Ymky adoptovaly, některé zase ne, ale já jsem si přála, aby se Ymka strašně zviditelnila, protože Red Cross každý ví, kdo je, ale že k jeho vzniku napomohla YMCA, to nikdo neví. A myslím si, že povšechné vzdělávání o Ymce je důležité a nevím pořád, jak na to. Chtělo by to najmout nějakého mediálního guru.
Jací jsou podle Evy Tschornové ymkaři?
Ymkaři jsou srdcaři a jsou té Ymce oddaní. A jsou strašně velkorysí se svým časem, se svým přístupem k životu, k přírodě, k lidem, k dětem, k hudbě. Já se tady o duchovním rozměru nemůžu moc vyjádřit, protože já jsem duchovní vzdělání neměla kvůli tomu, že jsem se narodila do hlubokého komunismu, ale přesto i ten duchovní rozměr ymkařů mě oslovil a těžko říct, čím jsou specifičtí, já prostě jenom když se mě někdo zeptá, tak já řeknu, no, je to ymkař, no… (smích) prostě je to ymkař. (smích)… speciální druh, ale bohatý, velkorysý, talentovaný, … A já si vážím toho, že jsem toho společenství byla součástí a nadále chci být. Mně, kdyby se někdo zeptal, kdo pro tebe v Ymce nejvíc znamenal, tak bych musela udělat seznam. U každého toho jména nebo u 90% jmen si vzpomenu nejen na tvář, ale i na příhodu nebo na nějaký průšvih, co mi ta osoba způsobila, nebo na něco legračního, co jsem s ní zažila. Ale to bychom tady seděly hodně dlouho. Ten seznam by nebyl bez Johana Vilhelma, protože ten, kdyby mi tu práci nedal, tak bych nevěděla ani co je YMCA, ani ymkaři, ani seznam by nebyl, ani by nebyla tahle úžasná životní zkušenost.
Význam Ymky
Význam Ymky je skutečně přesahující všechno. Zdraví, kulturu, duchovno. Je to společenství, který by měl každý nějak poznat nebo každý o něm alespoň vědět, že něco takového existuje. A já bych hrozně podporovala, a vím, že česká Ymka to dělá, vysílání mladých lidí. Protože právě tím, že já vím, jak ti mladí lidé přijeli poprvé do Prahy a najednou přišli na festival a teď tam viděli, že jsou tam stánky z 30 zemí světa a najednou si vyměňovali zkušenosti... Tak tohle to je, myslím, pro tu celoevropskou i celosvětovou Ymku důležité, ta výměna zkušeností. A to, aby se ty mladí lidi jeden od druhého učili, že ten rozměr je víc, než co dělají pro tu komunitu, že je to důležité, ale přenesme ty dobré mezinárodní zkušenosti do té komunity. Takhle by se měla rozvíjet spolupráce mezi lidmi. (…) Ten svět se mění. A myslím si, že Ymka v tomhle dělá hodně, protože Ymkaři jsou specifičtí tím, že mají ty hodnoty trošku někde jinde a trošku někde výš. A to si myslím, že by měli rozdávat, jak nejvíc můžou. Mně to teda dali.
Přeji vše nejlepší české Ymce a Ymce po celém světě!
Zdroj: redakčně upravený přepis rozhovoru, 13. 1. 2023, Praha, nahrávku pořídila Alžběta Čechráková, foto: Archiv YMCA v ČR