Vzácná letní návštěva

Díky spolupráci s YMCA Plzeň mohl v létě na čtyři týdny do Starého Plzence zavítat pan docent Vasyl Semenchuk, zasloužilý hudebník a otec dvou dětí, které v Plzenci se svojí maminkou Alexandrou žijí už od začátku války. Paní Alexandra, která celý školní rok učila v YMCA ukrajinské školce, mě asi před půl rokem oslovila s prosbou. Cítila, že už je na pokraji psychického zhroucení, a pokud v dohledné době neuvidí manžela, špatně to skončí. Kdyby měli tři děti, mohl by manžel z Ukrajiny vycestovat bez problémů. Oni mají však jen dvě, jsou tedy odsouzeni k dalšímu odloučení bez vidiny konce. Okamžitě jsme začali jednat. Komunikovali s univerzitou, na níž je Vasyl zaměstnán, ladili činnosti, které by u nás v létě pro Ymku mohl vykonávat, podepisovali smlouvy a zvací dopisy, a v polovině července se vše nakonec podařilo a my Vasyla mohli přivítat mezi námi.


Vasyl obohatil naše tábory celou řadou interaktivních workshopů z oblasti hudby, nejdůležitější pro nás ale bylo, že mohl být mezi námi se svojí rodinou. Když potom po čtyřech týdnech odjížděl, vzal si svoji rodinu na pár týdnů s sebou, aby jejich loučení nebylo tak těžké. A co my? Modlíme se za bezpečí této úžasné rodiny a plánujeme další Vasylovo pozvání!

Vasyl Semenchuk, docent, vedoucí katedry hudební vědy a vokálního a sborového umění na Státní pedagogické univerzitě Pavla Tyčyny Uman, zasloužilý pracovník kultury Ukrajiny a člen Národního hudebního svazu Ukrajiny, poskytl na konci svého působení ve Starém Plzenci Radyňským listům následující rozhovor.

OTÁZKY K PROFESI
Jaké jsou hlavní cíle a filozofie, které vedou Vaši pedagogickou práci v oblasti muzikologie a vokálního/sborového umění?
- Příprava vysoce kvalifikovaných hudebních pedagogů a vokalistů v kontextu evropské integrace a nové ukrajinské školy na základě nejlepších příkladů světové a národní hudby.

Můžete nám poskytnout několik příkladů úspěchů Vašich studentů, kteří prošli vaším vedením a vynikli ve světě hudby?
- Ano. Studenti hudby, sboristé a zpěváci vokálních souborů jsou vítězi mezinárodních a národních písňových festivalů a soutěží. Mnozí z nich dnes vedou vlastní tvůrčí týmy, které se stávají vítězi ve světě sborového a ansámblového zpěvu.

Jaký je význam sborového umění v dnešní době a jaké jsou jeho vazby na kulturní identitu a tradice Ukrajiny?
- Podle mého názoru je sborové umění jedním z nejvyšších projevů kultury národa. Jakéhokoliv národa. Mým hlavním zaměřením je řízení souboru s lidovým stylem vystupování, náš repertoár vychází z ukrajinských lidových písní v úpravě nejlepších ukrajinských umělců, což potvrzuje naši kulturní identitu.

Repertoár lidového sboru Kobzarské fakulty umění zahrnuje koledy, štědrovky, vesnianky, kupalské písně, svatební písně; velké množství lyrických a žertovných písní. Repertoár však zahrnuje i písně literární, a to jak z minulého století, tak i současné. V současném sborovém zpěvu kombinujeme tradiční formy práce s tvůrčím týmem s inovativními, jako je sborové divadlo, sonorika, aleatorika, clustery apod.

Co si myslíte o mezinárodní spolupráci a výměně zkušeností mezi univerzitami v oblasti muzikologie a vokálního/sborového umění? Existuje na Vaší katedře spolupráce s ostatními Univerzitami v Evropě?
- Spolupráce naší univerzity s univerzitami v jiných zemích je již řadu let poměrně plodná a aktivní v oblasti pedagogiky, filologie a historie. V posledních deseti letech jsme zintenzivnili spolupráci v oblasti hudby. Spolupracujeme se vzdělávacími a kulturními institucemi po celé Evropě, většina našich studentů studuje v rámci akademických mobilit v Polsku, Německu, někteří ve Španělsku a Americe.

Jak jste se rozhodl stát se profesorem hudby a jaké byly Vaše hlavní motivace?
- Mými hlavními motivy jsou propagovat ukrajinskou hudební kulturu ve světě jako prostředek identifikace ukrajinského národa, vychovat zpěváka, učitele, člověka, umělce pro úspěšný budoucí život a pokračovat v ukrajinské myšlence míru, svobody, nezávislosti, lásky k vlastnímu národu a úcty k ostatním národům světa.

Sborový zpěv je antidepresivum, obnovení sil, zodpovědnost, radost, lehký smutek a neuvěřitelné povznesení, protože kdo zpívá, je šťastný. Nerozhodl jsem se stát profesorem. Nějak se stalo, že jsem pracoval, vytvářel úpravy lidových písní, psal původní sólovou, ansámblovou, sborovou a instrumentální hudbu. Jsem autorem učebnic „Hudební úpravy a zpracování ukrajinských lidových a autorských děl“ (1–2 díly) a připravuji třetí díl pro lidový sbor. Moje vědecká práce zahrnuje desítky odborných článků o problematice ukrajinské lidové hudby, sborového zpěvu a moderních hudebních technologií.

Již 25 let jsem členem mužského vokálního tria Gonta, kde většina písní je v mých úpravách. Možná se tento materiál stal základem pro můj akademický titul. Ale hlavní je klid, radost mé rodiny a přátel, věrnost mých přátel a upřímnost publika. Píseň sdílí bolest a smutek s každým, kdo ji poslouchá, a násobí radost.

Muzika je často spojována s emocemi a vyjádřením citů. Jak se snažíte přenášet emoce a sdělení skrze hudbu?
- Už jsem řekl, že dělám úpravy lidových písní. V našich písních se snažíme odhalit význam textu, a to jak hudební, tak slovní, prostřednictvím hudby, určitých harmonických postupů, vokálů a instrumentálních prvků. Ale hlavní je v našich úpravách ponechat autentickou melodii. V repertoáru mužského vokálního tria Gonta jsou některé ukrajinské lidové písně, které zpíváme pokaždé trochu jinak, takže aranžmá neděláme záměrně. Mnoho písní humorného charakteru interpretujeme tak, že tančíme a zpíváme spolu s publikem.

Jaký byl váš nejvýznamnější profesní okamžik nebo událost dosud, která vás ovlivnila a posunula vás dále ve vašem profesorském životě?
- V mém životě byli lidé, kteří ovlivnili můj hudební vývoj. Jsem jim za to velmi vděčný. Inspirují mě také moji přátelé a kolegové, se kterými jdu ruku v ruce životem už téměř třicet let, zpívám, hraji, učím. Ale především jsem vděčný svým rodičům (bohužel už nejsou mezi námi) a své rodině – milované ženě a dětem.

Co byste poradil mladým lidem, kteří se snaží vstoupit do světa hudby? Jaké jsou klíčové kroky a hodnoty, které by měli mít na paměti?
- Cestu tvoří ten, kdo po ní jde. Cesta není jen rovná nebo jen z kopce. Je třeba se naučit překonávat překážky na cestě. Svět hudby je schopnost pochopit, co v tomto světě chcete, kým v něm chcete být, co v něm chcete slyšet a vidět, a co do něj můžete přinést.

Na jedné nedávné akci jsme poprosily děti, aby zazpívaly písně dle vlastního výběru. České děti s tímto úkolem neměly žádný problém. Ukrajinské děti však daly dohromady jen jednu píseň. Pak nám s rozpaky vysvětlily, že žádné ukrajinské písně neznají, a ruské zpívat nechtějí. Je toto v této době běžný jev?
- Bohužel ano. Když jsem s místními ukrajinskými rodinami pracoval, byl jsem moc smutný z toho, že jsem mezi nimi ukrajinštinu skoro neslyšel. Mnoho z nich mluví doma rusky, a to často i ti, kteří nepochází z ruskojazyčných oblastí, ale například z okolí Kyjeva.

Z oblastí, ve kterých se před nástupem Sovětského svazu mluvilo běžně ukrajinsky. Během sovětské éry bylo podupáno mnoho z našeho národního dědictví a s tímto problémem bojujeme dodnes. Mladí lidé ukrajinské písně neznají. Jak by mohli, když i současní ukrajinští zpěváci zpívali donedávna rusky a děti koukaly na ruské dětské pořady. V této oblasti nás čeká ještě mnoho práce.

OTÁZKY Z OSOBNÍHO ŽIVOTA
Jak se změnily vaše životní priority od začátku války?
- Nezměnily. Moje životní priority se nezměnily. Především rodina, Ukrajina, jazyk, kultura, vzdělání, zdraví, nezávislost, svoboda, velkorysost, upřímnost, odvaha.... Jak vnímáte ruskou agresi na Ukrajině? - Kategoricky proti Rusku, je to něco, co je těžké pochopit. Je to důsledek nízké úrovně kultury ruského obyvatelstva a naivity velkého počtu Ukrajinců.

Co pro vás znamená Vaše vynucené dlouhodobé odloučení od rodiny?
- Své děti neuvěřitelně miluji. Hlučné, nespoutané, veselé, hlasité, zvídavé. Téměř vždy mám odpovědi na jejich otázky. Ráda s nimi komunikuji, budím se na Ivankův hluk a Annin zpěv. Moje žena je mým ochráncem, rádcem, oporou. Odloučení nás posiluje, ale ztracený čas lásky, radosti a příjemných zážitků nám nikdo nevrátí.

Jak jste se cítil, když jste se po dlouhé době konečně setkal se svými dětmi?
- Možná to jako talentovaný hudebník a autor mnoha písní pochopíte. Srdce mi bušilo v hrudi, necítil jsem žádný odstup, když jsem jel do Čech. To vzrušení bylo ohromující.

Jaké momenty ze života svých dětí jste během své nepřítomnosti nejvíce litoval, že jste nemohl zažít?
- Vystoupení mé dcery ve sboru Kajetán po celou dobu jejího pobytu ve vaší zemi. Studium ve škole, kde se k ní učitelé i studenti chovali velmi dobře a upřímně. Můj syn začal lépe mluvit, vyrostl, protože Ukrajinu opustil ve třech letech a nyní je mu pět – to jsou roky, kdy si děti nejvíce pamatují náklonnost a lásku svých rodičů. Kdy je ještě můžete vzít do náruče, přivonět k jejich vlasům, přitisknout je k sobě. Později už nás jako rodiče nebudou vnímat stejně.

Jaké plány máte pro dobu, až válka skončí, a Vy budete opět se svými dětmi, abyste mohl alespoň částečně dohnat ztracený čas?
- Trávit co nejvíce času se svými dětmi a manželkou, naplánovat výlet na Ukrajinu. Během roku udělám vše pro to, abych opět zavítal do České republiky a poděkoval Vám, všem těm úžasným, soucitným lidem, kteří o mou rodinu v tak těžké době pro Ukrajinu pečovali a pomáhali jí.

Co vám pomáhalo zůstat silným a motivovaným během období oddělení od svých dětí?
- Opět moje rodina. A také neuvěřitelně miluji svou zemi, svou zemi. A byl jsem klidný a teď jsem si stejně tak jistý bezpečím své rodiny ve vaší zemi, protože jsou v dobrých rukou, v rukou upřímných laskavých lidí, kterým jsme neskonale vděční.

Co byste vzkázal těm, kdo dokáží druhým lidem pomáhat?
- Já i moje rodina bychom chtěli lidem, kteří dokáží pomáhat druhým, vzkázat, že pomáhat je určitý druh oběti, je to velká zodpovědnost a velkorysost. Každý, kdo pomáhá druhým v nesnázích a zármutku, je hrdinou dneška.

Děkuji celému českému národu. Sláva České republice! Sláva Ukrajině!

Autoři rozhovoru: Josef Švéda a Lenka Šimánová, foto: archiv YMCA Plzeň a Vasyla Semenchuka