Setkání YMCA na Soběšíně 2024

YMCA je ještě pestřejší, než si myslíte

Když se silnice zlomí z polí dolů do hlubokého údolí řeky, ptáci najednou zpívají hlasitěji, vzduch je průzračnější a tráva zelenější. Neodpustili jsme si na úvod tuto malou hyperbolu pro ty, kdo snad ještě nikdy nebyli na Soběšíně – táborové základně u Sázavy, která je dodnes jedním z klíčových míst ztělesňujících historii české Ymky. A ani letos to na tradičním květnovém setkání YMCA nebylo jinak.


Ale ještě k té zelené trávě – ona to tak vlastně docela hyperbola není. Ještě nedávno, možná dva tři roky zpátky, příjezd údolím k Soběšínu připomínal tak trochu měsíční krajinu – holé svahy, kdysi porostlé vysokým lesem, který zničil kůrovec. Dnes už je ale celé okolí tábora znovu zarostlé a zeleň se rychle obnovuje. Hledáte v tom paralelu s Ymkou? Možná… I pro podobné úvahy je na ymkařském setkání dostatek času a prostoru. Zdejší klidné prostředí k tomu ostatně přímo vybízí. Letos o to víc, že přírodní kulisu díky traťové výluce několikrát za hodinu nenarušoval zvuk železničního přejezdu tak jako obvykle. Jak známo, koleje vedou hned vedle tábora a to už od 20. let, kdy tu československá Ymka začala svůj „Masarykův tábor“ budovat.

V těch časech dokonce vlaky na požádání zastavovaly přímo u tábora a ne až na zastávce za lesem, aby kluci mířící na ymkařské tábory nemuseli tahat kufry daleko. Dnes už lokálka u ymkařského trojúhelníku na vratech tábora tak maximálně zahouká. Že by další metafora o postavení YMCA v současném Česku? Ale jděte, vy byste taky hledali dvojsmysl za vším. Pojďme ale zpět do roku 2024. Tři dny plné programu, sportu, přednášek, her, rozhovorů, kácovského piva a letos také pokradmu sledovaného semifinále hokejového mistrovství světa s českou účastí, to bylo setkání YMCA na Soběšně.

Jako vždy první večer patřil oceňování výjimečně aktivních a dlouholetých tváří a dobrovolníků YMCA. A k tomu seznamování, oťukávání… Ahoj – ahoj, tebe už jsem někde viděl… Co nového a jak je vůbec tam u vás? Orlová? Kde to je??? Ještěže si skoro každý při příjezdu udělá a připíchne na tričko jmenovku. Druhý den byl ve znamení očekávané odpolední bouřky a hokejového semifinále se Švédskem. Obojí nakonec přišlo a dopadlo dobře, stejně jako nedělní finále – to už ale sledoval každý účastník doma.

Stopovací hra připomněla dětem (ale i doprovázejícím dospělým) osobnost Joe Firsta, legendárního táborového ředitele, který tu v meziválečném období i po válce až do nástupu komunismu, kdy byla YMCA zakázána, vytvořil prostředí, na které vzpomínaly celé generace kluků. To ještě vedlo doprostřed Sázavy dlouhé molo a tábor byl vlastně velkou loukou uprostřed lesů. Tradiční Soběšínský pětiboj i letos prověřil účastníky v tradičních i netradičních disciplínách, kurty jako každý rok zaplnil volejbalový turnaj a táborový oheň zapalovaný podle tradice ze čtyř světových stran zázračně vzplál i po hustém dešti. Zkrátka povedená akce. Nemělo by ale zapadnout, že všechny tyhle kratochvíle jsou jenom prostředkem k tomu, co má Setkání YMCA přímo v názvu: tedy poznat ty ostatní, kteří pod stejnou značkou, ve stejných hodnotových mantinelech a se stejným cílem dělají Ymku Ymkou ve všech koutech republiky – a přitom o sobě často ani nevědí, nebo se znají leda tak z ymkařských fotek, brožurek či ze stránek Proteinu.

I když se na konci Setkání vyplňuje pravidelně hodnotící dotazník, kde si můžete postěžovat na jídlo (ve skutečnosti se zdejší kuchyň stále zlepšuje), tvrdou matraci (ale no tak, tady nejste v hotelu) nebo špatné počasí (sorry jako), a samozřejmě i cokoli pochválit, jedna věc se do žádného dotazníku nevejde. Je to takový ten niterný pocit, že jste součástí něčeho velkého, něčeho, co má smysl, co spojuje, co pomáhá, co funguje, ve prospěch váš i ostatních. Že Ymka není jen jeden kroužek, jeden tábor, ve vašem městě, že to je prostě velká celosvětová věc, o kterou se můžete i opřít. Prostě takové to „něco“, na co nejsou kolonky. A na co se v každodenním provozu možná zapomíná. Na Soběšíně to tak trochu zaznělo i při závěrečných bohoslužbách. Že by Ymka neměla chtít překřičet okolní svět, být víc vidět a víc slyšet než třeba jiné podobné organizace se stejnou klientelou, ale spíš si klidně tišeji opakovat své vlastní poselství a vnitřní kompas toho, kam chce jít a co chce dělat. A co dělá už 180 let.

Právě tohle „kam dál“ platí i pro samotný Soběšín. V příštích letech se bude muset najít udržitelný model pro provoz areálu, aby nežil jenom ze zmíněné historie, ale rozvíjel se a sloužil dál a pokud možno dlouho Ymce i širší veřejnosti.

Nebyli jste letos nebo dokonce ještě vůbec nikdy na Setkání YMCA? Tak příští rok určitě pojeďte. Dost možná budete překvapení, jak pestré společenství Ymka vlastně je.

Vojtěch Berger, foto: Julie Bergerová, fotokomiks: J. V. Hynek