Cyklus Vzpomínání na Ymku
Autor: externí <protein(at)ymca.cz>, Téma: 04/2024, Vydáno dne: 31. 12. 2024V následující rubrice vám přibližujeme významné
osobnosti Ymky jejich vlastními slovy. Dalším
pamětníkem je i přes svůj nízký věk Petr Holas
(uprostřed), letos oceněný za svou práci a přínos
Ymce, dlouholetý člen, hospodář, sekretář YM CA Braník a člen Revizní komise YMCA v ČR, v současné době předseda Kontrolní komise YMCA Braník.
Příchod do Ymky
Do Ymky jsem se dostal na gymplu, přes kamaráda, respektive ještě přes dalšího prostředníka. Poprvé jsem jel v roce 1999 na vodu, na slovensko-polské pomezí, na Dunajec, to byla první mládežová voda, kterou vedl Egon Čierný, jeden z branických ymkařů. Já jsem přišel v době, kdy se dávala právní subjektivita místním Ymkám, takže vždycky o sobě říkám, že já jsem první nezakládající člen Ymky Braník. Protože upékalo se to ještě beze mě, byť jsem byl informován, dokonce mám ještě někde schované takové inside info z první ustavující schůze YMCA Braník. A když se pak konala řádná valná schůze, tak jsem byl přijat za člena, posléze za činného člena a byl jsem vtažen do toho „bafuňaření“, jak já říkám. U nás to zní kvůli fotbalu tak nepěkně, ale já si zakládám na tom, že i to je v Ymce důležité stejně jako v kterékoli organizaci, kterou chceš dělat poctivě vůči státu. Já nejsem příznivce hurá akcí ve stylu, já to myslím dobře, tak můžu ten stát ignorovat, ono se mi nic nestane, ať už to dělají křesťané nebo jiní lidé – ty tendence jsou vidět napříč společností. Pro mě je důležité vycházet i se státem, dělat to poctivě. Takže já jsem se pak hodně věnoval administrativě, ať už v branické Ymce nebo ve velké Ymce.
Nějakým způsobem jsem zaujal manžele Bedrníkovi nebo spíš Zuzku, že ve mně vycítila potenciál, že bych mohl být tím, komu to „hodí na hrb“, byť nikdo jsme nečekali, že to bude takovým způsobem, jakým se to stalo, protože ona umřela uprostřed svého funkčního období. V roce 2004 jsem se tedy stal hodně narychlo hospodářem a pak sekretářem Ymky Braník od, tuším, roku 2014. Ten posun na funkci sekretáře neznamenal změnu obsahu práce, ale přinášel poměrně příjemný bonus v tom, že to byla placená práce, což jsem pak hodně uvítal za covidu, kdy byl příjem z Ymky mým jediným příjmem.
Působení v Ymce v ČR
Tady ve velké Ymce jsem začínal u počátků grantové komise. Ne, že bych byl u začátku systému VG, ale přišel jsem těsně potom, co se nastavil. A mně osobně se líbí myšlenka, že by se do něj mělo zasahovat s rozmyslem. Protože bohužel je to kontakt s realitou, že i v Ymce dost často jde o peníze jako v kterékoli jiné lidské činnosti.
Byl jsem taky v ÚV za Ymku Braník, byl jsem tam krátce z toho důvodu, že tehdejší generální sekretář Miki Erdinger mě záhy požádal, jestli bych nevzal funkci předsedy Revizní komise, takže z toho důvodu, resp. z důvodu neslučitelnosti funkcí jsem z ÚV vypadl, nicméně i nadále jsem tam docházel z funkce předsedy Revizní komise, takže jsem byl hostem na jednáních a dost často, já mám rád ten pojem šedá eminence branické Ymky, se mě ten formální člen ptal: „A Petře, jak mám hlasovat, o čem se tady vlastně bavíme a o co teda jde?“ A ve stejné době jsem se dostal i do Dozorčí rady Paláce YMCA.
V Revizní komisi jsme měli za úkol kontrolovat také účetnictví jednotlivých kolektivních členů, což se mně jako zkušenost líbilo. Kupodivu nikde se na mě nedívali zle, asi i proto, že jsem některé lidi znal už z ÚV. Skoro bych řekl, že nechť každý, kdo se zajímá o to, jak YMCA funguje celkově, se stane členem Kontrolní komise, že si takhle může objet jednotlivé Ymky. Já jsem v tomhle trošku obdařen v pozitivním slova smyslu, protože já z toho účetnictví dokážu ledacos vyčíst. Je mi jasné, že když se do toho účetnictví podívá úplný laik, že za tím nevidí ten příběh, který tam vidím já. Nicméně i to je prostředek toho setkávání.
Vyhoření v Ymce
Myslím si, že jestli jsem někdy prošel syndromem vyhoření, tak to bylo v Ymce, myslím tedy branickou Ymku. Když to je srdcová záležitost, tak se člověku blbě říká ne. A tak jsem to natahoval, shodou okolností je to vidět i na tom mém setrvání ve výboru, kdy jsem tam byl 19 let. Já jsem si říkal, že těch 20 dám, to už dám, ale naštěstí mě v tomhle zachránila Kateřina (Zvánovcová, současný sekretář Ymky Braník, pozn. red.), a to téměř doslova. Nevím, kdo z nich, protože máme opět manželský pár ve vedení, to úplně upekl, do jaké míry to byla i Jeronýmova (předseda YMCA Braník, manžel Kateřiny, pozn. red.) zásluha, kdy řekli: „Jestli to chceš položit, tak to polož, my to zvládneme.“ Protože věčný problém v administrativě, ale nejen, je otázka nástupnictví. Ona je to výhoda i nevýhoda, že v té administrativě je člověk trochu schovaný, takže nemusí mít tak dobré vztahy s lidmi. Ten účetní, když to tak řeknu, tak se vyřve v zavřeném kamrlíku. Neříkám, že se nemůže stát na táboře, že vyhoříš, ale je to daleko náročnější, už začneš být protivná na lidi, je to na tobě dřív vidět, že je nějaký problém.
Ymkaři – zvláštní živočišný druh?
Tohle je věta, kterou mi řekl Egon Čierný, já si ji často opakuji, on ji teda původně směřoval na církevní sbor, když jsem byl konfrontován s realitou toho, jací jsou křesťané doopravdy vs. nějaký ideál. On říkal: „V zásadě si myslím, že lidstvo je dobré, ale jedna desetina z těch lidí jsou špatní. Tak si vezmi, že i ten sbor je tvořený lidmi, takže i v tom sboru bude těch 10 %.“ Takže já si myslím, že i v Ymce najdeš leckoho. Ale stále je určitě ta většina pozitivní, určitě bych to nechtěl zjednodušit na to, že mám s ymkaři špatnou zkušenost, spíš jsem je chtěl polidštit. Nemyslím si, že by ymkaři byli něčím výjimeční, ale jsou spíše výjimeční tím, kým se snaží býti. Ne vždy se nám to daří, ale to platí obecně. Nevím, jak to vypíchnout, nějakou ymkařskou vlastnost, to je otázka. Je zajímavé pozorovat míru nadšení nebo pragmatismu. Potkáš ymkaře, neříkám, že jsou špatní, ale jsou nadšení pro Ymku, protože jim YMCA přijde jako dobrá, kvalitní, stabilní organizace. A pak jsou lidi, kteří by fakt za Ymku dýchali. První, řekněme pragmatici, dokážu si představit, že když je dostatečně osloví Skaut nebo Pionýr nebo nějaká regionální organizace, tak si řeknou, tak dobře, ta YMCA má ústředí až v Praze, tady nám nabízejí nějakou moravskou organizaci třeba, tak to je v Brně, to bude me mít blíž. Ale pak jsou opravdu ti ymkaři-srdcaři, mezi které já, a to je věc, kterou neumím vysvětlit, se taky řadím. Pro mě je obtížně představitelné to dělat někde jinde. Proto já jsem narážel v tom (blbé slovo) verbování těch nových členů do těch aktivit v důvodu „Proč?“ Pro mě je odpověď: „Prostě proto“. YMCA má určitou tradici, já tu Ymku taky vnímám, že má nějaký závazek z minulosti. Tady dole (v Paláci YMCA, pozn. red.) je, já tomu říkám, koutek sekretářů, pamětní deska, u té si to člověk uvědomí. Taky kniha, jmenuje se V šat bílý odění, kterou jsem četl právě v době, kdy jsem do té Ymky vstoupil. Takže je možné, že to je věc, která tě zasáhne. Proč jsi v Ymce – no, protože tihle (Šimsa, Valenta a Mareš, pozn. red.). Začneš cítit nějakou sounáležitost, která tam prostě je. A zároveň je tam těch 90 %, tzn. převažuje pozitivum nad negativem. Potkal jsem bezpochyby v Ymce víc dobrých lidí než nedobrých nebo méně dobrých. Kdo jsme, abychom soudili… Nebo i lidí, kteří mi nesednou. Taky jsem si odnesl uvědomění, že pro tebe v životě můžou být důležití lidi, kteří jsou jiní než ty. Ne, s kterýma si nemáš co říct. A myslím, že jsem se nakonec se všemi dokázal bavit, minimálně, když bylo bavit se potřeba. Což je taky pro život člověka důležité.
Naddenominačnost Ymky
Na té Ymce je pro mě důležitá neukotvenost, nebo jenom základní ukotvenost. A přijde mi vtipné na ymkařích, že když se člověk stane ymkařem, tak to svoje vyznání začne v sobě ne skrývat, ale spíš stírat ten rozdíl. Je to obtížné odhadnout, kdo je jakého vyznání. Vím, že jsou tady katolíci, evangelíci, husiti a tak. A líbí se mi právě na Ymce, že to není tak vidět, že to není na první dobrou, což je pro mě přesně to, že YMCA je ekumenická, ale křesťanská. Tím říkám: nelustrujme účastníky akcí podle toho, jakého jsou vyznání. Ale pojedeš na tábor, počítej s tím, že tam jsou všichni věřící nebo většina vedoucích. Je to tam, nevyhneš se tomu, nikdo ti to nebude vnucovat. Já si myslím, že je důležité, aby duchovní programy na táborech nebyly povinné, aby byly volitelné, dobrovolné, což, je určitá výhoda proti církvím. Mně přijde, že YMCA je most mezi tím světem a církví a zároveň tam vnímám i tu nedenominačnost té Ymky.
Přínos Ymky pro Petrův život
Tak přivedla mě ke křesťanství… Nějaká víra z rodiny tam byla, ale k evangelickému, potažmo evangelikálnímu prostředí, jsem se dostal skrze Ymku a skrze branický sbor. A pak určitě schopnost vyjednávat, bavit se s lidmi, snažit se pochopit různé lidi. Být i obezřetnější. I to čertovo kopýtko v tom, že jsem zažil věci, které si nemyslím, že byli správně, ale nemyslím si, že ti lidé je dělali ze špatného úmyslu. Že dobrý úmysl nic nezaručuje. A zase neodsuzovat i obráceně. Že si lidi řeknou: tak tihle fixlovali, to jsou podvodníci a s nimi se nebudeme bavit. Ale oni to třeba mysleli dobře.
Čím je nebo má být YMCA v dnešní společnosti?
Já si pořád myslím, že tím mostem. Teď použiju takový divný termín – v podstatě křesťanstvím light, žitým křesťanstvím, prvním kontaktem. Vnímám u spousty lidí, zvlášť u nás, v Česku mi to přijde ad absurdum dotažené, ale je to po celém světě a je to čím dál horší a je to dáno tím, jak ty církve jsou do určité míry zkostnatělé. Tím větší odpor v lidech vzbuzují. YMCA tady má velký prostor na to, říct: „Tak podívej, ale vždyť ti lidi jsou normální. Ale teďka v neděli jdeme do kostela.“ „No ale počkej, vždyť jste normální, ne?“ „Tak pojď s námi, uvidíš, tam jsou další normální lidi.“ Prostě ten most mezi světem a církví, tím „tvrdým“ křesťanstvím. Byť si uvědomuji, že tahle pozice, pokud by ji YMCA měla přijmout, je samozřejmě vysoce riskantní pro její ukotvení. Protože v okamžiku, kdy začneš dělat to křesťanství light, jsi v daleko větším nebezpečí, že se ti to rozplizne.
YMCA má možnost ukázat to civilní, ukázat křesťanství naruby, protože pro křesťana, je vrcholem života, té víry nedělní bohoslužba. To žité křesťanství, to, že jedeme na vodu a než na tu vodu vyrazíme, tak se pomodlíme, a zase bez té nárokovosti, to vnímám jako hodně důležité. A vnímám tam nutnost, aby vedoucí byl činný člen. Ono je to hezky zaobalené, že musí zároveň složit slib činného člena, který obsahuje křesťanské vyznání víry. Takže za mě, pokud ty akce povedou křesťané, potud je to ymkařská akce.
Zdroj: redakčně upravený přepis rozhovoru, 22. 10. 2024, Praha, nahrávku pořídila Alžběta Čechráková
Příchod do Ymky
Do Ymky jsem se dostal na gymplu, přes kamaráda, respektive ještě přes dalšího prostředníka. Poprvé jsem jel v roce 1999 na vodu, na slovensko-polské pomezí, na Dunajec, to byla první mládežová voda, kterou vedl Egon Čierný, jeden z branických ymkařů. Já jsem přišel v době, kdy se dávala právní subjektivita místním Ymkám, takže vždycky o sobě říkám, že já jsem první nezakládající člen Ymky Braník. Protože upékalo se to ještě beze mě, byť jsem byl informován, dokonce mám ještě někde schované takové inside info z první ustavující schůze YMCA Braník. A když se pak konala řádná valná schůze, tak jsem byl přijat za člena, posléze za činného člena a byl jsem vtažen do toho „bafuňaření“, jak já říkám. U nás to zní kvůli fotbalu tak nepěkně, ale já si zakládám na tom, že i to je v Ymce důležité stejně jako v kterékoli organizaci, kterou chceš dělat poctivě vůči státu. Já nejsem příznivce hurá akcí ve stylu, já to myslím dobře, tak můžu ten stát ignorovat, ono se mi nic nestane, ať už to dělají křesťané nebo jiní lidé – ty tendence jsou vidět napříč společností. Pro mě je důležité vycházet i se státem, dělat to poctivě. Takže já jsem se pak hodně věnoval administrativě, ať už v branické Ymce nebo ve velké Ymce.
Nějakým způsobem jsem zaujal manžele Bedrníkovi nebo spíš Zuzku, že ve mně vycítila potenciál, že bych mohl být tím, komu to „hodí na hrb“, byť nikdo jsme nečekali, že to bude takovým způsobem, jakým se to stalo, protože ona umřela uprostřed svého funkčního období. V roce 2004 jsem se tedy stal hodně narychlo hospodářem a pak sekretářem Ymky Braník od, tuším, roku 2014. Ten posun na funkci sekretáře neznamenal změnu obsahu práce, ale přinášel poměrně příjemný bonus v tom, že to byla placená práce, což jsem pak hodně uvítal za covidu, kdy byl příjem z Ymky mým jediným příjmem.
Působení v Ymce v ČR
Tady ve velké Ymce jsem začínal u počátků grantové komise. Ne, že bych byl u začátku systému VG, ale přišel jsem těsně potom, co se nastavil. A mně osobně se líbí myšlenka, že by se do něj mělo zasahovat s rozmyslem. Protože bohužel je to kontakt s realitou, že i v Ymce dost často jde o peníze jako v kterékoli jiné lidské činnosti.
Byl jsem taky v ÚV za Ymku Braník, byl jsem tam krátce z toho důvodu, že tehdejší generální sekretář Miki Erdinger mě záhy požádal, jestli bych nevzal funkci předsedy Revizní komise, takže z toho důvodu, resp. z důvodu neslučitelnosti funkcí jsem z ÚV vypadl, nicméně i nadále jsem tam docházel z funkce předsedy Revizní komise, takže jsem byl hostem na jednáních a dost často, já mám rád ten pojem šedá eminence branické Ymky, se mě ten formální člen ptal: „A Petře, jak mám hlasovat, o čem se tady vlastně bavíme a o co teda jde?“ A ve stejné době jsem se dostal i do Dozorčí rady Paláce YMCA.
V Revizní komisi jsme měli za úkol kontrolovat také účetnictví jednotlivých kolektivních členů, což se mně jako zkušenost líbilo. Kupodivu nikde se na mě nedívali zle, asi i proto, že jsem některé lidi znal už z ÚV. Skoro bych řekl, že nechť každý, kdo se zajímá o to, jak YMCA funguje celkově, se stane členem Kontrolní komise, že si takhle může objet jednotlivé Ymky. Já jsem v tomhle trošku obdařen v pozitivním slova smyslu, protože já z toho účetnictví dokážu ledacos vyčíst. Je mi jasné, že když se do toho účetnictví podívá úplný laik, že za tím nevidí ten příběh, který tam vidím já. Nicméně i to je prostředek toho setkávání.
Vyhoření v Ymce
Myslím si, že jestli jsem někdy prošel syndromem vyhoření, tak to bylo v Ymce, myslím tedy branickou Ymku. Když to je srdcová záležitost, tak se člověku blbě říká ne. A tak jsem to natahoval, shodou okolností je to vidět i na tom mém setrvání ve výboru, kdy jsem tam byl 19 let. Já jsem si říkal, že těch 20 dám, to už dám, ale naštěstí mě v tomhle zachránila Kateřina (Zvánovcová, současný sekretář Ymky Braník, pozn. red.), a to téměř doslova. Nevím, kdo z nich, protože máme opět manželský pár ve vedení, to úplně upekl, do jaké míry to byla i Jeronýmova (předseda YMCA Braník, manžel Kateřiny, pozn. red.) zásluha, kdy řekli: „Jestli to chceš položit, tak to polož, my to zvládneme.“ Protože věčný problém v administrativě, ale nejen, je otázka nástupnictví. Ona je to výhoda i nevýhoda, že v té administrativě je člověk trochu schovaný, takže nemusí mít tak dobré vztahy s lidmi. Ten účetní, když to tak řeknu, tak se vyřve v zavřeném kamrlíku. Neříkám, že se nemůže stát na táboře, že vyhoříš, ale je to daleko náročnější, už začneš být protivná na lidi, je to na tobě dřív vidět, že je nějaký problém.
Ymkaři – zvláštní živočišný druh?
Tohle je věta, kterou mi řekl Egon Čierný, já si ji často opakuji, on ji teda původně směřoval na církevní sbor, když jsem byl konfrontován s realitou toho, jací jsou křesťané doopravdy vs. nějaký ideál. On říkal: „V zásadě si myslím, že lidstvo je dobré, ale jedna desetina z těch lidí jsou špatní. Tak si vezmi, že i ten sbor je tvořený lidmi, takže i v tom sboru bude těch 10 %.“ Takže já si myslím, že i v Ymce najdeš leckoho. Ale stále je určitě ta většina pozitivní, určitě bych to nechtěl zjednodušit na to, že mám s ymkaři špatnou zkušenost, spíš jsem je chtěl polidštit. Nemyslím si, že by ymkaři byli něčím výjimeční, ale jsou spíše výjimeční tím, kým se snaží býti. Ne vždy se nám to daří, ale to platí obecně. Nevím, jak to vypíchnout, nějakou ymkařskou vlastnost, to je otázka. Je zajímavé pozorovat míru nadšení nebo pragmatismu. Potkáš ymkaře, neříkám, že jsou špatní, ale jsou nadšení pro Ymku, protože jim YMCA přijde jako dobrá, kvalitní, stabilní organizace. A pak jsou lidi, kteří by fakt za Ymku dýchali. První, řekněme pragmatici, dokážu si představit, že když je dostatečně osloví Skaut nebo Pionýr nebo nějaká regionální organizace, tak si řeknou, tak dobře, ta YMCA má ústředí až v Praze, tady nám nabízejí nějakou moravskou organizaci třeba, tak to je v Brně, to bude me mít blíž. Ale pak jsou opravdu ti ymkaři-srdcaři, mezi které já, a to je věc, kterou neumím vysvětlit, se taky řadím. Pro mě je obtížně představitelné to dělat někde jinde. Proto já jsem narážel v tom (blbé slovo) verbování těch nových členů do těch aktivit v důvodu „Proč?“ Pro mě je odpověď: „Prostě proto“. YMCA má určitou tradici, já tu Ymku taky vnímám, že má nějaký závazek z minulosti. Tady dole (v Paláci YMCA, pozn. red.) je, já tomu říkám, koutek sekretářů, pamětní deska, u té si to člověk uvědomí. Taky kniha, jmenuje se V šat bílý odění, kterou jsem četl právě v době, kdy jsem do té Ymky vstoupil. Takže je možné, že to je věc, která tě zasáhne. Proč jsi v Ymce – no, protože tihle (Šimsa, Valenta a Mareš, pozn. red.). Začneš cítit nějakou sounáležitost, která tam prostě je. A zároveň je tam těch 90 %, tzn. převažuje pozitivum nad negativem. Potkal jsem bezpochyby v Ymce víc dobrých lidí než nedobrých nebo méně dobrých. Kdo jsme, abychom soudili… Nebo i lidí, kteří mi nesednou. Taky jsem si odnesl uvědomění, že pro tebe v životě můžou být důležití lidi, kteří jsou jiní než ty. Ne, s kterýma si nemáš co říct. A myslím, že jsem se nakonec se všemi dokázal bavit, minimálně, když bylo bavit se potřeba. Což je taky pro život člověka důležité.
Naddenominačnost Ymky
Na té Ymce je pro mě důležitá neukotvenost, nebo jenom základní ukotvenost. A přijde mi vtipné na ymkařích, že když se člověk stane ymkařem, tak to svoje vyznání začne v sobě ne skrývat, ale spíš stírat ten rozdíl. Je to obtížné odhadnout, kdo je jakého vyznání. Vím, že jsou tady katolíci, evangelíci, husiti a tak. A líbí se mi právě na Ymce, že to není tak vidět, že to není na první dobrou, což je pro mě přesně to, že YMCA je ekumenická, ale křesťanská. Tím říkám: nelustrujme účastníky akcí podle toho, jakého jsou vyznání. Ale pojedeš na tábor, počítej s tím, že tam jsou všichni věřící nebo většina vedoucích. Je to tam, nevyhneš se tomu, nikdo ti to nebude vnucovat. Já si myslím, že je důležité, aby duchovní programy na táborech nebyly povinné, aby byly volitelné, dobrovolné, což, je určitá výhoda proti církvím. Mně přijde, že YMCA je most mezi tím světem a církví a zároveň tam vnímám i tu nedenominačnost té Ymky.
Přínos Ymky pro Petrův život
Tak přivedla mě ke křesťanství… Nějaká víra z rodiny tam byla, ale k evangelickému, potažmo evangelikálnímu prostředí, jsem se dostal skrze Ymku a skrze branický sbor. A pak určitě schopnost vyjednávat, bavit se s lidmi, snažit se pochopit různé lidi. Být i obezřetnější. I to čertovo kopýtko v tom, že jsem zažil věci, které si nemyslím, že byli správně, ale nemyslím si, že ti lidé je dělali ze špatného úmyslu. Že dobrý úmysl nic nezaručuje. A zase neodsuzovat i obráceně. Že si lidi řeknou: tak tihle fixlovali, to jsou podvodníci a s nimi se nebudeme bavit. Ale oni to třeba mysleli dobře.
Čím je nebo má být YMCA v dnešní společnosti?
Já si pořád myslím, že tím mostem. Teď použiju takový divný termín – v podstatě křesťanstvím light, žitým křesťanstvím, prvním kontaktem. Vnímám u spousty lidí, zvlášť u nás, v Česku mi to přijde ad absurdum dotažené, ale je to po celém světě a je to čím dál horší a je to dáno tím, jak ty církve jsou do určité míry zkostnatělé. Tím větší odpor v lidech vzbuzují. YMCA tady má velký prostor na to, říct: „Tak podívej, ale vždyť ti lidi jsou normální. Ale teďka v neděli jdeme do kostela.“ „No ale počkej, vždyť jste normální, ne?“ „Tak pojď s námi, uvidíš, tam jsou další normální lidi.“ Prostě ten most mezi světem a církví, tím „tvrdým“ křesťanstvím. Byť si uvědomuji, že tahle pozice, pokud by ji YMCA měla přijmout, je samozřejmě vysoce riskantní pro její ukotvení. Protože v okamžiku, kdy začneš dělat to křesťanství light, jsi v daleko větším nebezpečí, že se ti to rozplizne.
YMCA má možnost ukázat to civilní, ukázat křesťanství naruby, protože pro křesťana, je vrcholem života, té víry nedělní bohoslužba. To žité křesťanství, to, že jedeme na vodu a než na tu vodu vyrazíme, tak se pomodlíme, a zase bez té nárokovosti, to vnímám jako hodně důležité. A vnímám tam nutnost, aby vedoucí byl činný člen. Ono je to hezky zaobalené, že musí zároveň složit slib činného člena, který obsahuje křesťanské vyznání víry. Takže za mě, pokud ty akce povedou křesťané, potud je to ymkařská akce.
Zdroj: redakčně upravený přepis rozhovoru, 22. 10. 2024, Praha, nahrávku pořídila Alžběta Čechráková