Zamyšlení

na jednání ÚV YMCA v ČR, Praha 23. 11. 2024

1 A proto již není žádné odsouzení pro ty, kdo jsou v Kristu Ježíši. 2 Zákon Ducha života v Kristu Ježíši tě totiž osvobodil od zákona hříchu a smrti. ... 14 Všichni, kdo se dají vést Božím Duchem, jsou totiž Božími syny. 15 Nepřijali jste přece ducha otroctví, abyste se znovu báli. Naopak, přijali jste Ducha synovství, v němž voláme Abba, Otče! 16 Sám Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. (Římanům 8, 1–16)

Mám Kristova Ducha? Tedy, přebývá se mnou Duch Svatý? Co to vlastně znamená? Jak to poznám? Pán Ježíš Kristus nám dává svým životem příklad. Svůj pozemský život stavěl především na důvěrném vztahu s Otcem, na bezvýhradné poslušnosti a lásce k Němu. To, že Duch Svatý je s ním, ukazovalo během Jeho pozemského života ovoce, které nesla Jeho slova i skutky. Nebyly to jen zázraky. Jeho přítomnost přinášela světlo do životů lidí, naději, pokoj i obrácení k Bohu. Soucítil s těmi, kteří za ním přicházeli, neodmítal nikoho, kdo za ním přišel s prosbou o pomoc, útěchu nebo uzdravení. Byl tu pro druhé lidi a je tu stále i pro každého z nás.

Se svými nejbližšími – učedníky měl neskutečnou trpělivost. Ano, káral je, ale laskavě, bez zlosti a vzteku. Přitom to byla parta, že mít takovou doma, z jejich nechápavosti, malichernosti a hádavosti, by mnohý z nás rychle „vyletěl z kůže“.

Takže, pokud to shrnu, kdo má Kristova Ducha, žije podobně jako Pán Ježíš především v důvěrném a láskyplném vztahu k Bohu, kterého můžeme oslovovat jako tatínka: „Abba!“ Ten buduji především modlitbou a studiem Písma.

Láska vždy vede k tomu, že to, co děláme, jak se chováme, jak mluvíme a myslíme, je vedeno snahou dělat tomu, koho milujeme, radost. Snažíme se, aby z nás měl dobrý pocit. Myslíme ve svém konání především na milovanou osobu, na to, co se jí líbí. S naším vztahem k Bohu by to mělo vypadat podobně.

Je to cesta, která vede do života v pokoji, vděčnosti a radosti, cesta, která už tady na zemi nám otvírá oči pro ohromné maličkosti, kterými je protkáno stvoření kolem nás i náš život. Je to cesta, kterou fatálně nezničí ani naše selhání. Vždy existuje cesta zpět. Nikdy si nesmíme dát nikým a ničím namluvit, že Boží odpuštění nestačí na naši vinu.

1 Janův 1, 9: Když ale své hříchy vyznáváme, Bůh je věrný a spravedlivý – odpustí nám naše hříchy a očistí nás od každé nepravosti.

Nedaří se mi žít tak úplně nebo zcela tímto způsobem a jít po této cestě? Špatná zpráva je, že takový život a cesta jsou nad moje síly. Žádná askeze, žádná dobročinnost, žádná služba druhým, prostě nic, co postavíme jen na našem úsilí či snaze, na našich schopnostech a umění, nás na této cestě neudrží natrvalo.

Dobrá zpráva je, že takový život ochotně a v hojnosti dává náš nebeský Otec a na takové cestě nás drží, stačí jen si o to denně v modlitbách říkat. Důvěrná modlitba, která není plná jen nau-čených frází, ale důvěrným rozhovorem s Bohem, kdy se nebojím říci Bohu o sobě cokoli, kdy mu vyznávám své spolehnutí na Něj a svou důvěru v Něj, je klíčem k poznání, že Duch Kristův je se mnou.

Když pak se s pokorou a důvěrou denně obracím se svým vyznáním nedokonalosti a selhání na Boha, když ho prosím o sílu jít po Jeho cestě, dostanu ji. Dostanu světlo na to, abych viděl na cestu před sebe na ten úsek, který potřebuji pro tuto chvíli. Dostanu pro tuto chvíli i sílu a odvahu, lásku i trpělivost a vděčnost, abych sám byl solí i světlem pro ten kousek světa, který mám kolem sebe a lidi zde žijící. Dostanu schopnost nést ovoce Ducha.

Jako shrnutí uvádím to, jak Apoštol Pavel stručně a jasně shrnul vnější znaky, tedy „ovoce“, života podle těla a života podle Ducha Svatého:
Galatským 5,22.23: Ovocem Ducha je pak láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost a zdrženlivost. Tomu se žádný zákon nevyrovná.

Gabriela Soukupová ml., YMCA Plzeň