Cyklus Vzpomínání na Ymku
Autor: externí <protein(at)ymca.cz>, Téma: 01/2025, Vydáno dne: 20. 03. 2025V následující rubrice vám přibližujeme významné
osobnosti Ymky jejich vlastními slovy. Dalším
pamětníkem je Jan Vorlíček, loni oceněný za svou
práci a přínos Ymce, dlouholetý předseda Ymky
Praha a člen ÚV YMCA v ČR.
Zjevení Ymky v Honzově životě
V roce 1996 bylo takové období, kdy jsem se rozešel se svojí tehdejší slečnou a neměl jsem na prázdniny žádný plán. Šel jsem Na Poříčí kolem budovy Ymky a na sloupu tam byl vylepený inzerát, že Ymka pořádá Duhovou letní školu. A tak mě to zaujalo, že by to mohl být zajímavý způsob, jak strávit prázdniny. Přišel jsem nahoru na sekretariát, seděl tady Pavel Horký a Jana, tenkrát Vysoká (nyní Žárská, pozn. red.), byli rádi, že mají dalšího účastníka. Konalo se to na Kosáku a mě to uchvátilo, protože to bylo strašně dobře udělané, byl to takový tábor pro dospělé, byly tam různé aktivity, které jsme měli přes den naplánované, Láďa Zvolánek se staral o jídlo… Bylo to super a skvělé a mně se to moc líbilo. (…) Já myslím, že to musela být Boží vůle, protože prostě taková náhoda, že jdu po ulici a vidím jenom kus lístku napsaný zrovna v okamžiku, kdy jsem neměl, co jiného dělat…
Začátek funkcionaření
A pak další rok mě oslovili z pražské Ymky, jestli bych nechtěl jet pomoct na stavěčku na Kosák, tam jsem jel a pak z toho vyplynulo, že by potřebovali hospodáře na tom táboře, tak jsem si říkal, proč ne, zkusím to. A tím začalo moje zaháčkování v Ymce. A pak někdy začátkem roku 2000 Katka Rubáčková říkala: já jsem mluvila s Hankou Šormovou a ta se ptala, jestli bys nechtěl do výboru, tak jsem jí to tak trochu slíbila. Já jsem říkal, co blázníš, co já bych dělal ve výboru. Pak jsem si říkal, že to zkusím. A potom, protože já už jsem během doktorandského studia podnikal, tak Hanka říkala, když mám zkušenosti s obchodními věcmi, jestli bych nechtěl být hospodářem. Tak jsem si říkal, nevím, co to úplně obnáší, ale zase jsem se tomu nebránil. A stal jsem se hospodářem, tím jsem byl ten první rok, tzn. v roce 2000. A pak v roce 2001, předsedkyně Ymky Praha, Eva Cerniňáková, se rozhodla ze zdravotních důvodů náhle odstoupit, a tak jsem byl zvolen za předsedu Ymky Praha. A od té doby jsem jím zůstal. A rád bych, kdyby mě někdy někdo nahradil, ale zatím světlo na konci tunelu ještě nevidím. A tím, že jsem se stal předsedou, tak jsem od té doby byl pravidelně volený jako zástupce v ústředním výboru. Nebo možná to bylo malinko později, to si nejsem jist, kdy to začalo. A od té doby jsem jezdil pořád na ústřední výbor, na valnou schůzi, snad žádnou jsem nevynechal…
Proměny ÚV
Já mám pocit, že třeba na těch valných schůzích v těch prvních letech bylo obrovské množství lidí. V té Vaňkovce (VS se konaly i v Brně, pozn. red.) to byl plný sál, odhaduji, že tam mohlo přijet možná i kolem stovky lidí. A dneska, když jezdíme na VS, tak je to takové komorní. Myslím, že ta sdružení byla aktivnější, dneska to zastoupení asi není takové. Ale co se týče atmosféry v Ymce, tak ta mi přijde pořád taková stejná. Že je pořád pěkná a dobrá, že tady jsem právě rád kvůli lidem, se kterými rád spolupracuji, ta práce, kterou dělám, mi dává smysl.
Proměny pražské Ymky
Velké změny jsou tím, co děláme, na jaké úrovni. Když se podívám na začátek, tak YMCA měla mateřská centra, kroužek modelářů, Ten Sing, nějaký skautský oddílek a pořádala akce typu Běh pro radost, lyžařský tábor a tábor na Kosáku s relativně malým rozpočtem. Postupně se ty aktivity proměňovaly, přišly nízkoprahové kluby, měli jsme Ymkárium na Jižním městě, první nízkoprahový klub a učili jsme se to. Byli tam všichni ti nadšenci, kteří původně přicházeli z Ten Singu, hodně se do toho ponořili. A začali jsme se rozvíjet v něco, co poskytovalo daleko víc služeb veřejnosti nejenom z těch mateřských center, ale pak vlastně dál i těm starším dětem. A tenhle trend vlastně pokračuje. A jediné, co je škoda, že jsme mezitím ztratili ty menší aktivity. Jediné, co zůstalo, je Drakiáda a Cesta světel. (…) Ale tím, jak se ty jednotlivé aktivity specializují a posilují, tak strašně stoupá rozpočet. Když jsem začínal a roční obrat byl někde kolem milionu, tak už mi to přišlo jako velká částka, a dneska jsme někde na 26 milionech, právě díky tomu, jak se spousta věcí profesionalizuje. Máme spoustu zaměstnanců. Takže tahle proměna tady určitě je a řekl bych, že i z lidského hlediska, tenkrát to byla víc práce nadšenců, dobrovolníků. Dnes se to víc přesouvá do té profesionální roviny.
Rodinný tábor Vlčice
Vymysleli jsme, že uděláme tábor pro rodiny s dětmi, a na tom prvním nás bylo asi jen 5 rodin a bylo to úplně rodinné, protože jsme si spolu vařili, všechno jsme dělali pospolu, o všechno jsme se dělili, bylo to hodně blízké. Byli to úplně náhodně složení lidé, kteří se tam dali dohromady. A vlastně se to od té doby nabalovalo, máme plnou kapacitu, asi 56 nás tam jezdí, výjimečně se někdo obmění. Je to dělané stylem, že máme centrální program pro děti, který připravují společně všechny rodiny, domluví se předem před táborem, jaké bude téma, co se bude dělat, přivezou na to všechny věci. A je tam jednak prostor pro to, aby si rodiny samy podle sebe užily, že chodí na houby, na borůvky, a zároveň, abychom tam byli všichni spolu. A atmosféra je moc příjemná, i prostředí je pro mě hodně zajímavé tím, že tam není elektřina, a já, jak jsem říkal, jsem počítačový nadšenec, tak vždycky na tenhle týden úplně vypnu a je to pro mě úplně úžasně relaxační od práce, od všeho.
YMCA senioři
To bývalo na Soběšíně, vždycky na víkend, senioři vydali almanach, zpívalo se u ohně, z toho právě pochází Oheň velké rady (tradiční způsob zapalováno ohně na Setkání YMCA, pozn. red.). A byli to úžasní lidé, jeden z nich byl Antonín Sum, to byl skvělý člověk po všech stránkách. Tenhle rozměr Ymky mi taky hodně dal a vlastně jsem díky tomu poznal spoustu lidí. Honza Vaníček, to byl hrozně fajn senior, bylo mu tehdy už přes 90, ale pořád vitální. Ty životní zkušenosti, které ti lidé sdíleli a jak vzpomínali po těch 50 letech na Ymku a pořád ji měli ve svém srdci jako důležitou věc.
Proměna atmosféry, proměna aktivit
Lidé měli víc chuť se nějakým způsobem sdružovat, všechny aktivity, které jsme dělali, tak byly nabité účastníky, kteří byli s Ymkou nějak propojení. (…) Takže myslím, že v té době byla víc atmosféra taková, že lidé chtěli být spolu a něco spolu dělat. Potom to nějak, mám pocit, vyvanulo, myslím, že nikdo nedokáže dát přesnou odpověď proč, těch věcí je tam spousta. Dneska mám pocit, že lidé spíš chtějí, aby jim bylo něco dodáno, nějaká služba. I v těch mateřských centrech je to vidět, protože ona, původně, když jsem začínal v Ymce, tak byla hodně o těch maminkách, které měly společenství a spolu ho tvořily. A dneska bych řekl, že je to víc o tom, že je tam nějaká vedoucí, která to vlastně vede a jsou aktivity k tomu připojené. Těch aktivních lidí už tam tolik není.
Problém nástupnictví
A vlastně je to vidět i na tom, jak je těžké sehnat někoho do výboru, aspoň v pražské Ymce to tak je, že se tam vždycky objeví někdo mladý a vydrží tam jeden, dva roky a pak odejde. Já si pamatuji, že jsem se ptal jedné naší bývalé členky výboru a ona měla pocit, že nemůže nic moc ovlivnit, jak jsou všechny procesy rozběhlé, profesionální, ona by měla chuť to nějak předělávat, ale vlastně pro to není moc prostoru. Že už je to spíš řízení než možnost něco nového udělat. Ale nevím, co s tím. Přemýšlel jsem nad tím často, jak to vyřešit, protože tam se prostě točí ti samí lidé.
YMCA – nejlepší lék na introverzi
Dřív jsem byl hodně introvertní, YMCA mi v tomhle pomohla se posunout dál. Tím, že jsem se stýkal s hodně lidmi a bylo to v uvolněném prostředí, tak jsem se naučil toho kontaktu nebát. I když musím říct, že do dneška nejsem úplně extrovertní jedinec, ale v tomhle mě YMCA hodně posunula. Asi bych si nikdy před tím nevzal na triko, že bych vedl nějaký tábor, byl hlavním vedoucím… A taky je tady víc prostoru k tomu vidět, že lidi mají veliké spektrum názorů, je možnost vidět věci ve větším spektru než černobíle – dobré, špatné. V tom mi YMCA taky pomohla.
Unikum YMCA
Já si myslím, že unikátní je ta kombinace toho, že je to organizace otevřená lidem i bez vyznání i různých vyznání, je důležitá pro tu společnost. Pro mnoho lidí může být taková vstupní brána ke křesťanství, a přitom nikoho nikam netlačí, nikam nenutí, jenom svým příkladem, tím, co dělá a příkladem těch lidí, kteří ji vedou, si myslím, že je pro společnost důležitá, nemá v té společnosti žádnou alternativu. YMCA je takový nízkoprahový vstup do křesťanství.
Já v sobě určitě víru mám a je to pro mě důležité. Bez té víry by mi YMCA přišla jako 150. organizace pro práci s dětmi a mládeží. Proto když se teď mluvilo o tom, že se v Kanadě od křesťanství snaží distancovat, tak mě to hodně překvapilo, a i když nejsem ani zdaleka žádný fundamentalista, tak mně to přijde, že už to prostě není YMCA.
Zdroj: redakčně upravený přepis rozhovoru, 14. 11. 2024, Praha, nahrávku pořídila a rozhovor vedla Alžběta Čechráková, foto: archiv YMCA v ČR
Zjevení Ymky v Honzově životě
V roce 1996 bylo takové období, kdy jsem se rozešel se svojí tehdejší slečnou a neměl jsem na prázdniny žádný plán. Šel jsem Na Poříčí kolem budovy Ymky a na sloupu tam byl vylepený inzerát, že Ymka pořádá Duhovou letní školu. A tak mě to zaujalo, že by to mohl být zajímavý způsob, jak strávit prázdniny. Přišel jsem nahoru na sekretariát, seděl tady Pavel Horký a Jana, tenkrát Vysoká (nyní Žárská, pozn. red.), byli rádi, že mají dalšího účastníka. Konalo se to na Kosáku a mě to uchvátilo, protože to bylo strašně dobře udělané, byl to takový tábor pro dospělé, byly tam různé aktivity, které jsme měli přes den naplánované, Láďa Zvolánek se staral o jídlo… Bylo to super a skvělé a mně se to moc líbilo. (…) Já myslím, že to musela být Boží vůle, protože prostě taková náhoda, že jdu po ulici a vidím jenom kus lístku napsaný zrovna v okamžiku, kdy jsem neměl, co jiného dělat…
Začátek funkcionaření
A pak další rok mě oslovili z pražské Ymky, jestli bych nechtěl jet pomoct na stavěčku na Kosák, tam jsem jel a pak z toho vyplynulo, že by potřebovali hospodáře na tom táboře, tak jsem si říkal, proč ne, zkusím to. A tím začalo moje zaháčkování v Ymce. A pak někdy začátkem roku 2000 Katka Rubáčková říkala: já jsem mluvila s Hankou Šormovou a ta se ptala, jestli bys nechtěl do výboru, tak jsem jí to tak trochu slíbila. Já jsem říkal, co blázníš, co já bych dělal ve výboru. Pak jsem si říkal, že to zkusím. A potom, protože já už jsem během doktorandského studia podnikal, tak Hanka říkala, když mám zkušenosti s obchodními věcmi, jestli bych nechtěl být hospodářem. Tak jsem si říkal, nevím, co to úplně obnáší, ale zase jsem se tomu nebránil. A stal jsem se hospodářem, tím jsem byl ten první rok, tzn. v roce 2000. A pak v roce 2001, předsedkyně Ymky Praha, Eva Cerniňáková, se rozhodla ze zdravotních důvodů náhle odstoupit, a tak jsem byl zvolen za předsedu Ymky Praha. A od té doby jsem jím zůstal. A rád bych, kdyby mě někdy někdo nahradil, ale zatím světlo na konci tunelu ještě nevidím. A tím, že jsem se stal předsedou, tak jsem od té doby byl pravidelně volený jako zástupce v ústředním výboru. Nebo možná to bylo malinko později, to si nejsem jist, kdy to začalo. A od té doby jsem jezdil pořád na ústřední výbor, na valnou schůzi, snad žádnou jsem nevynechal…
Proměny ÚV
Já mám pocit, že třeba na těch valných schůzích v těch prvních letech bylo obrovské množství lidí. V té Vaňkovce (VS se konaly i v Brně, pozn. red.) to byl plný sál, odhaduji, že tam mohlo přijet možná i kolem stovky lidí. A dneska, když jezdíme na VS, tak je to takové komorní. Myslím, že ta sdružení byla aktivnější, dneska to zastoupení asi není takové. Ale co se týče atmosféry v Ymce, tak ta mi přijde pořád taková stejná. Že je pořád pěkná a dobrá, že tady jsem právě rád kvůli lidem, se kterými rád spolupracuji, ta práce, kterou dělám, mi dává smysl.
Proměny pražské Ymky
Velké změny jsou tím, co děláme, na jaké úrovni. Když se podívám na začátek, tak YMCA měla mateřská centra, kroužek modelářů, Ten Sing, nějaký skautský oddílek a pořádala akce typu Běh pro radost, lyžařský tábor a tábor na Kosáku s relativně malým rozpočtem. Postupně se ty aktivity proměňovaly, přišly nízkoprahové kluby, měli jsme Ymkárium na Jižním městě, první nízkoprahový klub a učili jsme se to. Byli tam všichni ti nadšenci, kteří původně přicházeli z Ten Singu, hodně se do toho ponořili. A začali jsme se rozvíjet v něco, co poskytovalo daleko víc služeb veřejnosti nejenom z těch mateřských center, ale pak vlastně dál i těm starším dětem. A tenhle trend vlastně pokračuje. A jediné, co je škoda, že jsme mezitím ztratili ty menší aktivity. Jediné, co zůstalo, je Drakiáda a Cesta světel. (…) Ale tím, jak se ty jednotlivé aktivity specializují a posilují, tak strašně stoupá rozpočet. Když jsem začínal a roční obrat byl někde kolem milionu, tak už mi to přišlo jako velká částka, a dneska jsme někde na 26 milionech, právě díky tomu, jak se spousta věcí profesionalizuje. Máme spoustu zaměstnanců. Takže tahle proměna tady určitě je a řekl bych, že i z lidského hlediska, tenkrát to byla víc práce nadšenců, dobrovolníků. Dnes se to víc přesouvá do té profesionální roviny.
Rodinný tábor Vlčice
Vymysleli jsme, že uděláme tábor pro rodiny s dětmi, a na tom prvním nás bylo asi jen 5 rodin a bylo to úplně rodinné, protože jsme si spolu vařili, všechno jsme dělali pospolu, o všechno jsme se dělili, bylo to hodně blízké. Byli to úplně náhodně složení lidé, kteří se tam dali dohromady. A vlastně se to od té doby nabalovalo, máme plnou kapacitu, asi 56 nás tam jezdí, výjimečně se někdo obmění. Je to dělané stylem, že máme centrální program pro děti, který připravují společně všechny rodiny, domluví se předem před táborem, jaké bude téma, co se bude dělat, přivezou na to všechny věci. A je tam jednak prostor pro to, aby si rodiny samy podle sebe užily, že chodí na houby, na borůvky, a zároveň, abychom tam byli všichni spolu. A atmosféra je moc příjemná, i prostředí je pro mě hodně zajímavé tím, že tam není elektřina, a já, jak jsem říkal, jsem počítačový nadšenec, tak vždycky na tenhle týden úplně vypnu a je to pro mě úplně úžasně relaxační od práce, od všeho.
YMCA senioři
To bývalo na Soběšíně, vždycky na víkend, senioři vydali almanach, zpívalo se u ohně, z toho právě pochází Oheň velké rady (tradiční způsob zapalováno ohně na Setkání YMCA, pozn. red.). A byli to úžasní lidé, jeden z nich byl Antonín Sum, to byl skvělý člověk po všech stránkách. Tenhle rozměr Ymky mi taky hodně dal a vlastně jsem díky tomu poznal spoustu lidí. Honza Vaníček, to byl hrozně fajn senior, bylo mu tehdy už přes 90, ale pořád vitální. Ty životní zkušenosti, které ti lidé sdíleli a jak vzpomínali po těch 50 letech na Ymku a pořád ji měli ve svém srdci jako důležitou věc.
Proměna atmosféry, proměna aktivit
Lidé měli víc chuť se nějakým způsobem sdružovat, všechny aktivity, které jsme dělali, tak byly nabité účastníky, kteří byli s Ymkou nějak propojení. (…) Takže myslím, že v té době byla víc atmosféra taková, že lidé chtěli být spolu a něco spolu dělat. Potom to nějak, mám pocit, vyvanulo, myslím, že nikdo nedokáže dát přesnou odpověď proč, těch věcí je tam spousta. Dneska mám pocit, že lidé spíš chtějí, aby jim bylo něco dodáno, nějaká služba. I v těch mateřských centrech je to vidět, protože ona, původně, když jsem začínal v Ymce, tak byla hodně o těch maminkách, které měly společenství a spolu ho tvořily. A dneska bych řekl, že je to víc o tom, že je tam nějaká vedoucí, která to vlastně vede a jsou aktivity k tomu připojené. Těch aktivních lidí už tam tolik není.
Problém nástupnictví
A vlastně je to vidět i na tom, jak je těžké sehnat někoho do výboru, aspoň v pražské Ymce to tak je, že se tam vždycky objeví někdo mladý a vydrží tam jeden, dva roky a pak odejde. Já si pamatuji, že jsem se ptal jedné naší bývalé členky výboru a ona měla pocit, že nemůže nic moc ovlivnit, jak jsou všechny procesy rozběhlé, profesionální, ona by měla chuť to nějak předělávat, ale vlastně pro to není moc prostoru. Že už je to spíš řízení než možnost něco nového udělat. Ale nevím, co s tím. Přemýšlel jsem nad tím často, jak to vyřešit, protože tam se prostě točí ti samí lidé.
YMCA – nejlepší lék na introverzi
Dřív jsem byl hodně introvertní, YMCA mi v tomhle pomohla se posunout dál. Tím, že jsem se stýkal s hodně lidmi a bylo to v uvolněném prostředí, tak jsem se naučil toho kontaktu nebát. I když musím říct, že do dneška nejsem úplně extrovertní jedinec, ale v tomhle mě YMCA hodně posunula. Asi bych si nikdy před tím nevzal na triko, že bych vedl nějaký tábor, byl hlavním vedoucím… A taky je tady víc prostoru k tomu vidět, že lidi mají veliké spektrum názorů, je možnost vidět věci ve větším spektru než černobíle – dobré, špatné. V tom mi YMCA taky pomohla.
Unikum YMCA
Já si myslím, že unikátní je ta kombinace toho, že je to organizace otevřená lidem i bez vyznání i různých vyznání, je důležitá pro tu společnost. Pro mnoho lidí může být taková vstupní brána ke křesťanství, a přitom nikoho nikam netlačí, nikam nenutí, jenom svým příkladem, tím, co dělá a příkladem těch lidí, kteří ji vedou, si myslím, že je pro společnost důležitá, nemá v té společnosti žádnou alternativu. YMCA je takový nízkoprahový vstup do křesťanství.
Já v sobě určitě víru mám a je to pro mě důležité. Bez té víry by mi YMCA přišla jako 150. organizace pro práci s dětmi a mládeží. Proto když se teď mluvilo o tom, že se v Kanadě od křesťanství snaží distancovat, tak mě to hodně překvapilo, a i když nejsem ani zdaleka žádný fundamentalista, tak mně to přijde, že už to prostě není YMCA.
Zdroj: redakčně upravený přepis rozhovoru, 14. 11. 2024, Praha, nahrávku pořídila a rozhovor vedla Alžběta Čechráková, foto: archiv YMCA v ČR