Dobrodružství na plachetnici:

Čtyři dny na Orlíku, které zůstanou v srdci

Orlík se probouzel pomalu. Ranní hladina byla jako zrcadlo, na kterém leželo nebe, a první zlaté paprsky slunce se odrážely v jemné mlze. Z dálky se ozýval křik racků a na břehu už běžely bosé nohy – naši malí námořníci. Někdo ještě zíval, někdo už chtěl skočit do vody v pyžamu. Dnes je čekaly plachty, vítr a dobrodružství!


První den – první kroky posádky
Nejdřív jsme se seznámili: s útulnými chatkami, kde nás čekaly čisté postele a teplé deky, s našimi třemi hrdými jachtami – Kapitán Ron, Korkorán a Sea Devil – a samozřejmě i mezi sebou. V táboře byly české i ukrajinské děti. Ze začátku se mluvilo tiše a každý svým jazykem, ale už večer zněl společný smích. Přátelství totiž tlumočníka nepotřebuje. Prošli jsme zámecký park, svezli se parníkem do kempu Podskalí, vykoupali se a udělali první fotky u vody. Večer nás čekal gril – vůně buřtů se mísila s praskáním ohně, někdo hrál na kytaru a u ohně se zrodily první plány na další dny.
„Nejvíc se mi líbilo, jak jsme jeli na lodičku – skoro jako v pohádce!“ – smála se Anička před spaním.

Druhý den – vítr nás zve
Nastal čas zvednout plachty – a vítr se stal naším kamarádem. Nejprve opatrně, pak odvážněji jsme vyrazili na cestu – směr Trhovky. Děti se učily spolupracovat: jedny držely kormidlo, jiné tahaly lana, další nadšeně křičely pokaždé, když jachta nabrala rychlost a rozstříkla na ně vlny. V Trhovkách nás čekalo koupání, oběd v restauraci, paddleboardy a samozřejmě zmrzlina. Nejprve na prkna vstupovaly opatrně, ale brzy už pořádaly závody a padaly do vody od smíchu.
Večer jsme znovu grilovali a ti nejodvážnější přespali přímo na jachtě – poslouchali šplouchání vody u boku lodě a dívali se na hvězdy, které se odrážely v ráhnech.
„Spát na lodi bylo nejlepší! Cítil jsem se jako opravdový pirát,“ – pochlubil se Vojtek ráno.

Třetí den – škola větru
Tento den byl opravdový námořní den. Učili jsme se chytat vítr do plachet, cítit okamžik, kdy zatočit, a kdy jen nechat loď klidně plout. Děti byly pyšné, že dokáží vést jachtu skoro bez pomoci dospělých. Na břehu nás čekalo rybaření, koupání a nekonečné rozhovory – česky, ukrajinsky i anglicky. Slova se občas pletla, ale smích a gesta byly lepší než slovník.
„Já jsem nikdy nemyslela, že budu umět řídit jachtu! Teď bych chtěla být kapitánkou!“ – prozradila Ksuša.

Čtvrtý den – rybářské štěstí a cesta domů
Ráno nám přineslo velký úlovek – dva obrovské boleny, každý kolem 60 cm! Jásot byl slyšet až na druhý břeh. Udělali jsme fotky, naposledy si zaplavali a s trochou smutku začali balit věci. Loučení s Orlíkem bylo těžké: voda se třpytila, vítr lákal zpátky, ale cesta domů už volala.
„Mně se nechce domů. Chtěl bych tady zůstat ještě aspoň týden,“ – povzdechl si Jiržik při odjezdu.

Češi a Ukrajinci – jedna posádka
V tomto táboře jsme viděli, jak se děti učí nejen ovládat jachtu, ale i stavět mosty mezi sebou. Sdílely příběhy, učily se nová slova, smály se a pomáhaly si, když se někomu stýskalo po domově. A to je důležité – aby věděly, že přátelství je silnější než jazyk nebo hranice. Teď už to vědí.

Plavba pokračuje
Dobrodružství na plachetnici není jen čtyři dny prázdnin. Je to škola odvahy, spolupráce, trpělivosti a radosti z obyčejných věcí: slunce, větru, ohně a zmrzliny po dlouhém dni. Náš tábor skončil, ale děti mají před sebou velkou plavbu dlouhou jako život. Už umí zvednout plachty, vědí, jak poslouchat vítr a jak držet při sobě i v bouři. Věříme, že jejich kurz bude správný. A ať už budou na Orlíku, na oceánu nebo na cestě za svými sny – vítr jim bude vždycky pomáhat.

Lenka Šimánová, YMCA Plzeň, foto: archiv autorky textu