10/2002

Nech se svýzt

Vydáno dne 08. 11. 2002 (2525 přečtení)
Závěrečná zpráva – EVS v Německu Úvod V období 31.8.2001 až 28.2.2002 jsem absolvoval EVS (Evropskou dobrovolnou službu) v Německu. Nebudu se zabývat tím, co EVS vlastně je, jaké jsou oficiální představy o tom, co by mohla konkrétnímu dobrovolníkovi a ostatním zúčastněným přinést, ale zaměřím se na mé subjektivní zkušenosti a dojmy po uplynulých šesti měsících.

Příjezd Co se týče předodjezdové přípravy, téměř žádnou jsem neabsolvoval. Hlavně svou vinou, předodjezdového semináře (či školení?) jsem se nemohl zúčastnit kvůli svému pobytu v zahraničí. A tak jsem v podstatě odjížděl 31.8.2001 vlakem do Německa vybaven pouze stručnými informacemi o místě pobytu a mlhavou představou co to vlastně EVS je. Neměl bych také zapomenout na vízum, umožňující mi setrvat legálně 6 měsíců v SRN (draze vyčekané ve Vlašské ulici) a informaci o tom, že lidé z mojí „host organisation“ si mne vyzvednou na nádraží v městečku Lengerich (mezi Münsterem a Osnabrückem). Cesta proběhla zcela bez problémů a bez zpoždění – jak jsem poznal později Deutsche Bahn, toto byla spíše výjimka. První šok a setkání se stereotypy o Němcích v mém myšlení mne čekalo hned po příjezdu do Lengerichu. Nikdo na mne nečekal. Po tři čtvrtě hodině čekání před nádražní budovou a zoufalém přemítání (komu bych asi mohl zavolat? nejsem náhodou ve špatném Lengerichu?) se přiřítilo bílé vozidlo, ze kterého vystoupil mladík asi mého věku a pronesl památnou větu: „Ahoj, promiň, byl jsem na poště, já jsem Markus.“ Veškeré mé představy o Německu jakožto zemi řádu a dochvilnosti vzaly za své. On Arrival Training Po příjezdu nás de facto ihned čekal úvodní čtrnáctidenní seminář (neboli On-arrival training, resp. Einführungsseminar). V hostelu v městě Tecklenburg, kde seminář zčásti probíhal se nás sešlo asi 15 nových dobrovolníků (Estonsko, Litva, Lotyšsko, Polsko, Španělsko, Finsko), přijímaných naší hostitelskou organizací, jíž byl Kreis Jugendamt Steinfurt. V průběhu dvanáctidenního semináře jsme se stačili blíže seznámit. Co mně v této fázi překvapilo byl fakt, že všichni mí kolegové byli otevření vůči ostatním a že neznalost nebo slabá znalost jazyka vůbec nediskriminovala. Na programu byly hry (já bych je většinou zařadil do žánru her psychologických), kurs první pomoci, prohloubení jazykových znalostí, praktické otázky (jak používat autobusové jízdní řády) a hlavně seznamování se navzájem. Vždyť jsme měli být šest měsíců (pro mne) spolu. A snad neublížím pointě mého vyprávění když prozradím, že se tento cíl podařilo naplnit a my opravdu vytvořili vcelku dobrou „partu“. Zlatým hřebem celého úvodního semináře byl pětidenní pobyt na jachtě Festina Lente na Ijselmeer v Holandsku, kdy jsme si užívali plachtění a moře. Pro mne jakožto suchozemskou krysu z Prahy jednoznačně zážitek číslo jedna. Ubytování V průběhu své EVS jsem bydlel v městě Ibbenbüren (asi 50 tisíc obyvatel), v ubytovně zdravotnických pracovníků při místní nemocnici. K dispozici jsem měl vlastní pokoj, sociální zařízení stejně jako kuchyni jsem sdílel s ostatními obyvateli onoho „paneláčku“. Spolu se mnou bydlelo ještě sedm dalších dobrovolníků, což mělo hlavně jednu výhodu – v případě jakýchkoli depresí nebyl problém si s někým prostě jen tak popovídat, rozhodně nehrozil jakýsi „syndrom osamění“. Sdílení kuchyně (současně fungující jako naše společenská místnost) s dalšími sedmi lidmi mělo ovšem i své nevýhody – nepořádek, neumyté nádobí – s čímž nešlo přes šestiměsíční snahu některých uvědomělých jedinců (k nim se směle řadím i já) nic dělat. Samotný Ibbenbüren je takové obyčejné provinční městečko – v centru, kde jsme bydleli, člověk našel restaurace, hospody, tři velké samoobsluhy, většinu důležitých obchodů, železniční i autobusové nádraží apod. Za většími nákupy jsme museli jezdit do Osnabrücku nebo Münsteru. Projekt Mé působiště se nacházelo ve městě Hörstel, asi 10 km od Ibbenbürenu. Pracoval jsem ve školní internetové kavárně při místní Hauptschule (tedy cca. náš druhý stupeň ZŠ) a v mládežnickém centru, které fungovalo v domě katolické církve. Školní kavárna (spíše klub) fungovala jako útočiště pro děti o polední pauze, příp. pokud neměli odpolední vyučování. V café mohli hrát stolní hry, šipky, air hockey, mohli dělat domácí úkoly, příp. pracovat s internetem (naprostým hitem byla adresa www.chatcity.de). Mé úkoly nebyly pevně dané, vymyslel jsem si je sám. Organizoval jsem turnaje pro děti (každý týden jeden + jeden velký šachový turnaj trvající čtyři týdny) a různé další aktivity (různé bastlení – barvy na sklo, vystřihování, malování na zdi apod.). Vše ve spolupráci s mojí tutorkou. S tou jsem pracoval i v mládežnickém centru. Práce v centru se de facto podobala té v café, jen naše „klientela“ byla stálejšího rázu. Pravidelně každé úterý jsme pořádali program pro děti věku 1.stupně ZŠ, každý čtvrtek potom program pro děti ve věku 2.stupně ZŠ. Závěr Co mi vlastně EVS dala a jak ji vnímám? Klady: • možnost poznat cizí zemi opravdu důkladně (jak se tam žije, kultura, lidi, styl práce, cestovat) • naučit se jazyk • poznat lidi z celé Evropy (já se nesetkal snad jen se Švýcarem, Maďarem a Bulharem), navázat nové kontakty, nahlížet na věci i trochu jinýma očima • osamostatnit se – starat se o své věci zcela sám, nést odpovědnost za to co budu dělat • získání certifikátu • získání zajímavé pracovní zkušenosti (pokud se vše povede) Zápory: • popis projektů na www.sosforevs.org neodpovídá skutečnosti – člověk přijíždí k projektu s představou na hony vzdálenou realitě (neplatí vždy) • mnoho dobrovolníků, se kterými jsem se setkal, si stěžovalo na to, že nemá v projektu co dělat (má málo práce) • obrovská byrokracie a z toho vyplývající pomalost celého systému • neexistuje status dobrovolníka (toto se týká Německa, jak je to jinde nevím), nejsme studenti, ani neděláme „Ausbildung“, což přináší problémy při uplatňování slev (třeba kartu Euro 26 v Německu člověk asi moc neupotřebí) V mém případě převážily jednoznačně klady…

[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]