03/2004

Zákaz šátku - zákaz svobody?

Vydáno dne 29. 03. 2004 (3722 přečtení)
10. února 2004 byl ve francouzském Národním shromáždění drtivou většinou přijat zákon zakazující nošení zjevných náboženských symbolů ve státních školách a na úřadech. Ve Francii se zákon shledal povětšinou s kladným ohlasem.

V České republice ale příliš pochopení nenašel, mimo jiné i v kruzích YMCA se o něm mluvilo jako o významném omezení náboženské svobody a dalším důkazu francouzské zabedněnosti. Jedná se doopravdy o pokus francouzské administrativy vymýtit zbytky církve, kterým se podařilo přežít ve francouzské sekulární společnosti, jak to prezentují některá média? Pokud se nad otázkou zamyslíme, aniž bychom ji vytrhovali z kontextu, tak vyjde najevo, že to není zas tak černobílé. Úvodem bych rád zrekapituloval obsah nového, tolik diskutovaného zákona. Zákon vyplňuje jisté legislativní vakuum a vnáší jasná pravidla do dodržování principu sekularity ve francouzské státní sféře. Nejde tedy vlastně o žádnou novotu, ale o právní normu, která upřesňuje sto let starý republikánský princip. Zákon zakazuje nošení „zjevných náboženských symbolů“. Zjevný symbol (symbol ostensible) je definován jako takový, kterého si druhý na první pohled všimne, i když třeba není myšlen jako ostentativní (ostentatoire). Zde dochází k posunu, dříve byly zakázány pouze ostentativní symboly. Zákon tedy chrání sekularitu a tím i svobodu svědomí: druhý si může myslet, co chce, nevnucujeme mu svou víru. Zákon ve svém důsledku zakazuje nošení muslimských šátků, židovských jarmulek a velkých křížů. Nejde však o totální zákaz náboženských symbolů: nošení malého křížku, Davidovy hvězdy či ruky Fatmy povoleno je. Sekularita – republikánské dogma Princip sekularity (laďcité) byl uzákoněn za 3. francouzské republiky v roce 1905 normou o oddělení státu a církve. Tímto zákonem se státní sféra stala neutrálním místem co se náboženství týče. Stát již nepodporuje žádnou církev, žádná církev není zvýhodňována. Francouzskými devizami jsou svoboda – rovnost – bratrství. Co se sekularity týče, jde o rovnost. A vzhledem k tomu, že je nemožné zajistit neutralitu státní správy rovnocenným zastoupením všech možných i nemožných církví, tak ve sféře státní místo pro církve není. Třetí republiku (1870-1940), první stabilní demokratický režim v historii Francie, vybudovala škola. Škola státní, sekulární, škola povinná a bezplatná je od té doby považována za pilíř republiky. To ve státní škole se francouzský národ naučil demokracii, občanskosti. A sekularita v tomto vzdělávání hrála významnou roli. Vytlačila katolický vliv do sféry soukromého školství, kde je dodnes. A tím vzala vítr z plachet monarchistům, které katolické kruhy ještě dlouho po vyhlášení republiky podporovaly. Děti chodily povětšinou do školy státní a stali se z nich Francouzi – republikáni tělem i duší. Integrace především Dnes se republika monarchistů bát nemusí. Škola a státní orgány svou práci odvedly dobře a republikánské zřízení je pro velkou většinu Francouzů to jediné myslitelné. Sekularita se stala ústavním principem Páté republiky (1958- dnes), a nikoho nenapadne cokoliv na tom měnit. Mění se ale francouzská společnost, a proto je potřeba nový přístup. Dalším francouzským principem je integrace. Francie neuznává menšiny či národnosti, jak je známe my v Čechách. Podle tzv. francouzské koncepce národa je Francie zemí lidí, co chtějí žít spolu, národa Francouzů. Ten, kdo přijede do Francie a přijme její občanství, je od tohoto momentu Francouz. Očekává se od něj, že se naučí jazyk, asimiluje se, případně si pofrancouzští své jméno... Čeká se, že se integruje. Francie vždy přijímala přistěhovalce: Ve 30. letech to byli Poláci, v 50. letech Portugalci a Španělé, od 60. let to jsou především muslimové ze severní Afriky a ostatních bývalých francouzských kolonií na černém kontinentě. Do 60. let integrace fungovala, z Poláků, Portugalců a dalších se stali spokojení Francouzi, kteří se začlenili do společnosti. To se ovšem nestalo s muslimy z 60. a 70. let. Přijeli do Francie, která se vezla na vlnách ekonomického boomu, a potřebovala jejich povětšinou manuální pracovní sílu. Aby se mohli ubytovat, postavil pro ně stát ohromná betonová sídliště, enklávy o tisících bytových jednotkách odtržených od měst. S vleklou ekonomickou krizí, kterou Francie zažívá od 80. let se z těchto sídlišť staly sociální pasti, kde nezaměstnaní a jejich rodiny prožívají svou frustraci v izolaci od zbytku Francie. Tato sídliště se stala ghetty, kde život na podpoře a pouličními gangy zapálená auta jsou stejně běžné jako sklenice vína u francouzského oběda. Hrozba ortodoxního islámu Frustrace a zloba jsou úrodnou půdou pro fundamentalismus, a militantní islám to moc dobře ví. Do převážně muslimských francouzských sídlišť se s podporou ze zahraničí začaly šířit tradice ortodoxního islámu. Dívky jsou pod největším tlakem. Gangy „starších bratrů“ dohlížejí na jejich dobré mravy, na to, že nosí šátek. Žárlivě střeží jejich panenství a pouhé flirtování, natož chození s bílým může znamenat vyhrůžky, bití, znásilnění či v několika známých případech také upálení. Šátek je tedy pro mnoho z děvčat symbolem jejich útlaku. Zákaz jeho nošení je krokem k jejich zrovnoprávnění. Jde tedy o práva žen. Ale také je to otázka sociálního smíru. Muslimů je ve Francii přibližně 6 milionů a tvoří 10% populace. Projevy antisemitismu především z jejich strany rostou. Vypalují se synagogy, mlátí se židovské fotbalové týmy železnými tyčemi, žid s muslimem se perou o přestávce, v hodinách se vypískávají hodiny dějepisu pojednávající o holocaustu. Takovýmto jevům je třeba učinit přítrž. A připomenout, že náboženství prostě ve Francii do školy nepatří, je ta nejmenší věc. Zákon nedokonalý ale potřebný Zákon se snaží zabránit rozštěpení společnosti podle náboženského klíče. Škola a stát jsou ve Francii sjednocujícími prvky, a tak nesmí podporovat atomizaci. Navíc ve Francii náboženství do státní školy nepatří. Čechovi se to může zdát omezující, ve francouzském kontextu to zas až tak podivně nevypadá. Bylo by mylné se domnívat, že zákon o sekularitě je řešením palčivé sociálně-náboženské situace ve Francii. Je to náplast na bolístku, kterou bude potřeba dlouho a nákladně léčit. Náplast je to nedokonalá, ale dozajista potřebná. V opatřeních bude nutné pokračovat dál, pokud Francie nechce zažít nepokoje a výbuchy násilí jako Los Angeles na počátku 90. let. /Dominik Zunt, Dijon ve spolupráci s Lucií Štembírkovou, Dijon/

[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]